Důvod 34: Do vlaku si vezmete lyže i kolo

V neděli jsem jel se synkem do Jablonce koupit lyžařskou výbavu. Náš osvědčený lyžařský obchod je jen pár stovek metrů od vlakové stanice. Dětskou sadu dospělý pohodlně pobere. Oba jezdíme rádi vlakem. A vlak je k lyžařům přívětivý. Navíc mi i o víkendu platí „traťovka“. Takže jsme samozřejmě vyrazili po železnici.

To, že vás železnice přivítá s otevřenou náručí i s lyžemi nebo kolem, je další věc, kterou na ní mám rád. Už hodně dlouho. A vděčím jí za mnoho zážitků. Ranní rychlík mne o prázdninách často vozil i s kolem z Bakova do Tanvaldu na celodenní vyjížďky po Jizerských horách. Tehdy jsem netušil, že jezdím kolem svého budoucího domova. Jindy nás zase vlak dovezl do Hradce, nechal projet polabskou cyklostezku a zase nás vyzvedl v Ústí nad Labem.

Často nás také zachraňoval. Vzal nás domů, když jsme promokli jak kachny při toulkách Podkrkonoším. Odvážel zničené, ochořelé a simulující kamarády z našich studentských cykloturistických výprav po vlasti. A vloni v létě nás odvezl se dvěma dětmi, bagáží a dvěma koly na dovolenou na jižní Moravu. Auto se nevrátilo včas ze servisu, vlak nezklamal a zachránil dovolenou. Řada kamarádů mi dodnes nevěří, že jsem v tom záhadném odstavení vozidla neměl prsty. Neměl. Vážně.

Na možnost přepravy kol vlakem narážím na svých cestách prakticky všude. Ať kolo cestuje na háku jako spoluzavazadlo, skryté kdesi v úschově během přepravy, nebo jen tak opřené na představku, vlak vás s ním sveze. S kolem se dostanete do naší jizerskohorské lokálky, libereckých i tanvaldských rychlíků, příměstských spojů kolem Prahy, ale stejně tak do Pendolina nebo Railjetu. Vlakem jsem si předloni přivezl z Berlína své zánovní kolo vydražené na eBayi. A věřte nebo nevěřte, dva cyklisté s námi cestovali i ve vlaku do Splitu.

Dost ale o kolech. Přes zimu to své nechávám spát (upřímně řečeno – vloni jsem na něm obecně najezdil kulové). Ale už teď se těším, že jakmile to sněhové podmínky dovolí, budu každé nedělní ráno stát s běžkami na „Riedlovce“ a čekat na svůj spoj do Jakuszyc. Až budete usedat k nedělnímu obědu, budu v Harrachově zase nasedat do vlaku zpět domů. Vlak je totiž shovívavý i k běžkařům a „bílá stopa“ navíc v obou stanicích tvoří přes zimu prakticky dodatečnou staniční kolej.

 

Užitečné tipy:

Přestože je síť spojů nakloněných cyklistům široká, vždy si dopředu zjistěte, za jakých podmínek váš spoj kola přepravuje. V některých případech je nutná rezervace předem, někde to nemusí jít vůbec.

Kola přepravují spoje Českých drah (viz přehled služeb) a někteří další dopravci (např. Trilex/Vogtlandbahn). RegioJet a LEO Express ovšem kola neberou. Nemají na ně prostor, tak to prosím respektujte.

Vyzkoušel jsem i nabídku drážních půjčoven. Moje kolo je samozřejmě moje kolo. Ale i na tom půjčeném se jezdit dalo – fungovalo a cena byla slušná. Někde můžete kolo vrátit i na jiné určené stanici.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Důvod 33: Vlak dává lidem práci

Je sice po Vánocích… Ale dovolte mi ještě jedno lidské téma…

 

V pondělí jsem jel po jedenácti dnech „prázdnin“ opět do práce. Kdybych tvrdil, že se mi ráno dvakrát chtělo vstávat, lhal bych. Ve skutečnosti se mi do kanceláře zatraceně nechtělo. Ale ať si staré pořekadlo říká, co chce, někdy je večer moudřejší rána. A tak se mi to během dne rozleželo. Viděl jsem rád kolegy, rád jsem se ponořil do tvůrčí práce. I když vánoční lenošení se synky bylo příjemné, tak je skvělé, že mám kolem sebe báječné spolupracovníky, práci co mne většinou baví a kancelář tady doma, v regionu, v Jizerkách. Půl hodiny vlakem od domu. To je dnes velká výhoda.

Práci v regionech dává lidem i dráha. Všímáte si, kolik lidí se kolem vlakům točí? Vážení přednostové stanic, výpravčí s výpravkou elegantně založenou v podpaždí, výhybkáři v oranžových vestách, šmírem zamazaní posunovači, vozmistři, usměvavé, ale nekompromisní průvodčí, strojvedoucí bezpečně vedoucí svůj vlak k cíli, lidé vytrvale udržující soupravy v čistotě, pokladní a další a další. Jen v Českých drahách pracovalo ke konci roku 2014 přes patnáct tisíc lidí. A další tisíce na „cargu“, správě dopravní cesty nebo u soukromých dopravců.

Mějte mne za naivku, ale přijde mi, že většina z nich svou práci dělá ráda. „To mu včas vezměte. Železnice je prokletí,“ říkal sice kdysi strojvedoucí z naší lokálky, když mu mladší synek ukazoval svou dřevěnou mašinku. Ale vozí nás dál a podobně věrní své profesi jsou i jeho kolegové. Vloni prošel pracovní portál Profesia pětatřicet tisíc životopisů uchazečů o zaměstnání a došel k jednoznačnému závěru. Mezitím co průměrný makléř ve svém zaměstnání nevydrží ani rok a půl, tak průměrný strojvedoucí pracuje na svém místě 12,7 roku. Je to vůbec nejstálejší profese na českém trhu práce.

