Důvod 40: Cestování vlakem má styl

Cestování vlakem má styl. Již od svých počátků. Vlak byl ještě relativní novinkou, když si ho na svých cestách oblíbila honorace. Včetně té nejvyšší. Již 13. června roku 1842 nastoupila britská královna Victoria vracející se se svým doprovodem z Windsoru na vlak společnosti Great Western Railway směřující do Londýna. Stala se tak prvním úřadujícím monarchou, který nový dopravní prostředek použil.

Slavná GWR nenechala nic náhodě. Za regulátor parní lokomotivy se postavil sám pan Brunel, šéfkonstruktér společnosti. Ten pevnou rukou dovedl vlak na paddingtonské nádraží tehdy úchvatnou průměrnou rychlostí 69 kilometrů v hodině. No, tehdy. On rychlík z pátého největšího města republiky (Liberce) do Prahy dnes nezvládá průměr ani celých pětapadesát. Pan Brunel to nicméně asi trochu přepískl, tak jak se to chlapům, co chtějí zapůsobit, občas stává. Královna naštěstí na vlak nezanevřela, ale napříště již byl její salonní vůz vybaven návěstí, která umožňovala dát pokyn strojvedoucímu, aby zpomalil.

Vlak si následně oblíbili i další. A někteří na něm i výslovně trvali. V říjnu roku 1867 na své rezolutní přání nastoupil do zvláštní soupravy v Srní u České Lípy rakouský excísař Ferdinand a vydal se po ještě rozestavěné trati přes Mladou Boleslav, Kralupy a Prahu do Vídně. Na trati do Zákup se v dalších letech těch významných cestujících vystřídalo ještě hodně.

 

Styl naštěstí nebyl jen výsadou salonních vozů. Pohodlí se brzy dostalo i do nižších tříd a stylové cestování začalo být dostupné širším masám. K společenskému bontonu střední třídy začalo patřit zajet v létě z Londýna k moři do Brightonu, obchodníci z Lyonu obsadili ranní rychlík do Paříže, Evropu propojily rychlíky jako Rheingold a pražské úřednictvo usedalo do spojů na Vídeň, aby vyřídilo své záležitosti v hlavním městě monarchie.

Když jsem se rozhlížel v ranním railjetu z Pardubic na Vídeň, v rychlovlaku z Madridu do Barcelony, ve večerním Intercity uhánějícím údolím Rýna nebo v rychlíku směřujícím na počátku velikonočních prázdnin z Londýna do Cornwallu, pochopil jsem, že se vlastně tolik nezměnilo. Ten styl ze starých časů v cestování vlakem pořád je. Cítím ho tam, přestože jezdím nejraději lidovou „dvojkou“. Neprojevuje se tak okázale, ale nezmizel. Možná není úplně patrný v ranních uspěchaných příměstských spojích, ale o peron vedle už ano.

Připouštím, že s císařem ani královnou jsem ještě nejel. Ale s vysloužilým ministrem, slečnou z filharmonie nebo top modelkou už ano. A věřím, že ani s tou královnou není všem dnům konec…

http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/queen-elizabeth-II/12147512/Queen-rides-with-commuters-on-train-back-to-London.html

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Pětina 2016 po dvou měsících

Vloni jsem zahájil svou „Pětinu“. Snažil jsem se v maximální možné míře vyhývat cestám automobilem. Auto se mělo postarat maximálně o jednu pětinu všech kilometrů, které po zemi ujedu. Vloni jsem své předsevzetí dokonale splnil a měl ze sebe dobrý pocit. Letos pokračuji. A chci být ještě lepší.

Jak jsem na tom po prvních dvou měsících tohoto roku? Auto jsem použil pouze na 6 % všech cest, respektive na 8 % cest pozemních. Auto je zatím až na dně „žebříčku“, více toho i nachodím. Zatím to není špatné.

