Rubriky
Tvorba profesní

S větrem v zádech

Snahy o spoutání síly větru provázejí lidstvo od nepaměti. Vítr nám pomáhal čerpat vodu, mlel obilí, poháněl naše lodě, vysoušel nizozemské poldry. Dnes ho využíváme stále častěji ke generování elektřiny. Přes několik tisíc let trvající známost však zapojování větrné energie do energetiky evropských zemí provázejí nejasnosti a dohady. Pojďme se vydat po stopě využívání energie větru a zjistit, jak je to s větrnou energií doopravdy. Jak moc je zelená a udržitelná?

 

Lidstvo využívá energii větru po více než pět a půl tisíce let. Vítr od nepaměti poháněl lodě, zajišťoval ventilaci ve starověkých stavbách nebo roztáčel modlitební mlýnky. Mezi sedmým a devátým stoletím našeho letopočtu se objevují na území dnešního Iránu první horizontální větrné mlýny. Šest až dvanáct obdélníkových plachet upevněných kolem dlouhé vertikální osy pomáhalo mlít obilí, zpracovávat třtinu nebo čerpat vodu.

Větrné mlýny se následně dostaly do Číny, Indie i Evropy. Kolem roku tisíc našeho letopočtu se již na Sicílii využívá větru k čerpání mořské vody při výrobě soli. Ve dvanáctém století se v severozápadní Evropě začínají objevovat sloupové vertikální mlýny. Tyto dřevěné stavby byly budovány okolo dřevěného sloupu, díky čemuž se mohly celé otáčet podle měnícího se směru větru.

 

Hnací síla změn

Nejstarší věrohodně datovaný sloupový mlýn stál od roku 1185 ve Weedley v anglickém hrabství Yorkshire. Koncem 12. století ale byly stejné stavby běžné v prakticky celé severozápadní Evropě a šířily se dále. Později je nahradily dokonalejší zděné mlýny holandského typu, u kterých se proti větru natáčí jen dřevěná střecha s větrným kolem.

Vítr se stal dostupným zdrojem energie všude tam, kde nebyl dostatek řek a říček o vhodné vydatnosti a spádu. Vítr byl navíc zdrojem obecně přístupným. Využívání vodních toků a jejich energie bylo ve středověké Evropě často privilegiem šlechty nebo církví. Přístup k větru omezen nebyl a ten tak mohl přispět k vzestupu nové střední vrstvy. Vítr vál do plachet společenským změnám.

Na území Čech, Moravy a Slezska je první větrný mlýn doložen roku 1277. Stál v zahradě Strahovského kláštera v Praze. K největšímu rozšíření této technologie však u nás došlo až o téměř šest set let později, v polovině 19. století.  Větrné mlýny tehdy byly stavěny prakticky ve všech koutech vlasti. Historicky doloženo je jich 879. Přestože se jich zachoval jen zlomek, tak na jejich pozůstatky dodnes narazíte v šestadvaceti okresech – od Břeclavi po Liberec.

 

Elektřina z větru

Využít sílu větru k produkci elektřiny prvně napadlo profesora Jamese Blytha. V roce 1887 vystavěl u své chaty ve skotském Marykirku deset metrů vysokou větrnou elektrárnu. Ta nabíjela akumulátory sloužící k osvětlení. Ve stejném roce zprovoznil svou turbínu také Charles F. Brush v americkém Clevelandu. O čtyři roky později začal dánský vědec Poul la Cour používat větrnou turbínu k výrobě vodíku. V roce 1895 ji adaptoval a použil k napájení veřejného osvětlení ve vesničce Askov. Osvědčila se. O pouhých sedm let později tak již v Dánsku pracovalo dvaasedmdesát větrných elektráren. Přestože měly z dnešního pohledu směšný výkon od pěti do pětadvaceti kilowatů, svůj účel plnily.

Nejen v Dánsku, ale i v řadě dalších zemí světa sehrály větrné elektrárny důležitou úlohu v prvních etapách elektrifikace venkova.  Ve dvacátých letech minulého století přišla americká firma Jacobs Wind s malými turbínami pro farmáře. Během následujících třech desetiletí jich dodala přes třicet tisíc kusů. Poskytovaly již výkon od několika set wattů po několik kilowatů, což potřebám tehdejších farem postačovalo. Osvědčily se nejen v Americe, ale také v Africe, Austrálii i během polárních expedic na Antarktidě.

