Má nejlepší cesta do Chorvatska

V době letních prázdnin vyráží na cestu k chorvatskému pobřeží Jadranu kolem osmi set tisíc turistů z České republiky. Chorvatsko tak dlouhodobě plní roli naší nejoblíbenější letní destinace a jeho obliba nadále roste. I já jsem za svůj život tuto zemi pětkrát navštívil. Soukromě i služebně. Na cestě za sluncem jsem vyzkoušel automobil, autobus i letadlo. Tu nejlepší, nejpohodlnější, nejpříjemnější a na zážitky nejbohatší cestu jsem ale absolvoval až letos. Vlakem.

Vše se vlastně seběhlo tak trochu náhodou. Slíbil jsem synkům, že se pojedeme v červnu vykoupat k moři. Volba padla na Chorvatsko. Je rozumně dosažitelné a v červnu už tam bývá hezky. Původně jsme měli cestovat autem. Dva týdny před cestou jsem zasedl nad itinerář a začal počítat. První zjištění bylo, že pro jednoho dospělého, který veze dvě malé děti, by cesta na jeden zátah byla čistým hazardem. Během putování tam i zpět budeme muset přenocovat někde v Rakousku. Druhé zjištění bylo, že levné to také úplně nebude. Přes osm tisíc korun cesta tam a zpět spolkne určitě*. A do třetice jsem seznal, že nás čeká minimálně dvakrát dvanáct hodin cesty v autě po převážně monotónní dálnici. Tohle bude peklo. Ale šest dní u moře nám za to stojí.

Pak se začínám porozhlížet po možných výletech v místě a zjišťuji, že do našeho Primoštenu jezdí každou hodinu autobus ze Splitu. Split. Rozsvěcí se mi majáček. Tam přeci jezdí z Prahy přímý lůžkový vlak. Rychlá kontrola na webu drah. Jezdí. Dokonce letos prvně odjíždí v „náš“ pátek a díky vhodnému jízdnímu řádu nám přibudou skoro dva dny u moře. V půl dvanácté v noci píšu na zákaznickou linku Českých drah. Ještě před půl jednou ranní mi přichází e-mail od živého člověka (Uznejte, takový servis se nevidí často.) – vlak jede, ještě je pár volných míst, cena je akceptovatelná a pro lístky musím na mezinárodní pokladnu. Hned druhý den odpoledne kupuji na libereckém nádraží poslední volná místa do Splitu. Jinak je spoj již plně obsazen. Zpáteční jízdenka pro mne a kluky (6 a 4 roky), dvě lůžka v třílůžkovém kupé na cestě tam a dvě lůžka v dvoulůžkovém kupé na cestě zpět mne vyšly na rovných 7.916 Kč. Ano, levné to není, ale je to zcela srovnatelném s rozpočtem na cestu autem. Jak se dozvídám později, někteří umí cenu ještě o něco srazit**. Co je ale hlavní pro mne? Tímto okamžikem se i samotná cesta stala příjemnou součástí dovolené. Tohle nebude peklo. Tohle bude velký zážitek. I synky blížící se putování „spacím“ vlakem nadchlo, těšíme se všichni tři a na skříň večer vylepujeme kreslený „ustřihovací metr“.

 

Vstřícní stewardi, teplá sprcha i vychlazený Budvar

Je pátek 12. června dopoledne. Před chvílí jsme v Bille na pražském hlavním nádraží nakoupili asi sedm litrů pití na cestu, nasoukali se s lodním kufrem, batohy a zásobovací taškou do vlaku a už sedíme v našem kupé. Až do Budapešti pojedeme sami. Máme za sebou uvítání dvojicí příjemných stewardů. Do vagonu nepouštějí nikoho, kdo zde nemá co dělat, cestující uvedou do kupé a krátce po odjezdu vlaku všechny obejdou, převezmou cestovní doklady a vysvětlí, jak to ve vlaku funguje.

Stručně řečeno, česká posádka s námi jede až do Splitu. Jeden ze stewardů zpravidla stále sedí na sedačce na chodbičce a hlídá svůj vůz. Kdykoliv si budeme přát změnit konfiguraci kupé mezi lůžky a sedadly, nemáme se obávat ozvat. Sprcha je k dispozici na toaletě vpravo, za ní je ještě malá kuchyňka, kde lze prakticky nepřetržitě získat za rozumné ceny teplé i studené nápoje a pár jednoduchých věcí k snědku.

Přímo v našem klimatizovaném kupé jsou kromě tří lůžek (nyní sklopených ve stěně) i sedadla, sklápěcí stoleček, šatník, umyvadlo s tekoucí teplou i studenou vodou, dvě elektrické zásuvky, palubní telefon, ovládání osvětlení a klimatizace a tlačítko na stewarda. Vše se dá zevnitř uzamknout, a to dokonce trojitě. Pro každého cestujícího je připravena čistě ustlaná postel, ručník, mýdlo a kelímek s vodou na ranní hygienu. Je to prostě solidní hotel na kolečkách se vším všudy.