Co zlepšit? Únorová služební cesta vynesla letadlo na druhé místo mezi dopravními prostředky. Třetina kilometrů „ve vzduchu“ je poměrně dost. Budu si to hlídat.

Jak cestujete vy? Nechcete si také zkusit svou „Pětinu“? Třeba jen zkušebně na měsíc? Třeba cestování vlakem vám kromě dobrého pocitu přinese a řadu dalších výhod.

Pětina 2016 po únoru
Pětina 2016 po únoru

 

Důvod 39: Vlak je kreativním stimulem

Titulní malba: Lionel Walden, Doky v Cardiffu, 1894, Musée d’Orsay

„Všechny svoje symfonie bych dal za to, kdybych vynalezl lokomotivu,“ nechal se kdysi slyšet Antonín Dvořák. Železnice mu učarovala již v chlapeckém věku, kdy mohl sledovat výstavbu tratě z Prahy do Drážďan. A to okouzlení přetrvalo do dospělosti. Často chodíval na pražská nádraží, sledoval vlaky a někdy se dokonce dal do řeči s lokomotivními četami. Železnice ho inspirovala i v jeho tvorbě. Na stránkách partitury 7. symfonie d moll naleznete poznámku, že ho hlavní téma napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v roce 1884. O jednom z jeho nejznámějších děl vůbec, Humoresce č. 7, se zase obecně traduje, že byla inspirována rytmem jedoucího vlaku. Slyšíte ho tam také? Pokud jezdíte s „modrými“ tak určitě.

Antonín Dvořák, Humoreska, Op. 101, č. 7, Ges dur

 

Přebal prvního vydání Vraždy v Orient Expresu.
Přebal prvního vydání Vraždy v Orient Expresu.

Agata Christie, jedna z nejznámějších autorek světa, napsala sedmdesát tři románů, šestnáct her a desítky dalších děl. Prodala dvě miliardy výtisků. Přesto z té tvůrčí masy jedno dílo ční. Vražda v Orient Expressu. Případ belgického detektiva Hercule Poirota odehrávající se ve vlaku na cestě z Istanbulu do Calais obsadil v celosvětovém hlasování fanoušků pořádaném u příležitosti 125. výročí autorčina narození druhé místo. Dočkal se také rozhlasové adaptace, stal se předlohou pro díl televizního seriálu a pro dvě filmová zpracování. Toho třetího bychom se měli dočkat v příštím roce. Vlak se stal neodmyslitelnou kulisou celého příběhu a jedna ze zápletek byla inspirována uvíznutím skutečného Orient Expressu v závějích kruté zimy roku 1929.

 

Pokud však někdo svodům železnice propadl naplno, byli to impresionisté. Obrazů zachycujících atmosféru nádraží, posun v docích nebo dýmající lokomotivy ženoucí se krajinou bychom nalezli nespočet. I samotný Claude Monet se roku 1877 oblékl do svého nejlepšího oděvu a vyrazil malovat na jedno z pařížských nádraží. Nadšený přednosta prý tehdy přizpůsoboval chod stanice malířovým potřebám. Vznikl tak mimo jiné slavný obraz „Příjezd vlaku z Normandie do nádraží Saint-Lazare“. Na živo si ho dnes můžete prohlédnout v Chicagu.

Železnice inspirovala a dodnes inspiruje nespočet umělců. Zajděte na nádraží, sedněte si na chvíli do trávy u trati nebo vyrazte na výlet. Nechte se také inspirovat.

 Claude Monet: Příjezd vlaku z Normandie do nádraží Saint-Lazare, 1877, The Art Institute of Chicago
Claude Monet: Příjezd vlaku z Normandie do nádraží Saint-Lazare, 1877, The Art Institute of Chicago

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Důvod 38: Železnice je součástí krajiny

Páteř železniční sítě u nás i v západní Evropě vznikala v 19. století. Ty nejstarší tratě jsou již přes sto sedmdesát let součástí naší krajiny. Vinou se po vrstevnicích mezi pahorky, sledují toky řek, s rozvahou stoupají do kopců, respektují krajinu a dotvářejí ji. Naleznete na nich malebná nádraží, poctivé kamenné viadukty a další drážní stavby, které jsou důkazem vkusu a technického umu našich předků.