Přesto v následujících desetiletích dochází spíše k úpadku větrného průmyslu. Ačkoliv technologie pokračuje dále a výkon i spolehlivost elektráren rostou, komerční úspěchy se nedostavují a řada firem z odvětví odchází. Venkov ve vyspělých zemích prošel elektrifikací a svět si po většinu dvacátého století užíval období levných surovin, levných energií a bezstarostného pálení fosilních paliv.

 

Větrné parky dnes

Větrná energie se do povědomí širší veřejnosti vrací až kolem přelomu tisíciletí. Klimatologové bijí na poplach, ekonomové vědí, že na levné suroviny se nelze spoléhat do nekonečna, řada zemí pociťuje závislost na dovozu fosilních paliv jako svou strategickou slabinu. Výstavba velkých centralizovaných zdrojů a rozvodných sítí je v prakticky v celé Evropě čím dál složitější. Jaderná energetika již v řadě zemí není oblíbencem veřejnosti, a vlastně už ani soukromých investorů. V této době si lidstvo vzpomíná na starého známého – na vítr.

Ambiciózní plány na využití větrné energie v národním energetickém mixu oznámila řada zemí. Kromě těch tradičně s větrem spojených, kterými jsou třeba Dánsko nebo Nizozemí, zažilo svůj větrný boom například Německo. U nás jsme se o něm dozvěděli zejména v souvislosti s tématem nebezpečných přetoků elektřiny z větrných elektráren na pobřeží Baltu dolů na jih ke spotřebitelům v průmyslovém Porýní nebo v Rakousku. Na vítr ovšem spoléhá i pragmatická Velká Británie (viz Větrná budoucnost, Visions – podzim 2013, strana 20-21). Do roku 2020 chce země získávat 30 – 40 % energie z obnovitelných zdrojů a zejména větrné farmy na otevřeném moři v tom mají hrát zásadní roli. Farmy budují ale i další země. Ve Spojených státech amerických se rodí obří farmy na souši. Iowě například vzniká na pěti lokacích komplex čítající 448 turbín o výkonu 1.050 MW. Nespí ani Asie. V první pětici zemí podle instalovaného výkonu naleznete Čínu i Indii. Čína je již dnes největší světovou větrnou velmocí s téměř dvojnásobným instalovaným výkonem oproti druhým Spojeným státům. A buduje dále.

Je to bezpečné? Média před několika lety varovala před katastrofickým vlivem nestabilních obnovitelných zdrojů na rozvodné sítě. Dnes již víme, že předpoklady matematických modelů nelhaly a v praxi se projevil „zákon velkých čísel“. Ten ze stovek nestabilních větrných či solárních elektráren udělal v souhrnu poměrně stabilní zdroj. Efekt se samozřejmě uplatňuje pouze v případě dostatečného množství nezávisle se chovajících zdrojů, tedy například v současných evropských podmínkách. Kromě toho jsme se naučili poměrně dobře předvídat na několik hodin dopředu produkci jednotlivých elektráren. A to již je pro řízení sítě přijatelné. V rukávu přitom máme další technologická esa. Inteligentní chytré sítě (viz Visions – podzim 2011, téma čísla, strana 10-19), virtuální elektrárny kombinující různé zdroje do snadno řiditelných celků (viz Virtuální elektrárny, Visions – jaro 2013, strana 34-35) nebo efektivnější metody uchovávání elektrické energie. S malou revolucí v této oblasti aktuálně přichází například americká Tesla. Energetika budoucnosti bude zcela jistě vypadat výrazně jinak, než jak jsme ji znali před dvaceti lety. Bude využívat pestřejší paletu energetických zdrojů, bude náročnější na řízení a znalosti, aktivnější bude úloha spotřebitelů. Totální energetický kolaps nám však snad nehrozí.

 

Je větrná energie vůbec „zelená“?

Je větrná energie skutečně zelená? Není celý humbuk okolo výstavby větrných elektráren živen jen dotacemi a vyšší výkupní cenou? Vyplatí se to skutečně? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku přinesl tým odborníků zabývajících se využíváním větrné energie ve společnosti Siemens. Vytvořili dva modelové projekty a snažili se věrně zachytit veškeré energetické výdaje, které s sebou provoz větrníků nese. V úvahu brali energii nutnou k výrobě vstupujícího materiálu a veškeré energetické výdaje související s výrobou, výstavbou, provozem, údržbou a následným rozebráním a recyklací elektrárny. Následně vyhodnotili přínos a uhlíkovou stopu.

