Důvod 13: Ve vlaku můžete číst

Když už cestujeme levně, ohleduplně k přírodě a v pohodě vlakem, podívejme se na to, jak lze naložit s časem stráveným na cestě. I pokud se zrovna nevěnujete dětem, přátelům nebo nerozprávíte se zajímavými spolucestujícími, máte na výběr celou řadu hodnotných aktivit.

Čas ve vlaku můžete strávit například četbou. Koho dnes zajímá čtení? Divili byste se, ale možná více Čechů, než byste řekli. Z průzkumů prováděných Národní knihovnou a Ústavem pro českou literaturu Akademie věd vyplývá, že průměrný Čech stráví čtením třicet osm minut denně a přečte sedmnáct knih ročně. Nejvíce přitom čtou lidé mladí (15 – 24 let) a vzdělaní. Více čtou ženy než muži. V průměru si koupíme ročně pět nových knih, kterými obohatíme svou domácí knihovnu čítající 246 svazků. Třetina z nás zavítá alespoň jednou ročně též do jedné z 5.415 veřejných knihoven, ve kterých ročně zrealizujeme 67 milionů výpůjček. Všechna tato čísla nás řadí mezi národy „knihomolů“.

Co má s tím vším společného vlak? Vlak je skvělé místo pro četbu. Jste na cestě, jedete, zpravidla po vás právě nikdo nic nežádá. Čas ve vlaku je váš, jenom váš. Užijte si ho. Relaxujte. A k tomu dobrá knížka patří. Číst v autě prakticky nejde, pokud tedy zrovna nevisíte v beznadějné zácpě na dálnici. V autobusu má s četbou spousta lidí také problém. Vlak je ale jiný. Tady je na četbu klid.

Průměrný Čech stráví četbou třicet osm minut denně. Kolik času trávíte četbou vy? A jak dlouho cestujete každý den do práce a zpět? Co kdybyste během cesty do práce mohli číst? O kolik více času byste na čtení měli? U mne to dělá desetkrát pětatřicet minut týdně. To je i při vlivu dovolené a svátků více než šestnáct tisíc minut ročně. Dvě stě osmdesát hodin. Téměř dvanáct dnů.

Dokázalo by vás dvanáct dnů četby navíc katapultovat mezi „vášnivé čtenáře“, kteří přečtou více než padesát knih ročně? Nevíte? Vyzkoušejte to. Nechcete? Nevadí. Pokud četba není zrovna vaším koníčkem, povíme si v několika příštích týdnech o dalších aktivitách, kterými lze čas strávený cestováním ve vlaku naplnit. Věřím, že si vyberete.

 

Fakta a užitečné zdroje:

Chcete se o tom, jak a co u nás čteme, dozvědět více? Sáhněte po knížce Jiřího Trávníčka „Překnížkováno. Co čteme a kupujeme.“ Shrnuje zjištění průzkumu, z jehož výsledků jsem dnes vycházel.

http://www.ucl.cas.cz/cs/publikace/publikace-pracovnik-ustavu-2/1818-jiri-travnicek-preknizkovano-co-cteme-a-kupujeme-2013-host-brno-2014

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

Důvod 12: Ve vlaku potkáte zajímavé lidi

Pro valnou většinu z nás je okruh lidí, se kterými obvykle přicházíme do hlubšího kontaktu, určitým způsobem omezen. Máme rodinu, pár oblíbených kolegů v práci, pár kamarádů. Sdílíme s nimi domácnost, máme společnou minulost, bydlíme ve stejném kraji, máme stejné zájmy, spojují nás koníčky, řešíme podobné problémy v práci, máme obdobné vzdělání nebo patříme do stejné společenské vrstvy. Tak či onak, lidé, se kterými se obvykle stýkáme, se nám prostě trochu podobají.  To kolem nás vytváří stálé „mikroklima“, stojatý rybníček, bublinu.

Přestože samozřejmě existují výjimky, tak dělník z automobilky si díky tomu moc často večer nepopovídá u piva s ředitelem banky. Ten si moc často neposlechne názory sestry od záchranky. Ta spíše nepojede na dovolenou s majitelkou velké IT firmy. To co děláme a styl života, který žijeme, kolem nás vytváří tomu odpovídající společenství. Takovou malou konzervu. Je to logické, je to povětšinou příjemné, není na tom nic špatného. Ale občas to chce „vzít otvírák“, vykouknout z konzervy a vnímat také svět okolo. Je to nesmírně přínosné a inspirující.