Pokračování textu Důvod 38: Železnice je součástí krajiny

Důvod 37: Ve vlaku najdete slušný časopis

Tento měsíc mne služební povinnosti opět zavedly na palubu letadla. Čtyři lety během jednoho dne už nějaký čas zaberou, já letěl nalehko, knihu nechal kvůli nedostatku prostoru doma, a tak jsem zalovil v kapse před sebou a vytáhl poměrně tlustý palubní magazín.

Pokračování textu Důvod 37: Ve vlaku najdete slušný časopis

Důvod 36: Vlak přeje romantice

Minulou neděli jsme měli „Valentýna“, svátek všech zamilovaných. Pojďme si při té příležitosti povědět něco o vlacích, romantice a vztazích. Že je Valentýn importovaný a měl jsem počkat na tradičnější první květen? To už ale bude 44 důvodů uzavřených. Že to sem nepatří vůbec? Laskavý čtenář nechť promine a třeba se dnes vrátí k nějakému staršímu dílu.

Pokračování textu Důvod 36: Vlak přeje romantice

Důvod 35: Ve vlaku můžete “esemeskovat”

Dnes to bude trochu nevláčkové. Sledovali jste někdy v poslední době, co dělají lidé třeba v čekárně? Všimli jste si, kolik z nás neustále „čumí do placky“ (tj. cosi neodkladného hledá ve svém chytrém telefonu)? Podíl „placičkářů“ se bude v různých prostředích a kontextech lišit. Ale jistě na ně narazíte na zastávce, ve frontě v obchodě, na lavičce v parku, na pláži, na rozhledně, v kině i při romantické večeři v restauraci. Někteří politici neváhají fotit „selfíčka“ ani na pohřbech a můj kamarád Petr chodil se slečnou, která se telefonu nevzdala dokonce ani při… no, však víte. Už s ní nechodí.

Můžeme si o takovém chování myslet, co chceme. Určitě vykazuje známky závislosti, určitě má vliv na způsob, jakým žijeme, na naše vztahy i naši psychiku. Ale je to prostě fakt a týká se mnoha lidí. Celá třetina z vás chroupe tento článek na mobilním zařízení. A telefon pravděpodobně neodloží ani po dočtení posledního odstavce. Nu, což. Kdo si hraje, nezlobí.

Velkým průšvihem však bez diskuzí je, pokud si tuto závislost odneseme za volant. Ruku na srdce – opravdu neznáte ve svém okolí někoho, kdo si občas při řízení vyřídí hovor? Nebo jen tak rychle „jukne“, co to přišlo? Ti nejotrlejší zvládnou za volantem sledovat ruch na sociálních sítích a dokonce na zprávy odpovídat. Jaké to může mít následky? V roce 2014 bylo nevěnování dostatečné pozornosti řízení vozidla nejčastější příčinou dopravních nehod. Mělo na svědomí 14.098 kolizí, při kterých zemřelo 72 lidí. Samozřejmě zdaleka ne všechno měli na svědomí „placičkáři“, ale patří přesně do této kategorie.

Takže – když už tu placičku z ruky prostě nedáte, za žádnou cenu, nechte auto doma. Jeďte vlakem. Tam váš nový vtipný status nikoho nezabije. Vaše „selfíčka“ budou méně rozmazaná. Ve zprávách budete mít méně překlepů. Udržíte lépe tempo s emotivními diskuzemi. Dopraváci po vás nepůjdou a některé vlakové spoje vám nabídnou i WiFi připojení. Řekněte, není to lepší strategie?