Prvním projektem byla větrná farma s osmdesáti větrníky umístěnými na moři. Při plánované životnosti 25 let farma vygeneruje 53 milionů MWh elektrické energie. Po započtení veškerých „nákladů“ vychází uhlíková stopa farmy na 7g CO2 na vyprodukovanou kilowatthodinu. Energie generovaná z fosilních paliv si sebou nese břímě v průměrné výši 865g CO2 na kilowatthodinu. Popisovaná větrná farma na moři tak za dobu své existence ušetří 45 milionů tun oxidu uhličitého. Pro jeho pojmutí by bylo třeba například 1.286 kilometrů čtverečních středoevropského lesa. Energie, která musí být do výstavby a provozu farmy vložena, se vrátí již po 9,5 až 10,5 měsících.

Druhým vzorovým projektem byla menší farma s dvaceti větrníky stojícími na pevnině. Její výstavba i údržba je méně náročná než na moři, na druhou stranu vyrobí méně energie. Přesto se při zvažované průměrné rychlosti větru 8,5 metru za vteřinu energie do ní vložená vrátí za pouhých 4,5 až 5,5 měsíce. Dalších devatenáct a půl roku poté pracuje do plusu. Výsledek je tedy jednoznačný. Ano, energie získávaná z větru je skutečně šetrná k životnímu prostředí.

 

Víte, že…

  • Celosvětový instalovaný výkon větrných elektráren v roce 2014 činil 369.597 MW. 31 % z toho připadá na Čínu, 17,8 % na USA, Německo je třetí s 10,6 %. Čína též nejrychleji buduje nové větrné zdroje.
  • Siemens po celém světě instaloval již 14.300 větrných turbín o celkovém výkonu 25.400 MW. Z toho 1.450 turbín bylo postaveno na moři.
  • Siemens vyvinul první plovoucí větrnou turbínu. Jmenuje se Hywind a je určena pro použití na moři o hloubce od 120 do 700 metrů.
  • V roce 2012 Siemens představil svou doposud nejvýkonnější větrnou turbínu. Její výkon činí 6 MW a její průměr je 154 metrů. Rotor pokrývá plochu 18.600 metrů čtverečních, což je dvou a půl násobek velikosti fotbalového hřiště. Konce listů rotoru se pohybují rychlostí až 80 metrů za sekundu. Turbína je určena pro nasazení ve větrných farmách na moři.

 

Článek vznikl pro časopis Visions (Visions Léto 2015, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.

Rubriky
Tvorba profesní

Dual Energy pro každodenní klinickou praxi

Naše zdravotnictví nemá zrovna lehkou pozici. Na jedné straně od něj očekáváme, že bude kdykoliv, kdekoliv a komukoliv schopno poskytnout špičkovou péči na světové úrovni. Na straně druhé stojí omezené finanční prostředky. Tlak na efektivitu je proto enormní. Nejsme v tom zdaleka sami. Analogickou situaci bychom nalezli ve většině evropských zemí. Díky tomu tlaku však občas vznikají chytrá řešení. Například jednozdrojový počítačový tomograf, který poskytuje zobrazení doposud vídaná pouze u nákladnějších systémů, které disponují dvěma zdroji rentgenového záření.

 

Když v říjnu roku 2005 instaloval Siemens na univerzitě Friedricha Alexandra v bavorském Erlangenu první Somaton Definition, celosvětově první počítačový tomograf se dvěma zdroji, bylo odborníkům jasné, že se jedná o malou revoluci. Možnost využít při jednom vyšetření souběžně záření na dvou různých energetických hladinách slibovala ostřejší snímky, přesnější informace o snímaných tkáních a otevírala dveře k vývoji nových kontrastních látek a novým postupům jejich využití. Pacientovi samotnému pak přinesla kratší vyšetření, nižší dávku záření a v některých případech i méně nutných farmaceutik.

Objednávky od renomovaných klinik a prestižních výzkumných pracovišť na sebe nedaly dlouho čekat a dnes se dvojzdrojová CT vyskytují také na několika radiologických pracovištích v České republice, například  v pražské Nemocnici Na Homolce nebo ve fakultní nemocnici v Plzni. Dvouzdrojové tomografy v průběhu let očekávání v ně kladená splnily. S jednou věcí si však poradit nemohly. Tomograf se dvěma zdroji je zcela logicky finančně náročnější, než jednozdrojový přístroj. I přes nesporné klinické přínosy si zdravotnický systém nemohl dovolit nasazení podobné technologie  v každé nemocnici. To limitovalo širší nasazení v klinické praxi.

