Štítek: historie

Znáte dobrodružný příběh o záchraně norského zlatého pokladu? Nechybí v něm odvážné plány, dramatické zvraty, úniky na poslední chvíli, hrdinní rybáři a dokonce ani jedno ztroskotání. Že ne? Tak tedy poslouchejte.

Píše se rok 1940 a v trezorech Norges Bank v Oslu je uloženo více než padesát tun zlata. Mezinárodní situace se rychle zhoršuje, Němci postupují Evropou, zlato je proto neustále připraveno na cestu. Poklad je rozdělený do 818 beden po 40 kilogramech, 685 beden po 25 kilogramech a 39 barelů zlatých mincí po 80 kilogramech.

V brzkých ranních hodinách 9. dubna 1940 pobřežní stráž hlásí, že se k Oslu blíží německé loďstvo. Zlato se musí urychleně vydat na cestu na sever. Bankéři si půjčují vysokozdvižné vozíky od místních podnikatelů a 26 nákladních automobilů brzy vyráží do Lillehammeru. Německé invazní jednotky tak nacházejí trezor národní banky prázdný.

Začíná honba za pokladem. Němci vysílají do Lillehammeru jednotky výsadkářů v autobusech. Norové je však zastavují v Midtskogenu improvizovanou obranou. Je ale jasné, že Lillehammer nebude dlouho bezpečný. Zlato musí dál. 19. dubna proto vyjíždí vlak s pokladem dál na sever, ujíždí údolím Gudbrandsdalen do Dombåsu a pak hlubokým údolím Romsdalen podél řeky Rauma do přístavu Åndalsnes. Ten je považován za momentálně bezpečné místo, protože zde před několika dny přistály britské expediční jednotky.

Åndalsnes se však obratem stává cílem intenzivního německého bombardování. Zlatý vlak je naštěstí ušetřen a je přesunut kus za město, do stanice Romsdalshorn. Norská vláda informuje o zlatě Brity a žádá o převoz zlata do Anglie. Britové souhlasí. Kdo by chtěl nechávat zlato nacistům. Poklad je z bezpečnostních důvodů rozdělen na tři části. Prvních 200 beden odjíždí 25. dubna na křižníku HMS Galatea do Británie. Zbytek by tu ale na vyzvednutí čekal marně. Přístav drtí nálety a německé pozemní jednotky se rychle blíží od jihu. Zlato se proto stěhuje na 28 nákladních automobilů a vydává se do přístavu Molde.

Z Molde má poklad, vláda i král pokračovat na křižníku HMS Glasgow na sever do Tromsø. Jenže Němci postupují velmi rychle, rychleji než se čekalo. 29. dubna proto křižník spěšně opouští Molde a na palubě má jen 756 beden a 39 barelů. Osmnáct tun zlata, třetina celého pokladu, zůstává v přístavu.

Norové se však nevzdávají. Většinu zbývajícího zlata se podaří naložit na pobřežní parník Driva, než operaci opět ukončí intenzivní bombardování. V přístavu zůstává posledních třicet beden. Ty se stěhují opět na náklaďáky. Norové je urychleně převážejí do Gjemnes, kde si je má parník doložit. Chytrý plán. Jenže se komplikuje. Driva je na své cestě několikrát napadena německými letadly. Kapitán se nakonec rozhoduje najet úmyslně na pláž, aby zabránil potopení poškozeného plavidla.

Ani to ale Nory nezlomí. Na pomoc spěchá pět malých rybářských lodí (Heimdal, Barden, Svanen, Leif, Gudrun) z nedalekých obcí Bud a Hustad. Zlato na pláži naloží. A nejen to. Malá plavidla unikají pozornosti Němců, takže dokonce zvládnou v Gjemnes přiložit oněch třicet čekajících beden. S celým nákladem pak 3. května přistávají na ostrově Frøya. Odtud se zlato hned druhý den vydává na dvou větších rybářských lodích do Tromsø, kam dorazí po čtyřech dnech.

Tady si poklad více než dva týdny odpočine, než se 25. května vydá na britském křižníku HMS Enterprise do Anglie. I přes dva letecké útoky na moři se zlato nakonec skutečně dostává do londýnských trezorů Bank of England, odkud následně v několika transportech putuje přes Atlantik do Spojených států a Kanady. Tady je poklad postupně prodáván a zajišťuje tak financování operací norské exilové vlády v Londýně. Jen deset tun zlata se roku 1987 vrací zpět do Norska.

Za zvláštní zmínku stojí fakt, že z oněch padesáti tun zlata, které za dramatických okolností projely značnou částí Norska, putovaly na náklaďácích a rybářských lodích, byly překládány na pláži a během bombardování, se během transportu ztratilo pouze 297 zlatých mincí. Ty se vysypaly z barelu poškozeného během přepravy na britském plavidle.