Dnes už končím. Něco mi píplo na telefonu…

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Důvod 34: Do vlaku si vezmete lyže i kolo

V neděli jsem jel se synkem do Jablonce koupit lyžařskou výbavu. Náš osvědčený lyžařský obchod je jen pár stovek metrů od vlakové stanice. Dětskou sadu dospělý pohodlně pobere. Oba jezdíme rádi vlakem. A vlak je k lyžařům přívětivý. Navíc mi i o víkendu platí „traťovka“. Takže jsme samozřejmě vyrazili po železnici.

To, že vás železnice přivítá s otevřenou náručí i s lyžemi nebo kolem, je další věc, kterou na ní mám rád. Už hodně dlouho. A vděčím jí za mnoho zážitků. Ranní rychlík mne o prázdninách často vozil i s kolem z Bakova do Tanvaldu na celodenní vyjížďky po Jizerských horách. Tehdy jsem netušil, že jezdím kolem svého budoucího domova. Jindy nás zase vlak dovezl do Hradce, nechal projet polabskou cyklostezku a zase nás vyzvedl v Ústí nad Labem.

Často nás také zachraňoval. Vzal nás domů, když jsme promokli jak kachny při toulkách Podkrkonoším. Odvážel zničené, ochořelé a simulující kamarády z našich studentských cykloturistických výprav po vlasti. A vloni v létě nás odvezl se dvěma dětmi, bagáží a dvěma koly na dovolenou na jižní Moravu. Auto se nevrátilo včas ze servisu, vlak nezklamal a zachránil dovolenou. Řada kamarádů mi dodnes nevěří, že jsem v tom záhadném odstavení vozidla neměl prsty. Neměl. Vážně.

Na možnost přepravy kol vlakem narážím na svých cestách prakticky všude. Ať kolo cestuje na háku jako spoluzavazadlo, skryté kdesi v úschově během přepravy, nebo jen tak opřené na představku, vlak vás s ním sveze. S kolem se dostanete do naší jizerskohorské lokálky, libereckých i tanvaldských rychlíků, příměstských spojů kolem Prahy, ale stejně tak do Pendolina nebo Railjetu. Vlakem jsem si předloni přivezl z Berlína své zánovní kolo vydražené na eBayi. A věřte nebo nevěřte, dva cyklisté s námi cestovali i ve vlaku do Splitu.

Dost ale o kolech. Přes zimu to své nechávám spát (upřímně řečeno – vloni jsem na něm obecně najezdil kulové). Ale už teď se těším, že jakmile to sněhové podmínky dovolí, budu každé nedělní ráno stát s běžkami na „Riedlovce“ a čekat na svůj spoj do Jakuszyc. Až budete usedat k nedělnímu obědu, budu v Harrachově zase nasedat do vlaku zpět domů. Vlak je totiž shovívavý i k běžkařům a „bílá stopa“ navíc v obou stanicích tvoří přes zimu prakticky dodatečnou staniční kolej.

 

Užitečné tipy:

Přestože je síť spojů nakloněných cyklistům široká, vždy si dopředu zjistěte, za jakých podmínek váš spoj kola přepravuje. V některých případech je nutná rezervace předem, někde to nemusí jít vůbec.

Kola přepravují spoje Českých drah (viz přehled služeb) a někteří další dopravci (např. Trilex/Vogtlandbahn). RegioJet a LEO Express ovšem kola neberou. Nemají na ně prostor, tak to prosím respektujte.

Vyzkoušel jsem i nabídku drážních půjčoven. Moje kolo je samozřejmě moje kolo. Ale i na tom půjčeném se jezdit dalo – fungovalo a cena byla slušná. Někde můžete kolo vrátit i na jiné určené stanici.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Důvod 33: Vlak dává lidem práci

Je sice po Vánocích… Ale dovolte mi ještě jedno lidské téma…

 

V pondělí jsem jel po jedenácti dnech „prázdnin“ opět do práce. Kdybych tvrdil, že se mi ráno dvakrát chtělo vstávat, lhal bych. Ve skutečnosti se mi do kanceláře zatraceně nechtělo. Ale ať si staré pořekadlo říká, co chce, někdy je večer moudřejší rána. A tak se mi to během dne rozleželo. Viděl jsem rád kolegy, rád jsem se ponořil do tvůrčí práce. I když vánoční lenošení se synky bylo příjemné, tak je skvělé, že mám kolem sebe báječné spolupracovníky, práci co mne většinou baví a kancelář tady doma, v regionu, v Jizerkách. Půl hodiny vlakem od domu. To je dnes velká výhoda.