Vztah k profesi jasně vidím i u dalších železničářů. Určitě ho má zkušená pokladní, která mi v Liberci vždy ochotně pomáhá hledat optimální nabídku na cesty do zahraničí. Určitě ho má ta sympatická průvodčí, která mne každou chvíli cestou domů budí, abych zase nepřejel. Nepochybně ho mají stewardi lůžkových vozů, kteří pořád dokola laskavě vysvětlují, jak ten jejich hotel na kolech funguje. A z té party chlapíků, která po práci chodí v Tanvaldu udržovat staré ozubnicové mašiny, to také vysloveně číší. Něco na té dráze bude.

Dráha zkrátka udržuje v regionu pracovní místa, o která je zájem. Považuji to za přínosné a jsem rád, že svým dojížděním k tomu mohu svou troškou přispět. Já na cestě do práce ušetřím, přečtu si knihu, nemusím ometat auto a mám ze sebe dobrý pocit. Někdo jiný může vykonávat práci, která ho baví. A region nepřichází o lidi, kteří by třeba jinak za prací museli cestovat jinam. Tomu se moderně říká „win-win“ strategie. Nemyslíte?

 

Fakta a užitečné zdroje:

Statistika není nuda… Máte rádi čísla? Skupina Českých drah každoročně vydává statistickou ročenku.

http://www.ceskedrahy.cz/pro-investory/financni-zpravy/statisticka-rocenka/-5599/

 

Na co přišli personalisté… Některé profese utečou ze zaměstnání skoro do roka a do dne. Průměrný strojvedoucí však vydrží na jednom místě skoro třináct let… Zde je o tom článek.

http://ekonomika.idnes.cz/jak-dlouho-vydrzi-v-praci-jednotlive-profese-podle-analyzy-profesia-cz-13n-/ekonomika.aspx?c=A140820_120714_ekonomika_nio

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Důvod 32: Vlaky si zamilujete

Pozítří budou Vánoce. Buďme dnes trochu poetičtí…

Mám rád ruch velkých nádraží. Všechen ten shon a vlaky odjíždějící do mnoha směrů mi voní dálkami. Mám rád i atmosféru malých lokálek vinoucích se krajinou. Připomínají mi prázdninová putování. Mám rád moderní rychlíky téměř neslyšně uhánějící krajinou. Ale stejně tak tu nezaměnitelnou vůni dýmu, páry a oleje, kterou po sobě zanechávají roztopené parní lokomotivy. Mám rád šustění jízdního řádu, rachocení kol přes výhybky, hvizd píšťalky, večeře v jídelním voze, noci strávené na cestách v lůžkových vlacích a mnoho dalších věcí.

Mám prostě železnici a cestování po ní rád. A vím, že v tom nejsem sám. Pojďme si dnes popovídat o dětech, dospělácích i starcích, kteří vlaky prostě milují.

 

Obraz první: Budoucí topič

Můj mladší synek zbožňuje vláčky. S těmi svými dřevěnými si dokáže vyhrát celé hodiny a vymýšlí si u toho fantastické příběhy. Nejoblíbenější mašinky bere všude s sebou. V noci mu je vyndávám z postýlky, ráno ve školce z kapes, v poledne je uklízíme z jídelního stolu. Bere si je s sebou na prázdniny k babičce a dědovi, na dovolenou, na výlety a zpravidla u něj nějakou najdu i na vycházce. Do dopisu pro Ježíška si namaloval jediné přání – mašinku Gordona. Opravdu nechceš nic jiného, Františku? „Jenom Gordona. Bez uhláku. Ten už mám.“ Už více než rok má stejně jasnou představu i o své budoucnosti. Bude topičem na rychlíku. Franti, ale topiči už na rychlících nejezdí. „Molli má topiče.“ Dobře, tak tedy jo.

Víte, kdo je Molli?

Obraz druhý:  S notýskem u trati

Všimli jste si někdy, kolik dětí mává na kolemjedoucí vláček? K dokonalosti to kdysi dovedly děti ve Velké Británii. Mou knihovnu před časem doplnila anglická publikace mapující zlatou éru trainspottingu. Zejména v padesátých a šedesátých letech byly tratě v ostrovním království obleženy dětmi, které s radostí vítaly každý příchozí vlak a do svých papírových notýsků si systematicky zapisovaly čísla mašin, které zahlédly. Z jejich vyprávění dodnes cítíte pocit křivdy, když musely jít psát domů úkoly jen chviličku předtím, než po jejich trati měla výjimečně projíždět třeba „Pacific á čtyřka“.

Víte, jak vypadal trainspotterský zápisník?

Obraz třetí: Nosy na výloze

Trainspotterské notýsky jsou dnes raritou. Náklonnost k vláčkům dětem ale zůstala. Hodně z nich pozítří pod stromečkem najde nějakou tu mašinku. Vláčky totiž patří již po několik generací k jedněm z nejrozšířenějších hraček. Ty první se objevily prakticky hned s příchodem železnice. Do dnešního pojetí je však dovedla roku 1891 německá firma Märklin. Využila tehdy filozofie odladěné na svých domečcích pro panenky a představila plechový natahovací vláček. K základnímu setu jste si mohli dokupovat další koleje, vagony, mašiny, závory, semafory a další příslušenství. Pořád bylo po čem toužit a proč otiskovat nosy na výlohách hračkářství. Však to znáte, funguje to tak dodnes.

Jak vypadala první mašinka Märklin?

