Golf je pro našince stále tajemným sportem. Vzorně udržovaná hřiště, záludně rozmístěné jamky, pedantsky zastřižené greeny, uhrabané písky bunkrů. A uprostřed toho hráči koncentrující se na každý svůj odpal a volící tu správnou hůl. Dnes trochu nahlédneme do jejich kuchyně. Přesněji řečeno, zajímat nás budou golfové míčky a hole.
Golfový míček je podle pravidel předmět o průměru alespoň 42,67 mm a váze minimálně 45,93 gramu, jehož tvar se příliš neodlišuje od koule. Míčky podléhají certifikaci, kterou pro Spojené státy Americké a Mexico uděluje USGA a pro zbytek světa orgán zvaný The R&A. Během schvalování se sleduje celá řada parametrů. Míček nesmí po testovacím odpalu přesáhnout rychlost 270 kilometrů v hodině, nesmí jevit známky asymetrie, apod. Přes striktní pravidla se však podoba míčku během času výrazně měnila.
V prvopočátcích golfu se používaly dřevěné koule. Dnes dominují míčky s vícevrstvou konstrukcí s jádrem z titanové slitiny.
V prvopočátcích golfu se používaly dřevěné koule. V sedmnáctém století je nahradil míček zvaný „featherie“. Ručně šité kožené váčky byly plněny povařeným peřím, které při chladnutí zvětšilo svůj objem a dodalo výrobkům dostatečné tuhosti. Míčky byly občas trochu nesymetrické, rozpadaly se po navlhnutí a byly kvůli složité výrobě drahé. Přesto se pro své letové vlastnosti používaly dvě století. V roce 1848 se objevily míčky z gutaperči, přírodní gumy podobné kaučuku. Jejich výroba byla nesrovnatelně jednodušší, cena razantně poklesla, zklamáním byl ale krátký dolet. Časem golfisté vypozorovali, že používané a otlučené míčky, létají lépe než nové. Na scéně se proto objevily povrchové textury a dnes již typické důlky.
Míčky dnes
Jak vypadá současný míček? Jeho povrch je pokryt sítí pravidelně rozmístěných důlků (v angličtině se jim říká dimples). Na jednom míčku bychom jich napočítali 250 až 450. Důlky během letu narušují laminární charakter proudění vzduchu, snižují aerodynamický odpor a prodlužují dolet míčku až na dvojnásobek v porovnání s hladkou koulí. Při odpalu navíc míček nabírá díky sklonu hlavy hole zpětnou rotaci, která během letu vyvolává dodatečnou vztlakovou sílu. Říká se tomu Magnusův efekt.
Konstrukce dnešních míčků je, s výjimkou některých čistě tréninkových modelů, vícevrstvá. Uvnitř míčku je jádro dokonale kulového tvaru, vyrobené ve většině případů z titanové slitiny. Na povrchu se využívá nejčastěji Surlyn® firmy DuPont. Tento umělý ionomer nabízí skvělou rázovou houževnatost a odolnost oproti opotřebení. Mezi jádrem a povrchem může být vložena jedna nebo více mezivrstev, jejichž cílem je zlepšit určité aspekty chování míčku. Jednou z prvních takových úprav byla například gumová nit obtočená kolem jádra. Dnes se používají zpravidla speciální umělé hmoty.
Na hřiště s kyjem
Obdobně jako míčky se vyvíjely i hole. Změny byly zásadní a měnily i techniku odpalu a charakter hry. V počátcích golfu se hrálo dřevěnými holemi kyjovitého tvaru. Výrobu zajišťovali místní truhláři, řezbáři a výrobci sudů. Později se uplatnili kováři a zbrojíři. Méně majetní hráči si hole vyráběli sami. Jakýsi standard vzhledu a funkčnosti holí vznikl až v šestnáctém století. Svou sadu si objednal skotský král James IV., golf se začal těšit oblibě u šlechty a vývoj se urychlil. Při hře se používali speciální hole pro dlouhé odpaly, pro hru z vysoké trávy, pro krátkou hru, příhru a puttování (doťukávání míčku do jamky). Typická hůl měla násadu z jasanu nebo ořechu a hlavu z tvrdého dřeva hrušně, jabloně či ořechu.
Vývoj vybavení se urychlil v šestnáctém století, kdy si svou sadu holí objednal skotský král James IV. a golf se začal těšit oblibě u šlechty.
Devatenácté století přináší gutaperčové míčky a rozmach golfu v Americe. Hledají se nové materiály, stále častěji se používají kovy, dovážejí se exotická dřeva. Násadám vévodí pružné dřevo bílého ořechu a exotického tomelu, hlavy jsou z železa nebo hliníku. Mění se styl hry. Je třeba pomalejšího a přesnějšího švihu s dobrým načasováním úderu. Kvalitativním skokem je vynález kovové drážkované hlavy z roku 1902. Míčky získávají větší zpětnou rotaci a dolet se prodlužuje.
Titan, skandium a kompozity
Na začátku dvacátého století vítězí železné hole nad dřevem. U driverů (hole pro dlouhé odpaly) se však shafty (násady) ze dřeva tomelu budou používat dalších osmdesát let. Roku 1939 jsou železné hole legalizovány na turnajích, objevují se nové specializované typy a golfisté s sebou vláčejí okolo tří desítek holí. Přichází však nečekaná revoluce. Orgán R&A omezuje počet holí v bagu na čtrnáct, ruší jejich tradiční jména a zavádí číslování. Vývoj pokračoval v nových mantinelech dále. Šedesátá léta dala golfu populární cenově dostupnou litou hlavu, v letech sedmdesátých nastupují grafitové shafty s výbornou kombinací tuhosti, pevnosti a váhy.
Dnešní hole tak využívají slitiny titanu, skandia a uhlíkové kompozity. Výrobci se soustředí na optimalizaci tvarů a na hledání nových materiálů. Používají se aerodynamické tunely, modelovací software a technologie z kosmického výzkumu a závodů F1. Jednou z posledních novinek je například „kovaný kompozit“. Materiál složený ze slisovaných a zapečených, nakrátko nasekaných uhlíkových vláken poskytuje lepší pevnost a nižší váhu než titan. Ale tím honba za dokonalou holí jistě nekončí.
Golf je vášeň | Celosvětově se golfu věnuje více než 60 milionů hráčů. Necelá polovina z nich pochází z USA a za svou vášeň utratí okolo 76 miliard dolarů ročně.
Dlouhý vývoj | Pět století vývoje pozvolna měnilo golfové hole a míčky k nepoznání.
Článek vznikl pro časopis Visions (Visions 01/2012, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.