Práci v regionech dává lidem i dráha. Všímáte si, kolik lidí se kolem vlakům točí? Vážení přednostové stanic, výpravčí s výpravkou elegantně založenou v podpaždí, výhybkáři v oranžových vestách, šmírem zamazaní posunovači, vozmistři, usměvavé, ale nekompromisní průvodčí, strojvedoucí bezpečně vedoucí svůj vlak k cíli, lidé vytrvale udržující soupravy v čistotě, pokladní a další a další. Jen v Českých drahách pracovalo ke konci roku 2014 přes patnáct tisíc lidí. A další tisíce na „cargu“, správě dopravní cesty nebo u soukromých dopravců.

Mějte mne za naivku, ale přijde mi, že většina z nich svou práci dělá ráda. „To mu včas vezměte. Železnice je prokletí,“ říkal sice kdysi strojvedoucí z naší lokálky, když mu mladší synek ukazoval svou dřevěnou mašinku. Ale vozí nás dál a podobně věrní své profesi jsou i jeho kolegové. Vloni prošel pracovní portál Profesia pětatřicet tisíc životopisů uchazečů o zaměstnání a došel k jednoznačnému závěru. Mezitím co průměrný makléř ve svém zaměstnání nevydrží ani rok a půl, tak průměrný strojvedoucí pracuje na svém místě 12,7 roku. Je to vůbec nejstálejší profese na českém trhu práce.

Vztah k profesi jasně vidím i u dalších železničářů. Určitě ho má zkušená pokladní, která mi v Liberci vždy ochotně pomáhá hledat optimální nabídku na cesty do zahraničí. Určitě ho má ta sympatická průvodčí, která mne každou chvíli cestou domů budí, abych zase nepřejel. Nepochybně ho mají stewardi lůžkových vozů, kteří pořád dokola laskavě vysvětlují, jak ten jejich hotel na kolech funguje. A z té party chlapíků, která po práci chodí v Tanvaldu udržovat staré ozubnicové mašiny, to také vysloveně číší. Něco na té dráze bude.

Dráha zkrátka udržuje v regionu pracovní místa, o která je zájem. Považuji to za přínosné a jsem rád, že svým dojížděním k tomu mohu svou troškou přispět. Já na cestě do práce ušetřím, přečtu si knihu, nemusím ometat auto a mám ze sebe dobrý pocit. Někdo jiný může vykonávat práci, která ho baví. A region nepřichází o lidi, kteří by třeba jinak za prací museli cestovat jinam. Tomu se moderně říká „win-win“ strategie. Nemyslíte?

 

Fakta a užitečné zdroje:

Statistika není nuda… Máte rádi čísla? Skupina Českých drah každoročně vydává statistickou ročenku.

http://www.ceskedrahy.cz/pro-investory/financni-zpravy/statisticka-rocenka/-5599/

 

Na co přišli personalisté… Některé profese utečou ze zaměstnání skoro do roka a do dne. Průměrný strojvedoucí však vydrží na jednom místě skoro třináct let… Zde je o tom článek.

http://ekonomika.idnes.cz/jak-dlouho-vydrzi-v-praci-jednotlive-profese-podle-analyzy-profesia-cz-13n-/ekonomika.aspx?c=A140820_120714_ekonomika_nio

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Důvod 32: Vlaky si zamilujete