Obraz čtvrtý: Seriál pro dvě generace

Pokud máte ve svém okolí děti, museli jste zachytit také fenomén „Tomáš a jeho přátelé“. Mašinka Tomáš má svůj seriál, svůj film, své časopisy, svá trička a samozřejmě své vláčky. Věděli jste, že letos se připravuje již devatenáctá série televizního seriálu? Ta první vznikla v roce 1984. Nebyla animovaná, ale natáčená v ateliéru na velkoryse pojatém modelovém kolejišti. Vypravěčem nebyl nikdo jiný než Ringo Starr. Dnes, po více než třiceti letech, má Tomáš stále své malé diváky. To je slušný výkon, ne? Na těch mašinkách prostě něco musí být.

Podívejte se na první sérii… Stojí to za to.

Obraz pátý: Mašiny mají jména

Když už mluvíme o Tomášovi, všimli jste si, že lokomotivy mají svá jména? A vynechme teď přezdívky typových řad, případně hrdá oficiální pojmenování jednotlivých lokomotiv. Když jedu rychlíkem z Prahy k nám nahoru do Tanvaldu, veze mne zpravidla Miloš, Lenka, Nikolka nebo Kristýnka. Někde v depu bylo pro někoho nepředstavitelné, že by mašina neměla své jméno. A tak ji pojmenoval a jméno na ní láskyplně vylepil. Lokomotivy nejsou jen obyčejné stroje.

 

Obraz šestý: Železniční modeláři

Železniční modeláři jsou (většinou) chlapi, co si nenechali své hračky vzít ani v dospělosti. Z pohledu jejich zaujetí je zcela jedno, jestli se doma hrbí nad titěrnou „zetkovou“ železničkou v hliníkovém kufříku, jestli pyšně postávají u modulového „há nulkového“ kolejiště na výstavě, jestli pečlivě zastřihávají mateřídoušku u zahradního „géčka“ nebo dokonce vedou svůj miniaturní vláček plný pištících dětí po parkové dráze. Nadšenců, kteří svým „malým“ mašinkách věnují nemálo času, úsilí i peněz je zkrátka hodně.

Nechtěli byste si postavit třeba své vlastní EsoNebo si snad raději přejete něco vonícího párou?

Obraz sedmý: Báječní blázni v montérkách

Některým ovšem ani parková dráha o sebevětším rozchodu nemůže stačit. A tak se vrhnou na mašiny skutečné. Obdivuji tu partu, která na kořenovské zubačce udržuje při životě Rakušanky. Další nadšenci v Turnově opravili a udržují Kafemlejnka. V Liberci si zase dva kamarádi koupili Brejlovce. Smekám klobouk před machry, kteří se v Jaroměři pustili do uvádění stroje Conrad Vorlauf, třetí nejstarší lokomotivy v zemi (r.v. 1873), do provozuschopného stavu. Trochu závidím ušmudlaným lokomotivním četám německých parních úzkokolejek a k naprostému úžasu mne přivádějí dokonale udržované staré rychlíkové lokomotivy ve Velké Británii. Za vším tím je neskutečné množství práce lidí, kteří to dělají ze srdce.

Viděli jste někdy parní rychlík řítící se plnou parou vpřed?

Obraz osmý: Stařec na mašině

Na Dampfloktreffen v Drážďanech jsem z roztopené rychlíkové lokomotivy řady 01 sledoval, jak rodina pomáhá starci vyrvat se po schůdkách nahoru na její stanoviště. Ve finále jsem mu nabídl ruku a pomohl mu vystoupit nahoru. Potichu poděkoval, rozhlédl se, pohladil regulátor, položil ruku na rukověť brzdy a vzhlédl ven z okna. Bylo na něm vidět, že je dojatý. Z oka mu ukanula i slza. Mne v tu chvíli došlo, že tento pán se sem nepřišel podívat, jak to tu vypadá. On to tu dobře znal, byl tu doma. V tu chvíli jsem se v duchu omluvil, že jsem doposud tento výstup považoval za poněkud pošetilý. Potichu jsem se rozloučil a opustil stanoviště. Protože dávno penzionovaný fíra, který se přijde podívat na svou milovanou mašinu, si zaslouží trochu respektu.

Jak vypadá „jednička“? Parádně.

Přeji vám překrásné svátky.

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Důvod 31: Vlak jezdí i o víkendech a svátcích

V úterý jsem se dal do hovoru s vlakvedoucí na naší lokálce. Řeč přišla i na blížící se svátky. „Na mne letos vyšel Štědrý den. Ale děti už jsou velké, syn udělá kapra a já budu po deváté doma. Třeba ještě stihnu i nějakou pohádku,“ povídala s naprostou samozřejmostí. Půjde zkrátka o svátcích do práce, stejně jako se jí to určitě stalo již mnohokrát v minulosti. Stejně jako chodí do práce o víkendech nebo v noci. Chodí do práce, protože vlak je tu pro nás ostatní téměř pořád.

Z pohledu cestujícího se na to moc dobře zvyká. Vlak mne do našeho třítisícového městečka spolehlivě odveze odpoledne po práci, stejně tak jako po půlnoci po vánočním večírku. V sobotu po ránu mne vezme třeba na kopečky na běžky a v neděli odpoledne s kluky někam na výlet. Jaký je to luxus si většinou uvědomím až tehdy, když cestuji do místa, kam vlak nejezdí.