Takovým otvírákem umí být vlak. Čím dále cestujete, tím lépe funguje. V klasické druhé vozové třídě najdete prakticky kompletní vzorek společnosti. Zejména na delších cestách spolu strávíte poměrně dost času, nikam nespěcháte a na hovor tak často dojde. A bývá to zajímavé.

 

Ministr financí, společnice a labrador.

Před lety jsem ve vlaku potkal jednoho z našich polistopadových ministrů financí. Já studoval ekonomii, všude kolem se tehdy řešilo, jaké dopady budou mít útoky z 11. září. Byl z toho pro mne velice zajímavý rozhovor o světové ekonomice, protekcionismu, vhodnosti našeho vstupu do eurozóny a úloze centrální banky.

V jiném vlaku jsem potkal vojáka, který se právě chystal na zahraniční misi do Afganistanu. Já ho politoval, ale on se těšil. Hovořil o tom, že to pro něj bude důležitá zkušenost v jeho kariéře. Že kvůli tomu přeci trénoval a kvůli tomu si ho živíme. A já v tu chvíli pochopil, o čem je profesionální armáda. Tihle kluci jsou skuteční profíci, svou práci berou vážně a cítí v ní poslání. Smekám klobouk.

Jako student jsem cestoval s kamarády po Rumunsku. V rychlíku do vnitrozemí jsem se na chodbičce u okénka zapovídal s tamní studentkou práv. Porovnávali jsme, jak se učí u nich a jak u nás. Nadšeně mluvila o budoucím vstupu její země do Evropské unie, o letních festivalech (na ten v Timisoaře prý musím dorazit), o studentském životě. Bylo to moc příjemné. Když asi po dvou hodinách vystupovala, zatahala mne za tričko stařenka sedící v kupé za námi. Prý jestli umím také německy. Uměl jsem. Odměnou mi byl šokující vhled do dějin Rumunska ve dvacátém století z pohledu prosté venkovanky, která všechny ty zvraty zažila. Němce, Rusy, komunisty, tvrdý konec diktátora i budování kapitalismu.

Těch zajímavých lidí, které jsem ve vlaku potkal, bylo samozřejmě daleko více. Nesčetně baťůžkářů cestujících krajinou. Čech, který dělal v zahraničí vysokého manažera u Renaultu. Vědec zabývající se mikrobiologií. Německý důchodce, kterému otce zabili nacisti a později ho z domova vysídlili Češi. Archetypální anglický gentleman, hodinu a půl beze slova zabraný do Financial Times, který se mnou v závěru cesty probral aktuální stav počasí. Postarší manželský pár cestující za třítýdenní cykloturistikou po Bosně a Hercegovině. Krajanka aktuálně dělající společnici v Leedsu. A vlastně trochu i labrador, který se prostě přišel nechat podrbat za uchem.

Všichni tihle spolucestující mi na chvíli umožnili vykouknout ven z mé konzervy. Bylo to přínosné. Bylo to inspirující. A bylo to osvěžující. Cestování s lidmi je zkrátka fajn. Zkuste to také.

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

Důvod 11: Dráha má skvělé zákaznické služby

Stalo se to před dvěma nebo třemi roky na začátku léta. Cestujeme ráno se synky do Jablonce do školky, vystoupíme na naší zastávce, poděkujeme mašince za svezení, zamáváme, počkáme, až vlak zmizí za zatáčkou. V tom si uvědomím, že mi něco chybí. Batoh. A s ním peněženka, doklady, platební karty, klíče, čip do práce, diář a notebook. To vše zmizelo v té nešťastné zatáčce spolu s vlakem.

Co teď? Lovím v kapsách. Kapesníky, hašlerka a mobilní telefon mi naštěstí zbyly. Co zavolat na dráhy? Naděje shledat se s batohem asi není velká, ale zkusit to musím. Během chvilky dohledávám na webu číslo a vytáčím. Dvě zvonění a „Dobrý den, České dráhy, zákaznická linka,…“. Moment, to zní jako opravdový člověk. No skutečně, je to člověk. Trochu mne to vykolejí, ale vzápětí se vzpamatovávám. Popisuji, co se mi přihodilo, kde stojíme, kam ten nestoudný vlak ujel. Operátor se doptá, kde jsme seděli, jak vypadal batoh a jak naše skupinka. „Do pěti minut se Vám ozveme zpět,“ zakončuje.