Pozítří budou Vánoce. Buďme dnes trochu poetičtí…

Mám rád ruch velkých nádraží. Všechen ten shon a vlaky odjíždějící do mnoha směrů mi voní dálkami. Mám rád i atmosféru malých lokálek vinoucích se krajinou. Připomínají mi prázdninová putování. Mám rád moderní rychlíky téměř neslyšně uhánějící krajinou. Ale stejně tak tu nezaměnitelnou vůni dýmu, páry a oleje, kterou po sobě zanechávají roztopené parní lokomotivy. Mám rád šustění jízdního řádu, rachocení kol přes výhybky, hvizd píšťalky, večeře v jídelním voze, noci strávené na cestách v lůžkových vlacích a mnoho dalších věcí.

Mám prostě železnici a cestování po ní rád. A vím, že v tom nejsem sám. Pojďme si dnes popovídat o dětech, dospělácích i starcích, kteří vlaky prostě milují.

 

Obraz první: Budoucí topič

Můj mladší synek zbožňuje vláčky. S těmi svými dřevěnými si dokáže vyhrát celé hodiny a vymýšlí si u toho fantastické příběhy. Nejoblíbenější mašinky bere všude s sebou. V noci mu je vyndávám z postýlky, ráno ve školce z kapes, v poledne je uklízíme z jídelního stolu. Bere si je s sebou na prázdniny k babičce a dědovi, na dovolenou, na výlety a zpravidla u něj nějakou najdu i na vycházce. Do dopisu pro Ježíška si namaloval jediné přání – mašinku Gordona. Opravdu nechceš nic jiného, Františku? „Jenom Gordona. Bez uhláku. Ten už mám.“ Už více než rok má stejně jasnou představu i o své budoucnosti. Bude topičem na rychlíku. Franti, ale topiči už na rychlících nejezdí. „Molli má topiče.“ Dobře, tak tedy jo.

Víte, kdo je Molli?

Obraz druhý:  S notýskem u trati

Všimli jste si někdy, kolik dětí mává na kolemjedoucí vláček? K dokonalosti to kdysi dovedly děti ve Velké Británii. Mou knihovnu před časem doplnila anglická publikace mapující zlatou éru trainspottingu. Zejména v padesátých a šedesátých letech byly tratě v ostrovním království obleženy dětmi, které s radostí vítaly každý příchozí vlak a do svých papírových notýsků si systematicky zapisovaly čísla mašin, které zahlédly. Z jejich vyprávění dodnes cítíte pocit křivdy, když musely jít psát domů úkoly jen chviličku předtím, než po jejich trati měla výjimečně projíždět třeba „Pacific á čtyřka“.

Víte, jak vypadal trainspotterský zápisník?

Obraz třetí: Nosy na výloze

Trainspotterské notýsky jsou dnes raritou. Náklonnost k vláčkům dětem ale zůstala. Hodně z nich pozítří pod stromečkem najde nějakou tu mašinku. Vláčky totiž patří již po několik generací k jedněm z nejrozšířenějších hraček. Ty první se objevily prakticky hned s příchodem železnice. Do dnešního pojetí je však dovedla roku 1891 německá firma Märklin. Využila tehdy filozofie odladěné na svých domečcích pro panenky a představila plechový natahovací vláček. K základnímu setu jste si mohli dokupovat další koleje, vagony, mašiny, závory, semafory a další příslušenství. Pořád bylo po čem toužit a proč otiskovat nosy na výlohách hračkářství. Však to znáte, funguje to tak dodnes.

Jak vypadala první mašinka Märklin?

Obraz čtvrtý: Seriál pro dvě generace

Pokud máte ve svém okolí děti, museli jste zachytit také fenomén „Tomáš a jeho přátelé“. Mašinka Tomáš má svůj seriál, svůj film, své časopisy, svá trička a samozřejmě své vláčky. Věděli jste, že letos se připravuje již devatenáctá série televizního seriálu? Ta první vznikla v roce 1984. Nebyla animovaná, ale natáčená v ateliéru na velkoryse pojatém modelovém kolejišti. Vypravěčem nebyl nikdo jiný než Ringo Starr. Dnes, po více než třiceti letech, má Tomáš stále své malé diváky. To je slušný výkon, ne? Na těch mašinkách prostě něco musí být.