Na podzim jsem takto stál na náměstí v Golčově Jeníkově a zkoumal, jak se dostat do sousedního Vilémova. Ve všední den by to nebyl takový problém. V neděli ano. Autobus prostě nejel a aplikace v mobilu radila „sedni na rychlík do Havlíčkova Brodu, pak na osobní vlak do Chotěboře, tam chytíš autobus“. Celkem to znamenalo 77 kilometrů a něco přes dvě hodiny času na cestě. Vyrazil jsem tedy pěšky a ty čtyři kilometry do Vilémova jsem za tři čtvrtě hodinky zdolal po svých.

Povzdechy nad frekvencí spojení o víkendech a svátcích jsem slyšel od více známých, kteří bydlí v obcích odkázaných pouze na autobusy. Češi si ale stěžují pořád. Pojďme se tedy na dvou příkladech podívat, jak to s tím spojením je.

 

Jablonec nad Nisou – Desná

Vlak

Počet spojů

První

Poslední

Pátek

25

05:30

01:21

Sobota

17

68% 06:31

01:21

Štědrý den

14

56% 06:31

18:33

Autobus

 Počet spojů

První

Poslední

Pátek

28

05:00

22:36

Sobota

12

43% 06:35

19:40

Štědrý den

4

14% 08:55

14:55

Mezi Jabloncem nad Nisou (bývalé okresní město) a patnáct kilometrů vzdálenou třítisícovou Desnou poskytuje ve všední den dobré spojení dráha i autobusy. Autobusů zde jede o trochu více, byť občas s přestupem. Dráha ale zase jezdí déle do noci. Síly jsou vyrovnané.

V sobotu se ale situace mění. Na dráze sice vyjede oproti pracovnímu dni o třetinu méně spojů, ale pořád jezdí od rána až do pozdní noci. Autobusů jede necelá polovina a po osmé večer se již nesvezete vůbec.

Nejpropastnější rozdíl pak nastává o Štědrém dnu. Vlaků jede čtrnáct a ten poslední dorazí do Desné po půl sedmé večer. Autobusy jedou pouze čtyři. A ten poslední přijíždí již před třetí hodinou odpoledne.

Pokud jsou tedy přes pracovní týden síly dráhy a autobusů vyrovnané, tak v sobotu již autobusům dochází dech. A o Štědrém dnu na autobus prakticky nečekejte. Nechcete-li trávit Vánoce na zastávce, běžte rovnou na vlak.

No, jo. Ale co když ty autobusy nejezdí právě proto, že jezdí vlaky? To je dobrá připomínka, podívejme se na to.

 

Liberec – Český Dub

Autobus

 Počet spojů

První

Poslední

Pátek

30

05:25

23:43

Sobota

9

30% 07:53

19:35

Štědrý den

6

20% 09:25

17:15

Naším kontrolním spojením bude linka z krajského města Liberce do Českého Dubu. Český Dub spadá pod stejného objednatele dopravy jako Desná, má necelé tři tisíce obyvatel, leží třiadvacet kilometrů jízdy od Liberce a nemá železnici. Je tedy plně odkázán na autobusy. I zde však sledujeme stejný trend. Slušných třicet spojů v pracovní den se v sobotu smrskne na třetinu a na Štědrý den na pětinu. Snaha o udržení základní dopravní obslužnosti je vidět, ale o luxusu, jaký poskytuje obyvatelům Desné vlak, si v Dubu mohou nechat tak akorát zdát.

 

A jak to s tím Vilémovem? V týdnu tam jede z Golčova Jeníkova slušných čtrnáct autobusů. V sobotu vyrážejí na cestu dva. A na Štědrý den ani jeden.

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Důvod 30: Ve vlaku se vyhnete pokutám a botičkám

Ještě jednou zůstaneme u aut. Lépe řečeno u pokut a botiček. Považuji se za velmi klidného a ukázněného řidiče. Přesto se ani mne za těch osmnáct let co řídím, dvakrát drobnému „seknutí“ nevyhnul. Poprvé jsem přehlédl v Praze čtyřicítku, díky čemuž mi rychlost jednapadesát kilometrů v hodině vynesla pozvánku na Pražského povstání. Takovou tu s modrým pruhem. Pokorně jsem nastoupil, třikrát zopakoval, že přestože na snímku nejsem přes lesknoucí se okno vidět, vím, že jsem to byl já. Potvrdil jsem, že jsem si vědom, že „v tom případě nemají jinou možnost, než dát mi pokutu a odečíst body“. Poslal jsem zkrátka do veřejných rozpočtů příspěvek navíc. Mám pořádně koukat.

Podruhé jsem zaplatil před lety v Kolíně. „Já vím, že tam zůstal odbočovací pruh a je to nepřehledně značené. Ale je tam nově zákaz odbočení vlevo a taky kamera. A mne sem poslali speciálně kvůli tomu na žádost radnice. Musím…,“ vysvětloval mi policista. No, kdyby radnice místo policisty poslala někoho se štětkou a kýblem žluté barvy, byl bych asi raději. Trochu jsem remcal, ale vyřídili jsme to na místě. Konec konců, mám pořádně koukat.

V autě obecně musíte neustále někam pořádně koukat a něco hlídat. A přestože nejste žádný pirát silnic, tak v dnešním hustém provozu se čas od času stejně chybě a následnému postihu nevyhnete. Můj někdejší lehce vystresovaný kolega projel vyšší rychlostí hned dva měřené úseky na pražské Jižní spojce. Přestože cestu dokonale znal. Můj současný kolega zase „skóroval“ v proslulé obci na jičínské silnici. Každý ví, že je tam obec. Každý ví, že se tam už léta měří. Kamarád z vysoké školy dostal botičku při nedělním výletě na venkov. Ta ulice asi opravdu byla na parkování úzká. A právě jeho auto v celé řadě jiných bohužel mělo pražskou značku. Jinému kamarádovi odtáhli automobil od hotelu ve Znojmě. Prostě přehlédl značku. A dalšímu udělali totéž ve Florencii, protože nevěnoval dostatečnou pozornost italsky psané papírové cedulce nalepené na parkovacím automatu. Ten den zametali. Pruhované dopisy občas chodí i domů družce. Většinou mají spojitost s ranním chvatem do práce. Všichni měli pořádně koukat.

