Na konci devadesátých let jsem nastoupil na vysokou školu v Praze. Nevím, jak to chodí dnes, ale tehdy kluk z Bakova nad Jizerou, vzdáleného od hlavního města něco přes sedmdesát kilometrů po silnici a dvaaosmdesát kilometrů po železnici, neměl šanci dostat kolej. Na fingované stěhování k babičce jsem byl již tehdy moc poctivý. A na podnájem zase nestačilo kapesné.
Mou první štací tehdy byla pražská technika. Možnost upravit si nějak rozumně rozvrh byla nulová. V září jsme ho prostě nafasovali. Jsou-li technické obory o hledání optimálních řešení, v našem rozvrhu se to moc neprojevilo. Pro mne to znamenalo trávit čtyři až pět hodin denně pětkrát v týdnu v městské dopravě a autobusu nebo vlaku. Každý týden jsme si přitom odnesli domů hromadu úkolů ze všeho možného, matematikou počínaje, konstruktivní geometrií konče. Čas začal brzy chybět.
A právě tehdy jsem zjistil, že se dá zejména ve vlaku docela pohodlně systematicky studovat. Vlak mne zkrátka podržel. Než jsem dojel domů, zvládl jsem se naučit nová technická slovíčka na angličtinu. Další den jsem si projel technologii, jindy zopakoval matematiku nebo dopočítal měření z laboratoře. Jen na rýsování to opravdu nebylo. Když jsem měl volněji, studoval jsem si věci mimo. Z knížek jsem si na cestách osvojil například tvorbu webových stránek, která pak řadu následujících let vylepšovala můj studentský příjem.
Na cestách vlakem občas studuji dodnes. Někdy to je aktuální právní úprava věcí, které právě řeším v práci. Někdy je to osvěžování jazyků. Jindy ptáci, abych nebyl před synky za hlupáka. Nedávno také návod na výměnu splachovadla u WC, abych nebyl za hlupáka zase před družkou. Podmínky se od dob mých studií výrazně zlepšily. Zpravidla není problém najít ve vlaku slušný stolek, jízda je klidnější a tišší, vlaky jsou výrazně čistší, než tehdy. „Můj“ motoráček do práce v létě chladí a zimě řádně topí. To ve vozovém parku devadesátých let úplně běžné nebylo.
V tom studiu na cestách rozhodně nejsem sám. Prakticky každý den školního roku vídám ráno ve vlaku studenty, kteří cestou do Jablonce a Liberce hltají látku z hustě popsaných papírů. Stejně jako já kdysi. Když se blíží zkoušky, vypadá vlak skoro jako pojízdná studovna. Před dvěma týdny jsem cestou do Prahy viděl paní či slečnu, která si s obřími sluchátky na hlavě a notovými osnovami rozloženými všude kolem sebe s absolutním zaujetím mlčky procházela svůj part. I to tedy jde. A mou favoritkou je jakási babička, kterou jsem potkal před lety na lince C pražského metra. Doštrachala se na místo, usedla, nasadila brýle, ze síťovky vytáhla bichli vzorně zabalenou v igelitu, otevřela stranu založenou širokou textilní záložkou… a jala se studovat cosi k relačním databázím. S vedle stojícím pánem jsme se na sebe jen překvapeně podívali a uznale pokynuli hlavou.
Lidská zvídavost je krásná vlastnost, studovat se dá v každém věku a díky vlaku můžete studiu věnovat čas trávený na cestách. Toho máme v dnešní době více než dost.
Fakta a užitečné zdroje:
Dnešní díl byl o studiu. A já tu pro vás pod dojmem událostí tohoto týdne dva materiály ke studiu mám. Přečtěte si oba, prosím.
Ten první možná někdy v budoucnu vám nebo někomu jinému zachrání život. Je o zásadách bezpečného chování na přejezdech, jsou v něm krátká videa a řada užitečných informací. Moc času vám to nezabere.
http://www.ibesip.cz/cz/ridic/zasady-bezpecne-jizdy/zeleznicni-prejezdy
… a pak ten druhý. Je to starší článek ze Železničáře. Je o „hrdinovi všedního dne“. Podle dostupných informací bohužel právě on tento týden u Studénky kvůli cizí bezohlednosti a hlouposti moc štěstí neměl. Při čtení jeho rok starých slov mne trochu mrazilo v zádech.
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.