Podívejte se na první sérii… Stojí to za to.

Obraz pátý: Mašiny mají jména

Když už mluvíme o Tomášovi, všimli jste si, že lokomotivy mají svá jména? A vynechme teď přezdívky typových řad, případně hrdá oficiální pojmenování jednotlivých lokomotiv. Když jedu rychlíkem z Prahy k nám nahoru do Tanvaldu, veze mne zpravidla Miloš, Lenka, Nikolka nebo Kristýnka. Někde v depu bylo pro někoho nepředstavitelné, že by mašina neměla své jméno. A tak ji pojmenoval a jméno na ní láskyplně vylepil. Lokomotivy nejsou jen obyčejné stroje.

 

Obraz šestý: Železniční modeláři

Železniční modeláři jsou (většinou) chlapi, co si nenechali své hračky vzít ani v dospělosti. Z pohledu jejich zaujetí je zcela jedno, jestli se doma hrbí nad titěrnou „zetkovou“ železničkou v hliníkovém kufříku, jestli pyšně postávají u modulového „há nulkového“ kolejiště na výstavě, jestli pečlivě zastřihávají mateřídoušku u zahradního „géčka“ nebo dokonce vedou svůj miniaturní vláček plný pištících dětí po parkové dráze. Nadšenců, kteří svým „malým“ mašinkách věnují nemálo času, úsilí i peněz je zkrátka hodně.

Nechtěli byste si postavit třeba své vlastní EsoNebo si snad raději přejete něco vonícího párou?

Obraz sedmý: Báječní blázni v montérkách

Některým ovšem ani parková dráha o sebevětším rozchodu nemůže stačit. A tak se vrhnou na mašiny skutečné. Obdivuji tu partu, která na kořenovské zubačce udržuje při životě Rakušanky. Další nadšenci v Turnově opravili a udržují Kafemlejnka. V Liberci si zase dva kamarádi koupili Brejlovce. Smekám klobouk před machry, kteří se v Jaroměři pustili do uvádění stroje Conrad Vorlauf, třetí nejstarší lokomotivy v zemi (r.v. 1873), do provozuschopného stavu. Trochu závidím ušmudlaným lokomotivním četám německých parních úzkokolejek a k naprostému úžasu mne přivádějí dokonale udržované staré rychlíkové lokomotivy ve Velké Británii. Za vším tím je neskutečné množství práce lidí, kteří to dělají ze srdce.

Viděli jste někdy parní rychlík řítící se plnou parou vpřed?

Obraz osmý: Stařec na mašině

Na Dampfloktreffen v Drážďanech jsem z roztopené rychlíkové lokomotivy řady 01 sledoval, jak rodina pomáhá starci vyrvat se po schůdkách nahoru na její stanoviště. Ve finále jsem mu nabídl ruku a pomohl mu vystoupit nahoru. Potichu poděkoval, rozhlédl se, pohladil regulátor, položil ruku na rukověť brzdy a vzhlédl ven z okna. Bylo na něm vidět, že je dojatý. Z oka mu ukanula i slza. Mne v tu chvíli došlo, že tento pán se sem nepřišel podívat, jak to tu vypadá. On to tu dobře znal, byl tu doma. V tu chvíli jsem se v duchu omluvil, že jsem doposud tento výstup považoval za poněkud pošetilý. Potichu jsem se rozloučil a opustil stanoviště. Protože dávno penzionovaný fíra, který se přijde podívat na svou milovanou mašinu, si zaslouží trochu respektu.

Jak vypadá „jednička“? Parádně.

Přeji vám překrásné svátky.

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.