Na silnici zkrátka musíte být neustále ve střehu. A někdy i přesto sháníte auto po odtahových parkovištích, čekáte na odstranění botičky, nebo následujících pár dnů přemítáte, jestli to opravdu „blesklo“ na vás. Případně stojíte u schránky a přemítáte, kdo vám asi tak mohl poslat ten dopis do vlastních rukou, který čeká na poště. Naproti tomu ve vlaku se prostě vezete. Ručičku rychloměru, dopravní značky, změny značení, dočasná dopravní omezení, kolony a následný spěch můžete v klidu hodit za hlavu. Pokud máte platný cestovní lístek, tak se vás pokuty netýkají.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Důvod 29: S vlakem neřešíte parkování

Vozítkem se povozím, ale kam s ním… Už jste někdy řešili problémy s parkováním? Přijdou zpravidla v tu nejméně vhodnou chvíli. Třeba spěcháte na schůzku v Praze, příjezdy do města jsou přicpané. Rok od roku je to horší. Čas se krátí, nervozita roste. Záchytné P+R parkoviště je před devátou již naprosto plné. Hledáte jinde. Všude samá modrá zóna. Jezdíte po městě a snažíte se ulovit to poslední místečko, alespoň maličkaté, ale vaše. Po chvíli vám přijde, že ten samý blok objíždíte snad už po šesté. Přece někde místo musí být. Ale ono pořád není, čas letí, vy voláte, omlouváte se. A jste za blbce.

Nebo naopak o víkendu. Je zima, na horách se válí spousty třpytivého sněhu. Co vzít rodinu třeba do Jizerek na běžky? Vyrazíte, těšíte se, sluníčko svítí, … a vy stojíte v nekonečné koloně táhnoucí se  Bedřichovem a doufáte, že někdo z toho zatraceného parkoviště odjede. No, upřímně, proč by to asi dělal? Přijel přeci na běžky. A tak trávíte část sobotního dopoledne čekáním nebo hledáním vysněného místa, které někdo určitě musel přehlédnout. A pohodová atmosféra pomalu houstne.

Nebo se to odehraje ještě jinak. Vyrazili jste v létě na výlet, nebo na podzim na houby, a přešlapujete trochu nervózně u vozu odloženého na kraji lesa. Bude tu odpoledne? Bude mít pořád ještě mlhovky? A tu zabudovanou navigaci? Odpoledne se vám pro změnu zase vlastně vůbec nechce jít tou stejnou cestou zpět. Kdyby to auto stálo jinde, šli byste vlastně nejraději někam úplně jinam.

 

Aut nám vytrvale přibývá, doprava houstne a na řadě lokalit je stále větším problémem auto po ukončení jízdy někde rychle „upíchnout“. Přitom do práce, na služební cestu, na výlet a dokonce i na běžky můžete ve většině případu vyrazit hromadnou dopravou, neřku-li přímo vlakem. V cíli vám může být srdečně jedno, kam si ten vlak schovají. Vy vystoupíte a pádíte, kam je zrovna třeba. A zpáteční cestu nastoupíte tam, kde vám to zrovna nejvíce vyhovuje. Jen sama tuzemská železnice vám nabízí na výběr dva tisíce osm set železničních stanic a zastávek.

 

 

Dvě bonusové perličky: Problémy na odjezdu…

Při sbírání příběhů pro tento článek jsem narazil na dvě příhody, které  jsem si vůbec nedovolil použít v argumentaci. Ale protože jsme se u nich hodně nasmáli, podělím se o ně i s Vámi.

Amsterodamská spojka… Kamarád Ondra odjel s kolegy autem na veletrh do Amsterodamu. Přes týden stál vůz na parkovišti. Nebyl potřeba. Pak přišel pátek, čas odjezdu. A tu se zjistilo, že nejsou klíče. Kolega si je odložil na stánku na poličku. Již v pondělí. „Výstaviště se přeci na noc zamyká,“ hájil se. Šprýmař ale přišel ve dne. A kolegu pořádně vyškolil.

Auto zůstalo nedobytně zamčené na parkovišti. Ondra s dalším kolegou odjeli vlakem do Kolína nad Rýnem, odkud pokračovali na lůžku domů do Čech. Šmudla si prodloužil pobyt a čekal v Amsterodamu, než dorazí náhradní klíče. Dorazily. Následující týden v úterý… Výsledkem tak byly čtyři dny v prachu a celkové vícenáklady téměř tisíc euro. A Ondrův kolega se přes noc stal po celé firmě legendou… Průvodčí se univerzálním čtyřhranem má přeci jen něco do sebe, viďte?

Brněnská bota… Při Ondrově vyprávění se kamarádka Veronika válela smíchy. Pak se ale statečně rozvyprávěla, jak po posledním Strojírenském veletrhu ve snaze nalézt klíče od vozu přehrabávala kufr plný špinavého prádla v recepci jednoho brněnského hotelu. Jak následně převracela naruby pokoj, z něhož již byla odhlášená. Jak se marně vracela na výstaviště na stánek. Jak zoufale naháněla obsluhu baru, kde se den předtím pilo. Nakonec musela s barvou ven a nechala si přivézt z Prahy náhradní klíče.

