Není nic staršího než včerejší noviny. Proč se tedy vracet k únorovému Mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě? Možná proto, že naši sportovci bojovali jako lvi a vystoupili i na stupně vítězů. Proto, že šampionát byl příkladem bezchybně zorganizované akce. Anebo proto, že i sportoviště samotné je technickým unikátem, který daleko přežije oněch osm únorových dní slávy.
„Bylo to dokonalé. Naprosto dokonalé,“ vyznal se v jednom ze svých článků sportovní komentátor Tomáš Macek. A nutno říci, že rozhodně nebyl sám, kdo nešetřil slovy chvály na adresu pořadatelů, diváků i technického zázemí. Za celou dobu trvání mistrovství se nevyskytl prakticky jediný problém. Návštěvnost překonala veškeré představy a těch více než dvě stě tisíc diváků dokázalo po celou dobu trvání šampionátu nadšeně fandit i závodníkům jedoucím hluboko v poli. Přitom si zachovali svou kultivovanost. Odměnou jim byly skvělé výkony, fantastická podívaná, bronzová medaile tuzemské smíšené štafety získaná hned první den a dvě čtvrtá místa vybojovaná v dech beroucích soubojích.
Vysočina Aréna pojala najednou až dvacet sedm tisíc diváků. Vyprodáno přitom bylo hned čtyřikrát.
„Byl to excelentní šampionát před fantastickým publikem, na jednom z nejlepších stadionů světa s vynikající infrastrukturou,“ nechal se slyšet šéf Mezinárodní biatlonové unie Anders Besseberg. „Neslyšel jsem jedinou negativní připomínku.“ Středisko v srdci Vysočiny, organizátoři a téměř pět set dobrovolníků dokázali, že i u nás umíme pořádat světové vrcholové sportovní akce. A nemusí po nich zůstat žádná hořká pachuť. Biatlonisté si prostě vedli na jedničku.
Stěhování národů
Zvládnout takovou akci přitom není vůbec hračka. Vysočina Aréna pojala najednou až dvacet sedm tisíc diváků. Vyprodáno přitom bylo hned čtyřikrát. Kromě diváků dorazilo 377 závodníků ze 43 zemí světa, 321 akreditovaných novinářů a čtyři stovky televizních pracovníků. To už je pěkný Babylon. Všichni se museli do Nového Města nějak dostat, k čemuž jim sloužilo i dvaatřicet kyvadlových autobusů. Denně snědli tři tisíce teplých jídel a vypili šest tisíc litrů tekutin. O bezchybný zážitek televizních diváků se zase staralo osmačtyřicet televizních kamer rozmístěných po celém areálu a propojených třiadvaceti kilometry kabelů.
Nezapomeňte také, že většina závodů probíhala ve večerních hodinách. Celý areál proto bylo potřeba rozsvítit. A zasněžovat, ozvučit, vybavit systémem časomíry, rozmístit po něm obří obrazovky a také poskytnout zázemí závodníkům a jejich týmům. To vše si žádá dokonalou logistiku, adekvátní infrastrukturu a energii. Mnoho energie.
Spoutaná energie
Není proto divu, že zásobování elektrickou energií byla při navrhování arény věnována velká pozornost. Spolehlivost přitom stála na prvním místě. Situace, že by areál našlapaný třiceti tisíci lidí mohl v průběhu některého z hlavních závodů potemnět, byla odstrašující noční můrou. Elektřina na sportoviště proto proudí dvěma nezávislými vysokonapěťovými linkami 22kV přes trojici trafostanic. Jejich celkový výkon činí 2,2 MW. Každou ze stanic lze napájet z libovolné z linek a každou stanici lze v případě potřeby nahradit jinou stanicí z trojice. Navzájem se tak zálohují. Během mistrovství však byly všechny využity na plno. Zálohu převzaly generátory.
„Po dobu šampionátu jsme zde měli celkem 4,5 MW výkonu instalovaného v generátorech, a to zejména v zapojení TWIN pro případ výpadku elektrické energie,“ upřesňuje technický ředitel mistrovství světa Karel Klapač. On se svým týmem takto zajistili bezpečnou dodávku energie nejen pro osvětlení areálu, ale i chod časomíry, techniku sportoviště, pro televizní štáby a jejich přenosovou techniku, reprezentační týmy, provozní budovy nebo zdravotníky. Technické řešení se plně osvědčilo a přispělo ke klidnému průběhu šampionátu.
Svou stopu zde zanechal i Siemens, respektive jeho letohradská firma OEZ. „V případě jištění jsme ve velké míře využívali přístrojů OEZ,“ potvrdil Karel Klapač. „Uplatnily se zde zejména kompaktní jističe Modeion, při jištění osvětlení modulární přístroje Minia a pak pojistkové odpínače Varius jistící rozsáhlý zasněžovací systém.“
Naplněným snem nic nekončí
„Mistrovství světa byl náš sen,“ nechal se slyšet předseda Českého svazu biatlonu Václav Fiřtík. Snahy o uspořádání světového šampionátu u nás se objevily již před počátkem osmdesátých let. Uvažovalo se však o stavbě areálu v Jáchymově. Hovořila pro něj i blízkost hranic. Později tyto snahy utichly a navázaly na ně až neúspěšné kandidatury Nové Města na Moravě na pořádání mistrovství v letech 2011 a 2012. Dnes je pan Fiřtík rád, že tehdy neuspěli: „Měli jsme alespoň více času na přípravu.“ I tak přestavba areálu probíhala v poměrně překotné rychlosti a nevyhnuly se jí komplikace.
Splněním biatlonistického snu však osud Vysočina arény rozhodně nekončí. Areál nyní poskytuje výborné zázemí místním klubům a široké veřejnosti. S jistotou lze očekávat, že i vrcholové sportovní akce se na něj budou nadále vracet. Již v květnu bylo středisko téměř idylicky situované v lesíku severozápadně od Nového Města svědkem Světového poháru horských kol. Na Vysočině to zkrátka žije.
Článek vznikl pro časopis Visions (Visions 02/2013, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.