No, jasně. Moc tomu nevěřím. Teď tam bude psát hodinu depeši do Liberce a za měsíc dostanu zprávu, že batoh se nepodařilo nalézt. Co dál? Zablokovat karty? Ohlásit ztrátu dokladů na policii? Vyměnit doma zámky? Jít se nahlásit v práci, že jsem osel? Z úvah mne vytrhne zvonění telefonu. Zákaznická linka. Právě domluvili s vlakvedoucí. Ta má můj batoh již u sebe. Mohu si ho vyzvednout v Liberci nebo mi ho přivezou zpět. Od chvíle, kdy jsme spolu domluvili, neuplynuly ani tři minuty. Během nich pán z kontaktního centra našel vlakvedoucí mého vlaku a ta našla můj batoh? To prostě není možné.  Asi za hodinu opět stojím na stejné zastávce a dívám se za odjíždějícím vlakem. V ruce třímám svůj navrácený batoh a ještě pořád tomu všemu nějak úplně nemohu uvěřit. Jak se navíc později ukazuje, v batohu je naprosto vše. Jak tohle dokázali?

Tři roky jsou dlouhá doba a já jsem hlava děravá. Za tu dobu mi vlak s něčím odjel ještě dvakrát. Jednou to byl deštník, podruhé hadrová taška s obědem. Leccos se změnilo. I na zákaznické lince drah se už hlásí nejprve automat (možná tam byl i prvně, jen jsem jej ve vzpomínce vytěsnil). A já už jsem poučenější a poctivě hlásím přesné číslo vlaku. Co se nezměnilo, je výsledek. Deštník i oběd mi na zastávce také nakonec předal vlakvedoucí. S úsměvem.

To jsou okamžiky, kdy cítím, že těm lidem na dráze opravdu o cestující jde a snaží se jim vyjít vstříc. A těch případů je více. Fascinovalo mne, když mi na můj e-mail odeslaný před půlnocí přišla do hodiny odpověď. Užitečná a vyčerpávající odpověď (Jak funguje kontaktní centrum vaší banky?). Vždy ocením, když se mi paní na mezinárodní podkladně v Liberci snaží dohledat tu nejlepší nabídku pro mou destinaci (Kdy naposledy vás pokladní v supermarketu upozornil, že mají levnější balení?). Potěší mne, když mi na cestách průvodčí pomůže do vlaku s dětmi nebo kufry (Kdy vám s něčím naposledy pomohla třeba ochranka v obchodním centru?). Překvapilo mne, když jsem v jídelním voze po objednání řízku uslyšel z kuchyně skutečnou paličku na maso (Slyšíte, žádný zachlazený polotovar!). Byl jsem vysloveně nadšen také z přístupu personálu v lůžkovém voze, skoro každý den oceňuji špičkovou drážní mobilní aplikaci a pohodlnost elektronického nákupu jízdenek. A jako úplnou samozřejmost již beru, že mne průvodčí před kontrolou vlídně pozdraví, po kontrole poděkuje a v případě dotazu se skutečně snaží pomoci.

Že máte i jiné zkušenosti? Horší? Jasně, že i mne občas něco takové potká. Ale ruku na srdce, kdo z nás nemá občas „svůj den“ a nezasloužil by přátelsky proplesknout nebo dokonce důrazně nakopat do zadnice? Lidé na dráze nejsou výjimkou. Ale výsledný dojem u mne, cestujícího sedícího ve vlaku desetkrát týdně, je prostě pozitivní. Nemohu si pomoci, ale Ti lidé svou práci dělají rádi, snaží se a je to vidět.

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

Pětina po šesti měsících

Od začátku roku pracuji na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem je, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřím, že ve střední Evropě s rozvinutou veřejnou dopravou to nemůže být problém. I když člověk žije na venkově, neřku-li na horách, do práce dojíždí, živí se jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky.

