Pro Boha, proč se ten chlap tak courá? … Lepší čas na opravu si tu opravdu nemohli vybrat… Trochu života do toho přecházení, babi… No, a ty se mi nelep na pr***, ty inteligente… Jen počkej, já Tě vyškolím… Zdá se vám to alespoň trochu povědomé? Nenapadlo vás někdy něco podobného cestou autem do práce? Nic z toho? Vůbec nic? Silnice rozhodně nejsou místem, které by vám přidalo na klidu. Stačí trocha stresu, spěch, únava, hustší doprava a zdánlivá drobnost dokáže spustit lavinu negativních emocí. Nazývá se to agresivita za volantem.
U části řidičů je dána čistě vadou osobnosti. „Odborná literatura říká, že mezi lidmi je asi 10 až 15 procent psychopatů, kteří porušují pravidla a zákony,“ nechal se slyšet psycholog Michal Walter v článku pro časopis Reflex. Lidé, o kterých hovoří, mívají problémy s agresivitou i mimo automobil. Na silnici jsou pak nevhodně zaujati chováním ostatních řidičů, cítí potřebu je vychovávat a trestat. Díky tomu jsou schopni způsobit nehodu „výchovným vybržďováním“, najíždět na jiná vozidla, fyzicky napadat řidiče nebo utlouct příliš pomalého důchodce na přechodu. Při tom všem jsou skálopevně přesvědčeni, že oni jsou v právu.
Za volantem ale dělají čas od času hrozivé věci i lidé, do nichž by to jejich okolí nikdy neřeklo. Příkladem může být manažer, který v jednom okamžiku vytlačil slabší vůz z dálnice a o pár vteřin později již trpce litoval asi nejhorší chyby svého života. To krátké zaúřadování adrenalinu si jen šťastnou náhodou nevyžádalo žádné lidské životy. Viníkovi ale s životem zatočilo pořádně. Člověk, který možná ráno ohleduplně pomohl sousedce s kočárkem do schodů, skončil s pětiletým trestem za mřížemi.
Co je na silnicích tak ďábelského? Je to výbušná kombinace mnoha faktorů. Zmiňme si jich alespoň pět. Za prvé je řízení samo o sobě stresující činnost vyžadující si plnou pozornost. Za druhé se události na silnici odehrávají rychle a to nahrává impulzivnímu, pudovému a zkratkovitému jednání. Do třetice ještě přispívají stereotypy. V Audi, které vás „vyblikává“ z rychlého pruhu budete vidět spíše arogantního zbohatlíka, než starostlivého chlapa, který chvátá s ženou do porodnice. Není prostě čas, ptát se, kdo je kdo. Za čtvrté si řada lidí buduje citový vztah ke svému vozu, který se stává jejich teritoriem, hradem a součástí vlastní identity. Je-li teritorium – byť domněle – ohroženo, je třeba zahájit adekvátní protiútok. A posledním významným prvkem do koktejlu je anonymita. Na silnici jste uzavřen v autě, v úkrytu. Nikomu se nemusíte dívat do očí. Nikomu neukazujete tvář. Nejste to přeci vy, je to jen anonymní řidič v autě ujíždějícím do dáli. A stejně tak nevnímáte člověka venku nebo v druhém voze vy.
A co vlak? V něm se pohodlně usadíte a necháte se na místo určení dovézt. Zdaleka se vyhnete dopravním zácpám, stresu, řidičům ovládaným adrenalinem, chvástajícím se mladíkům i skutečným psychopatům za volantem. Nemusíte nic dohánět – ono to vlastně ani nejde. Jen seďte a nechte drážní zaměstnance, ať se postarají o váš včasný příjezd. Jak jsme si dokázali před čtyřmi týdny, jsou v tom výrazně lepší než vy. To oni jsou těmi, kdo dohání případná zpoždění. To oni budou bojovat s nevypočitatelným počasím, rozmary techniky a nepříznivými souhrami náhod. Vy ten čas na cestě využijte účelněji a příjemněji. Do cíle dorazíte v klidu, odpočatí, dobře naladění a s úsměvem. A zůstanete tím milým sousedem.
Fakta a užitečné zdroje:
Reflex: „Psychopati za volantem. Proč se někteří z nás chovají při řízení auta jako šílenci?“
Centrum dopravního výzkumu: „Proč selháváme za volantem?“
Psychologie: „Proč se za volantem proměňujeme“
AutoRevue: „Agresivita za volantem“
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.