Vozítkem se povozím, ale kam s ním… Už jste někdy řešili problémy s parkováním? Přijdou zpravidla v tu nejméně vhodnou chvíli. Třeba spěcháte na schůzku v Praze, příjezdy do města jsou přicpané. Rok od roku je to horší. Čas se krátí, nervozita roste. Záchytné P+R parkoviště je před devátou již naprosto plné. Hledáte jinde. Všude samá modrá zóna. Jezdíte po městě a snažíte se ulovit to poslední místečko, alespoň maličkaté, ale vaše. Po chvíli vám přijde, že ten samý blok objíždíte snad už po šesté. Přece někde místo musí být. Ale ono pořád není, čas letí, vy voláte, omlouváte se. A jste za blbce.
Nebo naopak o víkendu. Je zima, na horách se válí spousty třpytivého sněhu. Co vzít rodinu třeba do Jizerek na běžky? Vyrazíte, těšíte se, sluníčko svítí, … a vy stojíte v nekonečné koloně táhnoucí se Bedřichovem a doufáte, že někdo z toho zatraceného parkoviště odjede. No, upřímně, proč by to asi dělal? Přijel přeci na běžky. A tak trávíte část sobotního dopoledne čekáním nebo hledáním vysněného místa, které někdo určitě musel přehlédnout. A pohodová atmosféra pomalu houstne.
Nebo se to odehraje ještě jinak. Vyrazili jste v létě na výlet, nebo na podzim na houby, a přešlapujete trochu nervózně u vozu odloženého na kraji lesa. Bude tu odpoledne? Bude mít pořád ještě mlhovky? A tu zabudovanou navigaci? Odpoledne se vám pro změnu zase vlastně vůbec nechce jít tou stejnou cestou zpět. Kdyby to auto stálo jinde, šli byste vlastně nejraději někam úplně jinam.
Aut nám vytrvale přibývá, doprava houstne a na řadě lokalit je stále větším problémem auto po ukončení jízdy někde rychle „upíchnout“. Přitom do práce, na služební cestu, na výlet a dokonce i na běžky můžete ve většině případu vyrazit hromadnou dopravou, neřku-li přímo vlakem. V cíli vám může být srdečně jedno, kam si ten vlak schovají. Vy vystoupíte a pádíte, kam je zrovna třeba. A zpáteční cestu nastoupíte tam, kde vám to zrovna nejvíce vyhovuje. Jen sama tuzemská železnice vám nabízí na výběr dva tisíce osm set železničních stanic a zastávek.
Dvě bonusové perličky: Problémy na odjezdu…
Při sbírání příběhů pro tento článek jsem narazil na dvě příhody, které jsem si vůbec nedovolil použít v argumentaci. Ale protože jsme se u nich hodně nasmáli, podělím se o ně i s Vámi.
Amsterodamská spojka… Kamarád Ondra odjel s kolegy autem na veletrh do Amsterodamu. Přes týden stál vůz na parkovišti. Nebyl potřeba. Pak přišel pátek, čas odjezdu. A tu se zjistilo, že nejsou klíče. Kolega si je odložil na stánku na poličku. Již v pondělí. „Výstaviště se přeci na noc zamyká,“ hájil se. Šprýmař ale přišel ve dne. A kolegu pořádně vyškolil.
Auto zůstalo nedobytně zamčené na parkovišti. Ondra s dalším kolegou odjeli vlakem do Kolína nad Rýnem, odkud pokračovali na lůžku domů do Čech. Šmudla si prodloužil pobyt a čekal v Amsterodamu, než dorazí náhradní klíče. Dorazily. Následující týden v úterý… Výsledkem tak byly čtyři dny v prachu a celkové vícenáklady téměř tisíc euro. A Ondrův kolega se přes noc stal po celé firmě legendou… Průvodčí se univerzálním čtyřhranem má přeci jen něco do sebe, viďte?
Brněnská bota… Při Ondrově vyprávění se kamarádka Veronika válela smíchy. Pak se ale statečně rozvyprávěla, jak po posledním Strojírenském veletrhu ve snaze nalézt klíče od vozu přehrabávala kufr plný špinavého prádla v recepci jednoho brněnského hotelu. Jak následně převracela naruby pokoj, z něhož již byla odhlášená. Jak se marně vracela na výstaviště na stánek. Jak zoufale naháněla obsluhu baru, kde se den předtím pilo. Nakonec musela s barvou ven a nechala si přivézt z Prahy náhradní klíče.
Když pak odpoledne konečně vyrazila na cestu domů, tak si u cedule Brno vzpomněla, že ty „ztracené“ klíče dala večer do boty. Aby je ráno nehledala. Jenže ráno si vzala na nohy jiné. Prý jí lépe ladily ke zbytku… Možná při honbě za klíči létala po Brně jak střelená, ale rozhodně vypadala elegantně.
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.