 

Kilometry absolvované v první polovině roku 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi zatím daří držet docela pod kontrolou. Uvidíme, jak s kartami zamíchá léto.
Kilometry absolvované v první polovině roku 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi zatím daří držet docela pod kontrolou. Uvidíme, jak s kartami zamíchá léto.

 

První polovinu roku mám již za sebou. Jak si aktuálně stojím? Letos jsem již nacestoval třináct tisíc kilometrů. Mým dominantním dopravním prostředkem na nich byl vlak. Postaral se o téměř čtyřiasedmdesát procent ujeté vzdálenosti. Používám ho pro každodenní dojíždění do práce, použil jsem ho na velkou část svých služebních cest, jezdím s ním na návštěvy příbuzných, na výlety a v červnu mne odvezl i na dovolenou k Jadranu.

Na místě druhém je s necelými devíti procenty chůze. Chodím na vlak, chodím po městě, chodím na výlety. Již jsem překročil letošní hranici milionu a čtvrt našlapaných kroků a pokračuji dále. Chůze je zdravá, levná a neskutečně příjemná. Stále ještě „utíkám“ autu, ale to se mi již nepříjemně lepí na paty. V létě mne asi předběhne.

Na místě třetím je automobil. Jen jednou jsem v něm letos seděl sám. Vyhýbám se mu, kdykoliv je to možné a většinou mi nijak nechybí. V tabulce autu patří necelých devět procent.

S odstupem sto třiceti kilometrů poté následuje autobus (7,7 %) a s velkou ztrátou uzavírá kolo (1,1 %). Od kola jsem si sliboval výrazně více, ale zatím se mi v této oblasti nějak nedaří.

 

Podtrženo sečteno jsem v autě doposud absolvoval 8,7 % vzdálenosti na svých cestách. Do pětiny mám tedy ještě značnou rezervu. Takže teď jen vydržet. Nezkusíte to někdo se mnou?

Důvod 10: Vlak je báječný na cesty s přáteli

Představte si, že celou vaši partu pozval kamarád Tonda malou oslavu. Těšíte se, jak si popovídáte, zasmějete se tisíckrát opakovaným historkám, kterým se směje jen vaše banda, dáte si skleničku, nadrobíte brambůrky do koberce, dozvíte se novinky, uvidíte milé tváře a prostě vám bude fajn. Ale Tonda vás usadí bez skleničky a bez brambůrků v obývacím pokoji a jde si sednout s malou částí společnosti do kuchyně. Co to je? Co se stalo? Pak zjistíte, že ona vybraná společnost na tom není o mnoho lépe. Tonda si k nim sedl zády a soustředěně kouká z okna. Zbláznil se? Někdo ho urazil? Někdo mu něco udělal? Co je špatně? Nikdo se necítí moc dobře.

Analogická situace nastává vždy, když s přáteli vyrážíte někam autem.  Možná i zásadní část „vašeho dne“ strávíte oddělení ve svých nablýskaných plechových miláčcích a kamarádům v lepším případě civíte na záda. Pokud je cílem výletu předvést nový vůz nebo něčí brilantní řidičské schopnosti, pak je vše v naprostém pořádku. Pokud je cílem strávit příjemný čas s přáteli, mám pro vás lepší dopravní prostředek. Vlak.

Po pravdě řečeno si některé tradiční akce s naší partou již ani nedovedu bez vlaku představit. Tak například podzimní výlet na martinské otevřené sklepy do Velkých Pavlovic. Kdysi jsme jezdili autem, absolvovali úmornou cestu po D1 (představte si, že v některých starých atlasech je ta věc ještě značena jako dálnice), sháněli na místě nocleh. Ten byl zpravidla mimo město, za příšernou cenu a v bídné kvalitě. Tak to na trhu s výrazným převisem poptávky nad nabídkou prostě bývá. Co s tím člověk nadělá, že? Posledních pár let jezdíme do Pavlovic vlakem a nemůžeme si to vynachválit. Ráno se sejdeme na pražském hlavním nádraží a společně nasedneme na rychlík. Do Pardubic dospáváme, od Pardubic probíráme novinky, vracíme se k trapasům z minulého roku a odhadujeme, jak to bude vypadat letos. V jedenáct jsme na místě, akorát včas. Projdeme si své kolečko po sklípcích, dáme martinskou husu, popovídáme se známými vinaři a večer sedneme opět na vlak. V našem pohodlném kupé pak až do Prahy kolují veselé historky a zcela po pravdě i nějaká ta otevřená lahvinka. I něco na zub se obvykle také najde.

