Tropický vzduch proudící k nám z Afriky vyhnal sloupeček rtuti v teploměru pořádně vysoko i u nás v Jizerkách. A tak jsem po školce sebral oba synky a uháněli jsme na sluneční louku jabloneckého bazénu. V horkém letním dni není nad svlažení se ve vodě. Voda bohužel neměla být tím jediným, co nás „svlaží“.
„Tatí, tatí, půjdeme do velikýho bazénu,“ dožadoval se starší synek, jen co jsme dorazili. No, v jeho očích ten dětský bazének opravdu veliký je. Půjdeme, určitě. Nejprve ale necháme mladšího Františka vycachtat se v brouzdališti. Proběhli jsme sprchou, přicvakli Kájovu plovací vestu na plůtek a šli se ráchat do vody. Za dvě tři minutky se ohlédnu a … vesta z plůtku zmizela.
Dostali jsme se i k vysvětlení slova ukrást. Bojím se, že se s ním bude ještě setkávat. Tahle země totiž není pro malý.
Jako zkušený otec jsem nepanikařil. Znám dobře „pravidla brouzdaliště“. Ráno přinesete kupu hraček, které kolují rukama desítek dětí, abyste si je večer zase posbírali. Funguje to dobře. S naší vestou to ale bylo trochu jinak. V brouzdališti si s ní nikdo nehrál. Ani se neválela kolem. Obešli jsme loučku a nebyla ani u nikoho na dece. Asi se sfoukla a vlezla někomu do tašky. Nebo se někomu vyplatilo tento předmět za slovy osmdesát devět korun ukrást.
Když přišlo na slíbený „veliký bazén“, čekala mne nepříjemná povinnost. Musel jsem tříletému dítěti se smutnýma očima vysvětlit, že už vestu nemáme. Svedli jsme to na zlou čarodějnici, což asi nebylo ani daleko od pravdy. Karlík se potom ještě několikrát přeptal, jestli by nám čarodějnice nechtěla tu vestu alespoň půjčit, když už nám ji vzala. Dostali jsme se tedy i k vysvětlení slova ukrást. Bojím se, že se s ním bude ještě setkávat. Tahle země totiž není pro malý.