Když pak odpoledne konečně vyrazila na cestu domů, tak si u cedule Brno vzpomněla, že ty „ztracené“ klíče dala večer do boty. Aby je ráno nehledala. Jenže ráno si vzala na nohy jiné. Prý jí lépe ladily ke zbytku… Možná při honbě za klíči létala po Brně jak střelená, ale rozhodně vypadala elegantně.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Důvod 28: Vlakem jedete do centra

Letos tomu bylo sto devadesát let, co první veřejná parostrojní železnice světa zahájila provoz na čtyřicetikilometrové trati mezi anglickými městy Shildon, Stockton a Darlington. Vlaky nás tedy provázejí již po nějakých osm až deset generací. A to má své výhody. V době, kdy železnice stavěla v evropských metropolích svá první nádraží, ještě bylo kde stavět. A i když z tehdejšího pohledu stály terminály spíše na okraji, tak během času se díky rozrůstání měst staly součástí doslova nejužšího centra.

Dnes je tato výhodná poloha jednou z důležitých konkurenčních výhod železnice. Letiště se nacházejí i několik desítek kilometrů za městem a doprava na ně je časově nebo finančně náročná. Dálkové autobusy jsou vytlačovány z center na kraje měst. Automobily zápasí prakticky každý den s dopravními zácpami. Vlakem jedete rychle, bez kolon a stresu přímo do středu města.

Pojďme si to na několika příkladech ukázat.

 

Praha

Prvním nádražím parostrojní železnice v Praze bylo dnešní Masarykovo nádraží uvedené do provozu roku 1845. Budova z pera Antonína Jünglinga se prakticky nezměnila. „Masaryčka“ je nejstarším používaným koncovým nádražím v Evropě a dodnes slouží cestujícím, kterým nabízí polohu v bezprostředním dosahu historického centra. K Prašné bráně odsud dojdete dříve, než stihnete sníst párek v rohlíku.

Ta nejdůležitější spojení se ale postupem času přesunula na nové nádraží císaře Františka Josefa (1871), později přejmenované na Wilsonovo, pak prozaicky na „Hlavní“. To je dnes svou polohou úžasným výchozím bodem vaší návštěvy Prahy. Na Václavské náměstí odtud dorazíte pěšky za pět minut, Na Příkopy vám to zabere jen o pár minut déle a do čtvrt hodiny jste pod Orlojem. V pochůzkové vzdálenosti jsou k dispozici stanice všech tří linek metra a i zastávka tramvaje. Přímo z nádraží odjíždějí vlaky pražského „Eska“ a dokonce i autobus na letiště.

Letiště má Praha za městem a doprava tam bude ještě mnoho let spíše taková improvizovaná. Značná část dálkových autobusů končí na místech jako Černý Most, Roztyly nebo Zličín. Cesta do centra z Černého Mostu zabere něco málo přes dvacet minut, cesta z letiště dvakrát tolik. Poloha hlavního nádraží je prostě exkluzivní.

Praha hlavní nádraží
Dnešní pražské hlavní nádraží slouží cestujícím od roku 1871.

 

Paříž

Dnes možná cesta do Paříže velké nadšení nevyvolává. Za pár týdnů sem ale zase budou proudit turisté obdivovat Mona Lisu, udělat si selfie s Eifelovkou, políbit se pod Sacré-Coeur, přicvaknout zámeček na most přes Seinu a ochutnat crème brûlée nebo pastis. A železnice jim opět otevírá přímý přístup do centra.

Z Gare du Nord (1846), kde končí mezinárodní spoje, doběhnete za čtvrt hodinky na Montmartre nebo za pětatřicet minut až na Champs-Élysées. Případně se veřejnou či jinou dopravou rozjedete do všech koutů Paříže.

Poloha nádraží Gare du Nord v centru Paříže (zdroj: Google Maps).
Poloha nádraží Gare du Nord v centru Paříže (zdroj: Google Maps).

 

Londýn

Centrum Londýna obléhají nádraží prakticky ze všech stran. Aktuálně zde pracují na ambiciózním projektu, který je má navzájem propojit. Již dnes se ale můžete spolehnout na výbornou dostupnost městské hromadné dopravy z každého z nádraží. A samozřejmě – stejně jako v předchozích příkladech – na spoustu míst dojdete pohodlně pěšky.

Pokud spěcháte na audienci u královny, doporučuji Victora station. Do Buckinghamského paláce dojdete za deset minut. Pokud směřujete spíše do parlamentu nebo úřadů, vyplatí se Waterloo. Odtud za deset minut dojdete pod Big Ben. Možná i to přispívá k tomu, že ročně touto stanicí projde 98,4 milionu cestujících. A provoz neustále roste.

Poloha nádraží Waterloo v centru Londýna (zdroj: Google Maps).
Poloha nádraží Waterloo v centru Londýna (zdroj: Google Maps).

 

Berlín

V Berlíně projíždějí dálkové vlaky přímo přes známý Alexanderplatz. Pokud nezapomenete včas přeskočit na ve stejné trase vedený S-Bahn, můžete tam i přímo vystoupit. Pokud to nezvládnete, tak dojedete třeba na nové nádraží Berlin Hbf. Stojí na místě bývalého nádraží Lehrter (1871), přímo na břehu Sprévy a denně tudy projde na tři sta tisíc cestujících. Za čtvrt hodiny se odtud pěšky dostanete k budově Reichstagu, za dvacet minut k Brandenburské bráně.

Poloha nádraží Berlin Hbf v centru Berlína (zdroj: Google Maps).
Poloha nádraží Berlin Hbf v centru Berlína (zdroj: Google Maps).