Je to prostě den s přáteli jak má být. Strávený skutečně společně. Od rána až do noci. A cesta je jeho významnou součástí. Jak o tom tady píšu, tak jsem se na letošní „Pavlovice“ začal těšit.

 

Fakta a užitečné zdroje:

Ale to bude drahé. Nebude. Dráha má pro skupiny pochopení a hlavně zajímavé slevy. Pokud navíc jedete o víkendu, máte vyhráno zcela. Zkuste si vaši cestu včetně data a počtu osob zadat do vyhledávače na stránkách dopravce. Za pár vteřin budete vědět, jak na tom jste. Minimálně vyhledávač Českých drah vždy férově nabízí nejlevnější možnost. A lístky lze většinou rovnou koupit.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

Důvod 9: Vlak je skvělý na cesty s dětmi

Seďte pořádně… Nechte se… Nepištěte… Nech to ležet, sebereme to doma… Neodpoutávej se… Neházejte tím… Netahejte se… Neotevírej to okno… To sis nemohl dojít doma, vždyť jsme právě vyjeli… Cesta autem s dětmi nemusí být vždy úplně klidná. Na kratších vzdálenostech máte ještě pořád šanci, že vše proběhne hladce. Při cestách nad hodinu na nějaké to hašteření dojde zcela určitě. A upřímně řečeno, není se čemu divit.

Čeho od dítek vlastně žádáme? Aby prakticky bez pohybu seděla vzorně upnutá v sedačkách a optimálně byla ještě potichu. To vše v prostředí, kde vy k nim sedíte zády a věnovat se jim můžete jen velmi povrchně. Interakce s okolím je také utlumená a možnosti zábavy obecně jsou značně omezené. Pro hraní není moc prostoru, kreslení nepřipadá v úvahu, ke knížce podávejte rovnou hygienický pytlík. Můžete společně počítat protijedoucí červená auta, zpívat si, vymýšlet příběhy, ale tím estráda končí. Automobil zkrátka není žádný velký lunapark. Na dlouhé cestování je to prostředek spíše značně ubohý.

To byl i jeden z důvodů, proč jsme se předloni vypravili „prvně k moři“ vlakem. Mladšímu synkovi tehdy byly pouhé dva roky, staršímu čtyři. Přesto více než devítihodinová cesta k Baltu proběhla bez problému. Proč? Protože ve vlaku cestujete skutečně společně. Můžete se podívat jeden druhému do očí. Mohou se přijít pomazlit. Sednout si k vám na klín. Můžou si hrát. Nebo můžete hrát hry spolu. Můžete dokonce i kreslit. Číst si pohádky. Dívat se z okna na ubíhající krajinu a povídat si o ní. Můžete se společně nasvačit. Vlak má uličku, po které se můžete projít nebo po které se dá odběhnout za dětmi cestujícími ve vedlejším kupé (kluci mají slabost zejména pro blonďaté holčičky). Vlak má toaletu, občas i jídelní vůz. Poslední novinkou jsou dětské oddíly s herním koutkem a kinem. Stejný komfort vám dokáže z dopravních prostředků nabídnout již jen loď. Děti navíc zpravidla mají vláčky rády a na putování mašinkou se těší.

Od naší cesty na Balt uběhly dva roky. Za tu dobu jsme jeli vlakem nesčetněkrát. Z jablonecké školky domů, na návštěvy k babičce a dědovi, na výlety na hrady, skály, koupání či do ZOO. Vloni jsme se ctí zvládli dvanáctihodinovou cestu rychlíkem z Palerma do Říma. A dnes, ve chvíli kdy většina z vás čte tento článek, nasedám s kluky v Praze do lůžkového vlaku, který nás zítra ráno vyloží vyspané a odpočaté ve Splitu. Autem by se mi tam jet nechtělo. Na tuhle naši cestu se ale těšíme všichni tři.

 

Fakta a užitečné zdroje

Od kdy je ve vlaku toaleta? Tuzemský tisk referoval na konci roku 1874, že „ministerstvo obchodu nařídilo ředitelům rakouských drah, aby dali zříditi záchody při všech vlacích, v nichž se osoby dopravují.“ Toalety tak dodávají cestujícím pocit klidu minimálně sto čtyřicet let.