 

Na Split přes Budapešť

V 9:42 opouští přímý lůžkový vůz do Splitu Prahu zařazený v budapešťském rychlíku EC Slovan. Uháníme rovinami k Pardubicím, pak se krajina zvlní a my směřujeme po koridoru dále na Brno. Kluci koukají z okna, hrají si, chvíli čteme pohádky z knížky a za Brnem nasazuji svůj tajný trumf – kreslený seriál Cesta kolem světa za osmdesát dní. Krásně to ladí s naší cestou. Kromě pozdního oběda v jídelním voze kluci vydrží u Willyho Foga až do Budapešti. Já se hlavně kochám krajinou. Přes Bratislavu a Nové Zámky se dostáváme přesně na čas na maďarské hranice. Odtud sledujeme mohutný tok Dunaje zařízlý mezi kopečky. Obdivuji impozantní poutní baziliku v Esztergomu, zříceninu hradu Visegrad, lodě na Dunaji a než se nadějeme, přijíždíme ve tři čtvrtě na pět, s desetiminutovým zpožděním, na budapešťské nádraží Keleti. Tady se po krátkém posunování po nádraží ocitáme zařazeni na začátku rychlíku Adria, který nás poveze až do Splitu.

 

Než budeme pokračovat dále, dovolím si ještě krátkou poznámku k onomu obědu. Musím se přiznat, že to, co v poslední době JLV v jídelních vozech Českých drah předvádějí, mne hodně baví. V čistém a kultivovaném prostředí se solidní obsluhou dostanete za přijatelné ceny jídlo, za které by se nemusela stydět leckterá restaurace.  V našem případě padla volba na svíčkovou. Výtečné maso, které se téměř samo rozpadalo v ústech, doprovázela autentická omáčka a bezchybný houskový knedlík. Bez přehánění to byla nejlepší svíčková, kterou jsem v restauračním zařízení za minimálně poslední dva roky jedl. Kulinářský orgasmus jsme si zopakovali o týden později na zpáteční cestě. A výsledek byl opět stejně špičkový.

 

Večerní meditace

Z Budapešti odjíždíme ve čtvrt na šest a uháníme Maďarskem na jihozápad. Před osmou poprosím stewarda o přípravu lůžek a ukládám kluky. Sám si pak ještě užívám něco, co považuji za jeden z posledních dekadentních zážitků, které v Evropě přežily do 21. století. Dávám si v jedoucím vlaku sprchu, u stewarda si kupuji láhev vychlazeného Budvaru, usedám ve spacím úboru na okno a pozoruji dozadu ubíhající krajinu prosycenou teplými tóny zapadajícího slunce. Za oknem defilují oblé kopečky, pole, louky, malebné vesničky a drobné příběhy. Babka lapající na dvoře uprchlého králíka, holčička mávající z okna svého pokojíku na vlak, páreček adolescentů tajně kouřící pod dubem za vsí, děd se psem poklidně pozorující svět kolem. To vše dohromady působí nesmírně poklidným a uklidňujícím dojmem. Tohle pohlazení na duši snad už ani není relaxace, to je skoro meditace.

 

Když se setmí, ulehám též na lůžko. Je pohodlné, nemohu mu vytknout zhola nic. Téměř okamžitě usínám. Na krátko mne vzbudí ještě pasová kontrola na chorvatských hranicích. Nedivte se, jedeme mimo Schengenský prostor. Ráno se probouzím poměrně brzy. Můj vnitřní budík ještě pořád pracuje bezchybně. Vlak se pomalu připravuje na stoupání do svahů Dinárského pohoří, za horami na horizontu si chystá východ slunce a z vodních toků se páří. Ve vagonu zatím panuje klid, tak si na chodbičce užívám místy dech beroucích výhledů a fotím. Později se budí první cestující. S mnoha z nich si nakonec docela příjemně popovídáme. Když se vzbudí i kluci, objednáváme si do kupé čaj, vyštracháme v zásobách něco k snídani a už čekáme, kdy se nám poprvé zjeví moře. Musí to být každou chvíli.

 

A taky že ano. V jednu chvíli se přehoupneme přes hřeben a dole se objevuje Jadran, splitské letiště a poté i samotný Split omývaný z jedné strany mořem a z druhé strany chráněný strmými horskými úbočími Dinárů. Jsme na místě. Máme za sebou 1.425 kilometrů, dorazili jsme s padesáti devíti minutovým zpožděním (většina z něho vznikla na hranicích), ale jsme odpočatí, vyspalí a dobře naladění. Je půl desáté dopoledne, prakticky celý den máme ještě před sebou. Ke vlakovému nádraží přímo přiléhá nádraží autobusové, přes ulici odplouvají trajekty na jadranské ostrovy a pět minut chůze dál je pláž. Ještě před desátou se tak již koupeme v moři.