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Důvod 27: Ve vlaku nemusíte škrábat

Už jste letos škrábali? Mám tím samozřejmě na mysli ono ranní čištění skel automobilu od námrazy, ledu nebo sněhu. Pokud jste tu čest v aktuální zimní sezoně ještě neměli, nevěšte hlavu. Premiéra vás jistě již brzy čeká. Klimatická statistika České republiky nám v tomto ohledu totiž přeje. I v těch nejteplejších místech vlasti se s mrazem setkáte v průměru ve čtyřiceti dnech v roce. V chladnějších lokalitách průměr stoupá až ke sto šedesáti dnům a nakonec graduje v horských oblastech, kde s mrazem můžete počítat až sto osmdesát dnů v roce.

Pokud si chcete škrábání skel opravdu užít, mohu vám vřele doporučit Jizerské hory. Zdejší chladné a vlhké klima poskytuje pro zdokonalování se v tomto mladém sportu skutečně luxusní podmínky. Začít můžete drobnou ranní námrazou. Pokročíte k námraze oboustranné, při které si vychutnáte čištění skel i zevnitř. A nakonec dospějete k namrzlým ledovým hrudkám. Ty nejlepší vznikají, když na ohřáté auto po příjezdu nasněží. Tady končí amatéři škrábající slevovými kartami a hračkami z benzínových pump v nížinách, tady začíná zábava pro škrabače profíky.

Když už jsem zmínil sníh, je třeba říci, že ten umí celou zábavu povýšit ještě o úroveň výše. Zejména parkujete-li na sídlišti. Pokud přes noc nasněží patnáct centimetrů nového sněhu, roztočí se ráno triatlon hledání, odhazování a taktizování. Najdete auto, odhazujete sníh a vymýšlíte, kam nejblíže to všechno naházet aniž by vás někdo ztloukl. Pokud se auto přes noc stihlo i trochu zabořit do sněhu, máte klidně hodinový fitness zajištěn. Se sněhovou pokrývkou se v Čechách setkáváme dle lokality čtyřicet až sto dní v roce (na horách i sto šedesát), naděje tedy je pro všechny. A co je na Jizerkách nejskvělejší – to vše si občas můžete zopakovat ještě odpoledne před cestou domů.

Pokud byste zrovna největším fanouškem oškrabování nebyli, mám jednu skvělou radu i pro vás. Zkuste jet vlakem. Za těch osm nebo devět minut, během kterých dojdu z domova na vlakovou zastávku, auto často neočistí ani ti nejlepší z nejlepších. V době, kdy oni konečně usedají ve vaťáku, palčákách, kulichu a šále do promrzlého vozu, já už nějakou chvíli uháním příjemně vytopeným motorákem na Jablonec – kabát na věšáku, rukavice a kulich nahoře v přihrádce. A nepotřebuju k tomu škrabku, smeták ani lopatu.

Takže – přeji příjemné škrabání a běžím na vlak. Už mám nejvyšší čas.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.

Důvod 26: Vlak má nejpohodlnější sedadla

Přípravu na tento článek jsem rozhodně nepodceňoval. Dopředu jsem zjistil, že ve veřejných zdrojích mnoho informací nedopátrám. A tak jsem letos jezdil po vlasti s pravítkem v batohu a občas byl tak trochu za blázna. Měřil jsem v railjetu, Syslovi, RegioShuttlu, nových „Béčkách“ na žilinských rychlících, v Rakvi, RegioSharku a kdečem dalším. Přeměřil jsem sedadla, jejich rozestupy a dokonce rozměry stolečků. To vše jsem učinil, abych své poznámky toto pondělí omylem vhodil spolu se starými traťovými jízdenkami do krbových kamen. Hořelo to pěkně… No, znovu do měření nejdu. Dáme to tedy i bez pravítka.

 

Vlak vs. auto řečí těla…

Kdysi dávno mi jistá nadnárodní firma platila vokální trenérku. Kromě různých vypečených verbálních cvičení jsme se spolu také učili, jak řádně dýchat, jak si dech rozvrhnout, jak stát, jak sedět. U tématu sezení se ta dáma rozezlila na tvůrce automobilů. „Jak ubohý posez pro nás připravují! No, sedněte si na židli bokem, zakloňte se, dejte nohy před sebe, no nahoru, nahoru, ještě je pokrčte… a teď zkuste natáhnout ruce před sebe k volantu.“ Klidně si to zkuste také. Jak dlouho vydržíte? Sedět se tak prostě nedá. A dýchat také ne.

Přesto jsem to přešel a mávl nad tím rukou. V autě se přeci sedí pohodlně, ne? Vloni mne ale potkala nehoda. Respektive jednou na bruslích potkala svodidla mou dutinu břišní. Najednou nebylo všechno přesně tak, jak to má být. A já zjistil, že v autě opravdu nemůžu sedět. Nebo je to alespoň asi ta poslední poloha, do které bych se chtěl dobrovolně dostávat. Tělo v ní hlasitě protestovalo. Vzpřímený posez a vysoko položený sedák ve vlaku naštěstí poskytoval naprosto jiné pohodlí a úlevu. Protože je zkrátka člověku přirozenější. Daleko více odpovídá tomu, jak byste si v lese sedli na pařez nebo balvan. Daleko více se podobá židli, křeslu, trůnu, sedadlu v kočáru, posezu v prvních automobilech a prostě čemukoliv dalšímu, co lidstvo vymyslelo k sezení předtím, než člověka potřebovalo narvat do malé pojízdné plechovky.

Od té nehody je pro mne cestování autem na delší vzdálenosti stále fyzicky nepříjemné a možná navždy bude. Vlakem jsem ale mezitím najezdil desetitisíce kilometrů, aniž by tělo zaprotestovalo. Jel jsem vlakem do Budapešti, seděl dvanáct hodin v rychlíku z Palerma do Říma, cestoval jsem se synky ještě déle z Prahy do Splitu. Vše bez problémů. Protože ve vlaku se prostě dá sedět.