Víte, že malé děti jezdí vlakem zdarma? Ano, děti do šesti let se svezou zcela zdarma a pro jejich starší sestřičky a brášky má dráha poloviční jízdné.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

Důvod 8: Vlak vás zklidní

Pro Boha, proč se ten chlap tak courá? … Lepší čas na opravu si tu opravdu nemohli vybrat… Trochu života do toho přecházení, babi… No, a ty se mi nelep na pr***, ty inteligente… Jen počkej, já Tě vyškolím…  Zdá se vám to alespoň trochu povědomé? Nenapadlo vás někdy něco podobného cestou autem do práce? Nic z toho? Vůbec nic? Silnice rozhodně nejsou místem, které by vám přidalo na klidu. Stačí trocha stresu, spěch, únava, hustší doprava a zdánlivá drobnost dokáže spustit lavinu negativních emocí. Nazývá se to agresivita za volantem.

U části řidičů je dána čistě vadou osobnosti. „Odborná literatura říká, že mezi lidmi je asi 10 až 15 procent psychopatů, kteří porušují pravidla a zákony,“ nechal se slyšet psycholog Michal Walter v článku pro časopis Reflex. Lidé, o kterých hovoří, mívají problémy s agresivitou i mimo automobil.  Na silnici jsou pak nevhodně zaujati chováním ostatních řidičů, cítí potřebu je vychovávat a trestat. Díky tomu jsou schopni způsobit nehodu „výchovným vybržďováním“, najíždět na jiná vozidla, fyzicky napadat řidiče nebo utlouct příliš pomalého důchodce na přechodu. Při tom všem jsou skálopevně přesvědčeni, že oni jsou v právu.

Za volantem ale dělají čas od času hrozivé věci i lidé, do nichž by to jejich okolí nikdy neřeklo. Příkladem může být manažer, který v jednom okamžiku vytlačil slabší vůz z dálnice a o pár vteřin později již trpce litoval asi nejhorší chyby svého života. To krátké zaúřadování adrenalinu si jen šťastnou náhodou nevyžádalo žádné lidské životy. Viníkovi ale s životem zatočilo pořádně. Člověk, který možná ráno ohleduplně pomohl sousedce s kočárkem do schodů, skončil s pětiletým trestem za mřížemi.

Co je na silnicích tak ďábelského? Je to výbušná kombinace mnoha faktorů. Zmiňme si jich alespoň pět. Za prvé je řízení samo o sobě stresující činnost vyžadující si plnou pozornost. Za druhé se události na silnici odehrávají rychle a to nahrává impulzivnímu, pudovému a zkratkovitému jednání. Do třetice ještě přispívají stereotypy. V Audi, které vás „vyblikává“ z rychlého pruhu budete vidět spíše arogantního zbohatlíka, než starostlivého chlapa, který chvátá s ženou do porodnice. Není prostě čas, ptát se, kdo je kdo. Za čtvrté si řada lidí buduje citový vztah ke svému vozu, který se stává jejich teritoriem, hradem a součástí vlastní identity. Je-li teritorium – byť domněle – ohroženo, je třeba zahájit adekvátní protiútok. A posledním významným prvkem do koktejlu je anonymita. Na silnici jste uzavřen v autě, v úkrytu. Nikomu se nemusíte dívat do očí. Nikomu neukazujete tvář. Nejste to přeci vy, je to jen anonymní řidič v autě ujíždějícím do dáli. A stejně tak nevnímáte člověka venku nebo v druhém voze vy.

 

A co vlak? V něm se pohodlně usadíte a necháte se na místo určení dovézt. Zdaleka se vyhnete dopravním zácpám, stresu, řidičům ovládaným adrenalinem, chvástajícím se mladíkům i skutečným psychopatům za volantem. Nemusíte nic dohánět – ono to vlastně ani nejde. Jen seďte a nechte drážní zaměstnance, ať se postarají o váš včasný příjezd. Jak jsme si dokázali před čtyřmi týdny, jsou v tom výrazně lepší než vy. To oni jsou těmi, kdo dohání případná zpoždění. To oni budou bojovat s nevypočitatelným počasím, rozmary techniky a nepříznivými souhrami náhod. Vy ten čas na cestě využijte účelněji a příjemněji. Do cíle dorazíte v klidu, odpočatí, dobře naladění a s úsměvem. A zůstanete tím milým sousedem.