 

Dual Energy pro běžnou praxi

Proto vznikl model Somatom Definition Edge. Ten díky nové koncepci rentgentky dovoluje vůbec poprvé na jednozdrojovém počítačovém tomografu simultánní zobrazování na dvou různých energetických úrovních. Přístroj tak otevírá dveře k rozšíření techniky zvané Dual Energy v běžné klinické praxi. Nová metoda je navíc pohodlná jak pro uživatele, tak pro pacienta. Umožňuje získávat informace o tkáních a jiných materiálech, ale také morfologická data. A to i během vyšetření s vysokou dynamikou kontrastní látky.

Jak to probíhá? Při zobrazování bývá stejná anatomická oblast vyšetřována pomocí záření o dvou různých energetických úrovních. Dva vzniklé datové soubory pak nabízejí mnohem více podrobných informací o složení tkání, než kolik lze zjistit z pouhé morfologie. Výrazně omezeny jsou také artefakty (aura vznikající při snímkování) způsobované kovovými implantáty, například umělými kyčelními klouby. Tkáňové a kostní struktury lze naopak zobrazit zřetelněji.

Dosavadní metody spočívaly ve snímání pomocí rychlého přepínání energetických hladin, nebo využívaly detektorů se dvěma vrstvami. V obou těchto případech snižuje kvalitu výsledného snímku omezený datový soubor pro každou energetickou úroveň a pacient je naopak vystaven zvýšené dávce záření. Technologie Siemens TwinBeam Dual Energy naproti tomu dělí emitovaný svazek rentgenového záření do dvou různých energetických spekter ještě předtím, než se dostane k pacientovi. Somatom Definition Edge je díky tomu schopen generovat rovnou obrazy typu Dual Energy.

 

Diagnostická jistota dvouzdrojového CT za cenu CT s jedním zdrojem

Jaké jsou praktické výsledky pro uživatele a pacienty? Souhrnně řečeno systém poskytuje více informací, které slouží k větší diagnostické jistotě a tedy k přesnějšímu stanovení diagnózy. Siemens Somatom Definition Edge nabízí v prvé řadě špičkovou kvalitu pořízených snímků s prostorovým rozlišením 0,3 mm a časovým rozlišením 142 ms. Pacientovi přináší kratší vyšetření a díky vylepšeným procedurám snímkování i nižší expozici. Pro nemocnici znamená kratší vyšetření možnost obsloužit na jednom přístroji více pacientů. Při návrhu Somatomu Definition Edge bylo dbáno i na energetickou účinnost. Snížená spotřeba detektoru, efektivnější využití emitovaného záření a účinnější chladicí systém se projevily ve třicetiprocentní úspoře energie nutné na jedno vyšetření.

A v čem pomůže přístroj lékařům? Vezměme si například pacienta s podezřením na plicní embolii. Díky lepší diferenciaci tkání a přesnému vykreslení distribuce kontrastní látky může lékař rychle identifikovat vaskulární okluze a stanovit jejich velikost. Při vyšetřování jaterních lézí zase podrobné informace o materiálu v souborech typu TwinBeam Dual Energy zřetelně ukazují jejich složení. Vyhodnocení je založeno na přesném nasnímání nárůstu koncentrace kontrastní látky v tumoru, takže lékař má k dispozici výrazně více informací pro jeho klasifikaci a volbu adekvátní léčby.

 

Článek vznikl pro časopis Visions (Visions Léto 2015, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.

Rubriky
Tvorba profesní

Tajemství Kafkovy hlavy

O uměleckých dílech se na stránkách Visions přiliš často nedočítáte. Kritiky ani teoretiky umění nejsme, ani se na to necítíme. Některá díla jsou však unikátní i po stránce technické a proto naší pozornosti ujít nemohla. Na pozadí vzniku jedné „neklidné“ sochy se dnes podíváme.

Sochaře Davida Černého asi není třeba příliš představovat. Autor slavné Entropy, miminek lezoucích po žižkovské televizní věži a dalších hojně diskutovaných děl patří mezi nejznámější české soudobé umělce. Jeho díla mají téměř vždy početný tábor nadšených příznivců i horlivých odpůrců, nelze je však minout bez povšimnutí. Narazíte na ně nejčastěji na veřejných místech, kde budí zájem. Jsou neobvyklá, provokativní a často kontroverzní. Někdy až do té míry, že k realizaci návrhů nakonec nedojde. A pokud ano, tak se o ní píše. Většinou hodně.

Když investor nového nákupního centra, které bylo v loňském roce dokončeno na pražské Národní třídě, hledal autora, který dotvoří veřejný prostor před centrem, obrátil se právě na Davida Černého. Projekt vnímal jako jednu z posledních zásadních příležitostí umožňujících vetknout nějakou další tvář do historického centra Prahy. Hledal originalitu, která místo dodá charakter. A výběr nezklamal.

