Důvod 12: Ve vlaku potkáte zajímavé lidi

Pro valnou většinu z nás je okruh lidí, se kterými obvykle přicházíme do hlubšího kontaktu, určitým způsobem omezen. Máme rodinu, pár oblíbených kolegů v práci, pár kamarádů. Sdílíme s nimi domácnost, máme společnou minulost, bydlíme ve stejném kraji, máme stejné zájmy, spojují nás koníčky, řešíme podobné problémy v práci, máme obdobné vzdělání nebo patříme do stejné společenské vrstvy. Tak či onak, lidé, se kterými se obvykle stýkáme, se nám prostě trochu podobají.  To kolem nás vytváří stálé „mikroklima“, stojatý rybníček, bublinu.

Přestože samozřejmě existují výjimky, tak dělník z automobilky si díky tomu moc často večer nepopovídá u piva s ředitelem banky. Ten si moc často neposlechne názory sestry od záchranky. Ta spíše nepojede na dovolenou s majitelkou velké IT firmy. To co děláme a styl života, který žijeme, kolem nás vytváří tomu odpovídající společenství. Takovou malou konzervu. Je to logické, je to povětšinou příjemné, není na tom nic špatného. Ale občas to chce „vzít otvírák“, vykouknout z konzervy a vnímat také svět okolo. Je to nesmírně přínosné a inspirující.

Takovým otvírákem umí být vlak. Čím dále cestujete, tím lépe funguje. V klasické druhé vozové třídě najdete prakticky kompletní vzorek společnosti. Zejména na delších cestách spolu strávíte poměrně dost času, nikam nespěcháte a na hovor tak často dojde. A bývá to zajímavé.

Ministr financí, společnice a labrador.

Před lety jsem ve vlaku potkal jednoho z našich polistopadových ministrů financí. Já studoval ekonomii, všude kolem se tehdy řešilo, jaké dopady budou mít útoky z 11. září. Byl z toho pro mne velice zajímavý rozhovor o světové ekonomice, protekcionismu, vhodnosti našeho vstupu do eurozóny a úloze centrální banky.

V jiném vlaku jsem potkal vojáka, který se právě chystal na zahraniční misi do Afganistanu. Já ho politoval, ale on se těšil. Hovořil o tom, že to pro něj bude důležitá zkušenost v jeho kariéře. Že kvůli tomu přeci trénoval a kvůli tomu si ho živíme. A já v tu chvíli pochopil, o čem je profesionální armáda. Tihle kluci jsou skuteční profíci, svou práci berou vážně a cítí v ní poslání. Smekám klobouk.

Jako student jsem cestoval s kamarády po Rumunsku. V rychlíku do vnitrozemí jsem se na chodbičce u okénka zapovídal s tamní studentkou práv. Porovnávali jsme, jak se učí u nich a jak u nás. Nadšeně mluvila o budoucím vstupu její země do Evropské unie, o letních festivalech (na ten v Timisoaře prý musím dorazit), o studentském životě. Bylo to moc příjemné. Když asi po dvou hodinách vystupovala, zatahala mne za tričko stařenka sedící v kupé za námi. Prý jestli umím také německy. Uměl jsem. Odměnou mi byl šokující vhled do dějin Rumunska ve dvacátém století z pohledu prosté venkovanky, která všechny ty zvraty zažila. Němce, Rusy, komunisty, tvrdý konec diktátora i budování kapitalismu.

Těch zajímavých lidí, které jsem ve vlaku potkal, bylo samozřejmě daleko více. Nesčetně baťůžkářů cestujících krajinou. Čech, který dělal v zahraničí vysokého manažera u Renaultu. Vědec zabývající se mikrobiologií. Německý důchodce, kterému otce zabili nacisti a později ho z domova vysídlili Češi. Archetypální anglický gentleman, hodinu a půl beze slova zabraný do Financial Times, který se mnou v závěru cesty probral aktuální stav počasí. Postarší manželský pár cestující za třítýdenní cykloturistikou po Bosně a Hercegovině. Krajanka aktuálně dělající společnici v Leedsu. A vlastně trochu i labrador, který se prostě přišel nechat podrbat za uchem.

Všichni tihle spolucestující mi na chvíli umožnili vykouknout ven z mé konzervy. Bylo to přínosné. Bylo to inspirující. A bylo to osvěžující. Cestování s lidmi je zkrátka fajn. Zkuste to také.

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.