 

Fakta a užitečné zdroje:

Reflex: „Psychopati za volantem. Proč se někteří z nás chovají při řízení auta jako šílenci?“

Centrum dopravního výzkumu: „Proč selháváme za volantem?“

Psychologie: „Proč se za volantem proměňujeme“

AutoRevue: „Agresivita za volantem“

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

Pětina po pěti měsících

Od začátku roku pracuji na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem je, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřím, že ve střední Evropě s rozvinutou veřejnou dopravou to nemůže být problém. I když člověk žije na venkově, neřku-li na horách, do práce dojíždí, živí se jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky.

Kilometry absolvované od ledna do května 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi zatím daří držet hluboko pod jednou pětinou.
Kilometry absolvované od ledna do května 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi zatím daří držet hluboko pod jednou pětinou.

 

Jak své předsevzetí plním po pěti měsících? Až doposud si vedu slušně. Na necelých devíti tisících kilometrech, které jsem letos zatím nacestoval, se ze sedmdesáti procent podílí vlak. Používám ho pro každodenní dojíždění do práce, použil jsem ho na velkou část svých služebních cest, jezdím s ním na návštěvy příbuzných i na výlety.

Na místě druhém je s jedenácti procenty chůze. Chodím na vlak, chodím po městě, chodím na výlety. Před dvěma týdny jsem překročil letošní hranici milionu našlapaných kroků a v týdnu příštím překročím tisíc kilometrů. Chůze je zdravá, levná a neskutečně příjemná. Díky tomu jsem i pěšky „utekl“ autu.

Na místě třetím je prozatím automobil. Ani jednou jsem v něm letos neseděl sám. V řadě případů má účast na cestě byla spíše ústupkem z mé strany. Ale nesporné i tak je, že na 857 kilometrech jsem se autem svezl. A ty kilometry jdou za mnou.

Poté již následuje autobus (7,8 %) a kolo (1,3 %). Od kola jsem si sliboval výrazně více, zatím mne v tom zradilo vždy buď počasí, plánování nebo zdraví. Léto ale máme před sebou, tak třeba ještě do pedálů pořádně šlápnu. Ještě nad sebou nelámu hůl.

Podtrženo sečteno jsem v autě doposud absolvoval 9,6 % vzdálenosti na svých cestách. Do pětiny mám tedy ještě značnou rezervu. Takže teď jen vydržet. Nezkusíte to někdo se mnou?

 

Důvod 7: Vlak dá dojíždění pevný rámec

Možná to také znáte. Budík skáče vztekle po nočním stolku v době, kdy vstávání je tím posledním, po čem byste toužili. Ještě minutku. Dvě. Tím se nic nezkazí. Následuje ranní očista. Ve sprše je tak příjemně teploučko, venku zima. Ještě minutku. Dvě. Tím se nic nezkazí. Snídaně. Přeci se nic nestane, když si ten článek dočtete. Auto počká. Nakonec konečně sedáte do vozu a vydáváte se do práce. Už trochu v kalupu. Protože ráno se tak nějak vypařilo a na devátou tam prostě musíte být. Promiň, šéfe. Trochu jsem zaspal.

Je podvečer a vy ještě sedíte v práci. Musíte dohnat ten ranní pozvolný rozjezd. Ještě jeden mail. A ještě tento. A ještě jednu kávu. Zasloužím si ji. Při ní se jenom rychle juknu na „fejzbůček“. A pak ještě dodělám tohle. To bude minutka. Auto přeci počká. Domů se dostáváte večer. Den je pryč. Jeho značnou část jste strávili blbostmi.

Vlak má pevný jízdní řád. Nečeká a nesmlouvá s vámi o minutky. Nezná „ještě“, nezná „jenom“. Minutka navíc v posteli? Nebo ve sprše? Tak to pojedeš až dalším vlakem. Dobře, už běžím. Dočíst článek? Vezmi si ho do vlaku. Dobře, už běžím. Do práce díky tomu dorazíte vlakem dříve, než když jedete autem.