 

Vlak vs. letadlo řečí čísel…

Druhou věcí, kterou na vlaku oceňuji, je prostor. Se svými 187 centimetry se nepovažuji za nějakého extrémního obra. Ale přesto bych v letadle nebo na zadních sedadlech řady automobilů občas trochu místa navíc ocenil. A to teď dám stranou extrémy, jakými je 76 centimetrů rozestupu mezi řadami u jisté irské nízkonákladové společnosti, nebo sedmihodinový noční let z Istanbulu do Nairobi v jen o dva centimetry méně nahňahňané postarší sedm-tři-sedmičce. Zůstaňme u nás v Evropě.

Pokud sednete třeba do vlaku Leo Expressu, můžete se i v ekonomické třídě těšit z dvaadevadesáticentimetrového rozestupu sedadel. To už je slušný prostor pro nohy a žití. V business třídě vám pak dopravce ještě dalších deset a půl centimetru přidá. Obdobné rozestupy sedadel nabízí také rakouský railjet. V ekonomické třídě činí 92,5 centimetru.

Jak jsou na tom aerolinky? Tím lepším standardem na evropských linkách jsou letouny Airbus A320 nebo A321. Naleznete je ve flotilách většiny národních dopravců i u řady dopravců alternativních. V ekonomické třídě si v nich užijete rozteč 81 centimetrů, předražená business třída poskytne o deset centimetrů více. Což je ale ovšem pořád o centimetr méně, než co vám poskytne i ta nejlevnější jízdenka do ekonomické třídy Leo Expressu nebo railjetu. Protože ve vlaku zkrátka máte svůj prostor.

 

Fakta a užitečné zdroje:

Svá čísla jsem omylem spálil, z čeho jsem tedy vycházel? Rozteče sedadel u Leo Expressu mi rozkryl starší článek uveřejněný na Technetu. Údaje o komfortu na palubách letounů A320 a A321 jsem čerpal z webu Československé letectví. Rozteče na palubách nejmenované nízkonákladové letecké společnosti byly převzaty z jejího nejmenovaného webu.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.

Důvod 25: Ve vlaku je toaleta i koš

Alespoň některé z těch situací jste určitě zažili stokrát. Zejména pokud často cestujete s dětmi. Tati, mne se chce čůrat, ozve se minutu poté, co jste najeli autem na dálnici, nebo váš autobus vyrazil z Černého Mostu na svou hodinovou cestu do Jablonce. Jindy sedíte v autobuse, v ruce rozpačitě třímáte značně nedokonalý ohryzek od jablka, vedle sedí zapatlané dítě, bezelstně na vás hledí a beze slova k vám natahuje ulepené ruce. Jindy na vás v rodinném voze odkudsi zezadu mává malá ručka slupkou od banánu. V letadle zase „roky“ čekáte, než se začne uklízet ten čurbes po svačince, abyste na tom pidistolku konečně mohli dodělat tu zatracenou práci. A v tom autobuse na Jablonec nakonec zjistíte vy sám, že ta minerálka před odjezdem opravdu nebyla moc dobrým nápadem.

To sis vzpomenul brzo, vydrž, musíš. Podrž ještě chvíli to jablko, nematlej si to do vlasů, prosím Tě, podej mi to. Hoď to na zem. Nakonec se to samozřejmě zvládne – byť možná neelegantně. Dítě ošmudláte papírovým kapesníkem, ohryzek zamatlá zbytek svačiny v tom jediném pytlíku, který máte po ruce. Projdete si uličkou slávy a vysvětlíte řidiči, že dnešní spoj mimořádně staví u nejbližší benzinky. Řada dopravních prostředků je zkrátka fajn, dokud do nich nenastoupí lidé se svými fyziologickými potřebami. Pak se projeví slabiny.

Upřímně, vlak kdysi míval naprosto stejné. Ale měl naštěstí dost času na to, aby řadu z nich odstranil. Okolo sedmdesátých let devatenáctého století se tak v železničních vagonech začaly běžně objevovat toalety. Po dalších sto třiceti letech je na nich i u nás zvykem, že jsou ve slušném stavu, teče tam voda a k dispozici je mýdlo, utěrky i zrcadlo. Motoráček, kterým každý den jezdím na naší lokálce do práce, má přitom toaletu řešenou prostorově velkoryseji, než většina bytových jader v panelácích.

A tak ve vlaku ohryzek skončí obratem v koši. Naléhavé potřeby vyřeší v klidu toaleta, kde současně opláchnete i ty zapatlané ruce a navrch tvář od zubní pasty, kterou nepozorný otec v ranním kalupu přehlédl. Nejsou to ty nejstěžejnější důvody pro používání vlaku. Ale příjemné to tedy rozhodně je.

 

Fakta a užitečné zdroje

První vlaky byly zcela bez toalet. První generace cestujících toalety ve vagonu vůbec nepoznala. Potřeby „obecenstva“ zajišťovaly veřejné záchodky ve stanicích. Přímo ve vozech se začaly toalety běžně objevovat až v sedmdesátých letech devatenáctého století. A do salonních vozů té doby se stěhují i plnohodnotné koupelny.

Anglický král Jiří V. (1865-1936) byl prvním člověkem, který se vykoupal ve vlaku.
Anglický král Jiří V. (1865-1936) byl prvním člověkem, který se vykoupal ve vlaku.

 

Na kultuře toalet se dráhy snaží evidentně neustále pracovat. Brzy se tak možná svezete třeba v lese. http://www.cd.cz/scripts/detail.php?pgid=1247

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.