Kdysi dávno, byl jsem ještě docela malý kluk, ke mně doputoval prospekt jedné západoněmecké firmy vyrábějící železniční modely. Byla to pro mne neskutečná vzácnost. Opatroval jsem ho dlouhá léta. Možná ještě dnes bych ho našel. Žasnul jsem nad modelovým kolejištěm s točnou, valil jsem oči na propracované parní lokomotivy a zamiloval jsem se do skoro nekonečné bílo červené rychlíkové soupravy. Hlavně do vagonu, za jehož okénky byly vidět lampičky a lidé u stolků. Tak proběhlo moje první setkání s jídelním vozem.
Vagony s lampičkami na stolkách pro mne mají zvláštní půvab dodnes. Možná je v tom ta láska z dětství. Možná, je to proto, že jsem vždycky bydlel u tratí, na kterých vůbec nejezdily. Možná proto, že mi voní nepoznanými a lákavými dálkami. A možná prostě proto, že jídelní vůz považuji za restauraci s nejhezčím výhledem na světě. Sedět v pádícím rychlíku u jedné z těch lampiček a při večeři pozorovat pozvolna usínající krajinu je prostě okouzlující zážitek. Pro mne vždy výjimečný, tak trochu slavnostní, skoro až aristokratický.
Ale buďme praktičtí. Na delších cestách se občas něco k snědku hodí. Motoristé v tokovém případě zastaví u nejbližší benzinky nebo motorestu. Na dráze je nejlepším řešením jídelní vůz. Ty dnešní poskytují kultivované prostředí. Na rozdíl od řady motorestů striktně nekuřácké. Zpravidla se v nich slušně najíte. Podle mého soudu určitě výrazně lépe než v průměrném motorestu, jaké potkáte třeba na trase Hradec Králové – Brno. Stálé menu doplňují sezónní nabídky a vždy je tak na co se těšit. Během jídla se navíc pořád pohybujete k cíli, nemusíte hltat a nikam chvátat. Klidně zakončete oběd ještě kávičkou, neztratíte tím ani minutu. To vše pořídíte za vcelku rozumný peníz. Ceny sice nejsou vysloveně nízké, ale jsou akceptovatelné. Hlavní chod Vás povětšinou vyjde něco nad sto korun. Pravda, na některých spojích z Budapešti lze natrefit na trochu unaveně působící maďarské „jídeláky“, jejichž cenová úroveň evidentně vznikla chybou při překladu z maďarštiny. Ale jsou spíše výjimkou.
Dráha umí příjemně gastronomicky překvapit, i když v soupravě není řazen jídelní vůz. Na spojích Českých Drah do Žiliny si mne získalo občerstvení rozvážkou. Příjemná a úslužná slečna pendlovala soupravou s vozíčkem a nabízela rozumný sortiment za lidové ceny. S podobně vstřícným přístupem jsem se setkal později i v Leo Expressu na cestě do Olomouce. Ve Velké Británii mne v bistro vozech baví lokální značky čajů. A tak vám třeba v Intercity z Londýna do Yorkshire ze šálku visí červená cedulka Yorkshire Tea. Co jiného byste čekali, že? Německé dráhy vám zase na nočních vlacích po ránu až k lůžku donesou vydatnou a úhledně zabalenou snídani. Prvně to bylo moc milé překvapení.
Probouzet se začínají i služby na našich nádražích. Nádražní restaurace v Tanvaldu je asi tak jediným podnikem ve městě, který bych vám bez uzardění doporučil na oběd. V Liberci zase miluji pekárničku s obloženými houskami a chlebíčky. Na přestupech v Praze chodím na burgera. A čisté a útulné restaurace najdete, často skoro překvapivě, i na mnoha dalších nádražích. V Jablonci nad Nisou, na Špičáku u Železné Rudy nebo třeba v Kyjově na Moravě. A ještě víc je bufetů, byť někdy svérázných. Vyzkoušel jsem jich od Harrachova, přes Bohumín až po Hodonín skutečně mnoho.
Když na vaší cestě nic z výše uvedeného nezabere, pořád ještě můžete mít v batohu v záloze svačinu. Sníte si ji bez ztráty času v rozhodně větším klidu a pohodlí než v autě. Jedete a přitom nemusíte řešit, jak dvěma rukama současně řídit, řadit, blikat, troubit, gestikulovat, vybalovat bagetu a čistit si majonézu z kalhot. Ve vlaku je to prostě jiné. V něm se v klidu najíte.
Přeji vám příjemné cestování a dobrou chuť. Já se dnes odpoledne asi stavím v Liberci na chlebíček.
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.