V listopadu tak náměstíčko vymezené Vladislavovou a Charvátovou ulicí oživila stříbrná hlava Franze Kafky. Je holdem spisovateli, jehož vliv podle autora formuje Prahu do dnešních dní. Média ji nazvala hlavou „neklidnou“. Socha z nerezu je totiž složena ze dvaačtyřiceti pater, která se jednotlivě otáčejí a Kafkovu tvář utvoří jen při správném postavení všech segmentů. Pokud uvážíte, že impozantní socha měří na výšku téměř jedenáct metrů a váží 39 tun, je jasné, že její realizace představovala značný oříšek i po technické stránce.

 

Roztančených devětatřicet tun

„Z laického hlediska je socha tvořena podstavcem a 42 patry. Pohledem technika se ale jedná o 252 větších konstrukčních segmentů, téměř kilometr kabelů, 1 500 m² nerezového plechu zrcadlového lesku a více než 16 300 kusů spojovacího materiálu,“ přibližuje náročnost Jan Kislinger, ředitel společnosti Deimos, která se sochu vyprojektovala, zkonstruovala i nainstalovala. Její vývojáři, konstruktéři a programátoři strávili na projektu tisíc osm set hodin. Vytvořili 3D model, jehož datový objem činí více než dvacet gigabytů, který následně rozkreslili do více než dvou tisíc technických výkresů. Přípravu pak zakončili ještě dvěma staticko-dynamickými posudky.

Pro pohon kolosu bylo použito dvaačtyřicet synchronních motorů napájených jednadvaceti motorovými moduly schopnými rekuperace. Energie získaná při brzdění pohybu jednotlivých pater je odváděna zpět do elektrické sítě. To snižuje spotřebu a provozní náklady řádově o desítky procent.

Činnost celé sochy řídí systém Simens Simotion. Proč průmyslový systém? „Jedním ze základních požadavků technické části projektu byla aplikace otevřeného řídicího systému, který v budoucnu umožní snadno rekonfigurovat veškeré pohyby zařízení,“ vysvětlil důvody volby Jan Karas ze společnosti Siemens. Stručně řečeno, chování sochy je kdykoli v budoucnu možné upravit podle přání jejího autora.

 

Novodobý orloj

Na projekční část navázala neméně náročná realizace. Začala již pečlivou přípravou prostoru. Socha totiž spočívá na stropní desce pod ní se nalézajících podzemních garáží. Výroba dílů samotné sochy si vyžádala přes čtyři tisíce hodin. Vznikaly unikátní komponenty, využívající inovativní řešení z oblasti průmyslové automatizace a robotizace. Značnou část z nich přitom veřejnost nikdy neuvidí. Například ozubená lineární vedení, po nichž je prováděn pohyb jednotlivých pater. Jejich příprava trvala měsíce.

Téměř tři tisíce hodin si vyžádala závěrečná montáž. Požadavky na přesnost a pečlivost se zde snoubily se značnou hmotností. Nejlehčí patro sochy totiž váží sto devadesát kilogramů. To nejtěžší pak více než půl tuny. Přesto se vše podařilo stihnout během plánovaného půl roku mezi koncem dubna a koncem října.

Stálo takové množství práce za to? Sami to nejlépe posoudíte, až budete stát se zakloněnou hlavou pod plynule se materializující Kafkovou tváři. Ať už si nakonec uděláte názor jakýkoliv, určitě tuto sochu nedokážete minout bez povšimnutí. A jak to celé hodnotí realizační tým? Tady je cítit stavovská hrdost. „Celkově dílo chápeme jako jakýsi novodobý Staroměstský orloj, který v sobě také nese spoustu krásné mechaniky,“ uzavřel Jan Kislinger.

 

Článek vznikl pro časopis Visions (Visions Jaro 2015, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.

Rubriky
Tvorba profesní

Dvanáct technologií, které do roku 2025 změní svět

Visions 2014/4: Dvanáct technologií...
Visions 2014/4: Dvanáct technologií, které do roku 2025 změní svět

Významné technologické změny nás zásadně ovlivňují. Nástup parního stroje, mikročipů nebo internetu razantně změnil podobu mnoha odvětví, ovlivnil životy stamilionů lidí a nově rozdal karty v mezinárodním obchodě. Loňská studie McKinsey Global Institute se snažila najít technologie, které budou nositeli podobných změn do roku 2025.