A odpoledne? Žádný „fejzbůček“, žádná kávička. Dobře si naplánuj, co chceš dnes stihnout, co je to důležité. A těm všem „ještě“ a „jenom“ kolem dej pouze takový prostor, jaký si zaslouží. Protože v jasně daný čas musíš odejít na vlak. Jinak to nebude „minutka“, ale dalších tři čtvrtě hodiny. Je to neoblomný princip, který jednoznačně zvyšuje efektivitu. Práci odvedete, možná i více. Strávíte méně času blbostmi, více věcmi skutečně užitečnými a doma budete dříve.

Určitý pevný rámec ve světě nesčetných možností zkrátka někdy není úplně na škodu.

 

 

Fakta a užitečné zdroje:

Autor kávu vůbec nepije. Kávička je v jeho případě pouhou literární fikcí. To, že vlakem do práce vždy dorazí dříve, než když náhodou jede autem, je ale fakt.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

Důvod 6: Vlak je prospěšný zdraví

Kdysi jsem pracoval ve firmě produkující kompresní zdravotní punčochy. Punčochy se pletly podle přesných norem na švýcarských strojích a procházely náročnou atestací v pedantském německém institutu. Volili jsme pro ně nejlepší materiály a úzkostlivě hlídali kvalitu. Víte, co však nakonec bylo nejdůležitější pro výsledný efekt? Aby se člověk hýbal, abych chodil. Sebelepší punčocha může jen podpořit tzv. efekt svalové pumpy, nemůže jej nahradit, dozvěděl jsem se.

Později jsem měl já sám problémy s ledvinami. Mnoho jednoznačných rad jsem od lékařů nedostal. Dvě však ano. Pijte a více se hýbejte, choďte. A na pokyn „Choďte!“ jsem od té doby ve svém okolí narazil ještě mnohokrát. Artritida? Choďte. Vysoké krevní tuky? Choďte. Stres? Choďte. Problémy s váhou? Choďte. Malému se nechce ven? Choďte. Naše tělo bylo stvořeno velmi důmyslně. Ale ke své správné funkci potřebuje pohyb. Potřebuje chůzi. Při našem sedavém způsobu života trpí. Doporučení lékařů proto zní, udělejte alespoň deset tisíc kroků denně.

Co s tím vším má společného vlak? Koupil jsem si jednoduchý, ale přesný, krokoměr a jal se zkoumat, jak na tom s tou chůzí jsem. A divil jsem se. Za prvé jsem si uvědomil, že při délce svého kroku musím denně ujít alespoň 8,9 kilometru. Za druhé jsem zjistil, že po kanceláři to prostě nenaběhám. I když „jsem přeci celý den v pohybu“. Pokud se ráno dovezu autem do práce, odpoledne zase domů a navečer si pohraju s dětmi na zahradě, tak večer na krokoměru svítí něco přes tisíc kroků. Tisíc. Desetina doporučené denní dávky.

Pokud jedu vlakem, musím zákonitě ráno na zastávku. Musím ze zastávky do práce. Musím z práce na zastávku. A pak ze zastávky domů. A většinou ještě cestou vyzvednu kluky. Na těch vysněných deset tisíc kroků denně se ani tak nedostanu. Ale na krokoměru večer pravidelně svítí číslice vyšší než sedm tisíc. Sedm tisíc kroků pro zdraví. A to už tak špatné není. Cestou ze školky domů se navíc s kluky stihneme zastavit na prolézačkách, koupit zmrzlinu, zkontrolovat „naše“ mraveniště, kouknout z mostu na pstruhy, podívat se, jak rostou pulci v rybníčku, poznávat květiny, obdivovat brouky, sbírat kamínky,… Zkrátka jít, dýchat, užívat si sluníčka a povídat si. Takový rozdíl umí udělat vlak.

 

 

Fakta a užitečné zdroje:

Chodci sobě. Statí o tom, proč je chůze prospěšná zdraví, naleznete na internetu spousty. Mne se líbila tato. Je v češtině, srozumitelná, ale ne hloupá. A nesnaží se něco prodávat. Nebo jsem si toho alespoň nevšiml.

http://www.chodcisobe.cz/o-chuzi/proc-chodit

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

site tracking with Asynchronous Google Analytics plugin for Multisite by WordPress Expert at Web Design Jakarta.