 

Na shledanou, Jadrane

Zpět do vlasti se vracíme příští týden v sobotu. Adria se vydává na cestu až v 18.50, což nám umožňuje užít si ještě většinu dne na pláži a na hřišti, přepravit se autobusem do Splitu, trochu si projít historické centrum a nakoupit pár suvenýrů. Do vlaku nastupujeme s batohy, lodním kufrem, kyblíkem mušlí, síťkou na ryby, taškou pití na cestu, krabicí pizzy a Kájovou památeční cihlou z moře. Musím se usmívat, když si vybavím, jak bychom asi dopadli na letištní kontrole.

 

Ze Splitu odjíždíme na čas, stoupáme na horský masiv táhnoucí se podél pobřeží, užíváme si posledních výhledů na moře a pak barevného divadla, které pro nás připravilo zapadající slunce a těžké dešťové mraky. Cesta je opět velice příjemná a já i děti si ji užíváme. Brzy si dáváme sprchu a odcházíme do pelechů. Svítání nás zastihuje už na maďarských hranicích. Hustými mlhami kolem řeky Drávy se dostáváme do Schengenu a pokračujeme na Budapešť. Tentokráte kolem Balatonu. Cestou hodně čteme. Kluci hned ráno nacházejí ve vagonu i kamarádku a celkově je společnost hovornější. Většinu ze spolucestujících již známe z minulého týdne. Vracíme se v prakticky stejné sestavě.

 

V Budapešti nás čeká známé přepřahání. Nový vlak s námi pak po pauze uhání přes Bratislavu zpět ku Praze.  Tam dorazíme dokonce šest minut před plánovaným příjezdem. Paráda. Vystupujeme spokojení, dobře naladění, odpočatí. Všichni tři. Překvapuje nás jen chladné počasí. „Tati, to už zase přichází zima?“ Ne, tohle je počátek místního léta. Sedáme do auta a pokračujeme domů do Jizerek. Na 15. kilometru R10 řeším, kdo koho pošťuchoval jako první. Na 50. kilometru, proč jeden druhého hryzl. Ani se moc nedivím. Dálnice je prostě opruz. Jsem rád, že hlavní část cesty jsme mohli absolvovat vlakem.

 

 

Fakta a užitečné zdroje:

*) Hrubý rozpočet na cestu z Jizerských hor ke Splitu autem. Náklady na samotnou jízdu vycházejí z mé pětačtyřicetiměsíční studie, jejíž výsledky se mi následně v dalších téměř čtyřech letech používání vozidla potvrdily. Více viz Kolik stojí automobil.

Rakouská dálniční známka – týdenní		220,- Kč
Chorvatské mýto		1.100,- Kč
2x nocleh v Rakousku (půjčený karavan v kempu u Lince)	cca 2x EUR 35,-	1.900,- Kč
2.300 km autem – pohonné hmoty	2.300 x 1,42 Kč	3.266,- Kč
2.300 km autem – ostatní variabilní provozní náklady	2.300 x 0,76 Kč	1.748,- Kč
Celkem		8.234,- Kč
V rozpočtu chybí ještě ztráta hodnoty vozu. Co to je? Za auto dáte řekněme 300.000 Kč a po 200.000 kilometrech ho pošlete za 40 – 50.000 Kč do bazaru. Na „otočku do Chorvatska“ by tak příslušelo započítat dalších 2.800 – 3.000 Kč kryjících ztrátu hodnoty automobilu.		2.800,- Kč

 

**) Jak srazit cenu? Pokud vám jde o cenu, mám pro vás několik rad, které jsem sesbíral z různých zdrojů.

1. Kupte si jízdenky včas. Už jen proto, že spoj do Splitu má hodně omezenou kapacitu (vlastně jen devět kupé) a bývá vyprodán. Díky včasné rezervaci můžeme mít štěstí i na akční nabídky. Dříve zakoupené jízdenky zkrátka často bývají levnější.
2. Mezinárodní jízdenky si kupte až od slovenských Kútů (my cestovali na nabídku City Star a lůžkové doplatky). Do Kútů cestujte za vnitrostátní jízdné. To nám poradila pokladní a využili jsme toho.
3. Oddíl pro tři cestující je levnější než oddíl pro dva. Cena lůžkového příplatku na jednu postel a jednu cestu se liší o 293 Kč.
4. Někteří spolucestující nám radili, že je výhodnější jet z Prahy do Budapešti v běžném voze a lůžko si zaplatit až z Budapešti. Údajný rozdíl činí 10 euro na lůžko a cestu. U drah jsem to ale neověřoval.

Chcete vidět více fotek? Podívejte se na mé galerie z cesty tam i zpět na Flickeru.

Ověřené informace o spoji Praha – Split naleznete na webových stránkách Drah. Pokud nebudete něčemu rozumět, nebojte se obrátit na jejich zákaznickou linku. Ochotně poradí.

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem.