Kdesi v dáli se na cestě vedoucí do Barufataku v indickém svazovém státě Madhjapradéš objevil bílý bod. Zpráva o tom se rychle rozšířila a v hloučcích vesničanů posedávajících na návsi v žáru dopoledního slunce zahučelo. Sanjeevan je tady! Na něj tu čekají. Kvůli němu mnozí časně z rána ušli i několik kilometrů. Doufají, že jim pomůže, že je uzdraví.
Sanjeevan není zázračný léčitel, kouzelník ani kněz. Je to bílý autobus, který již několik let v rámci své pravidelné trasy každou středu ve stejnou hodinu přijíždí do Barufataku. Na jeho palubě je umístěna mobilní klinika, která pro místní představuje prakticky jedinou možnost přístupu k moderní zdravotní péči. Alternativou je přes třicet kilometrů vzdálená nemocnice. V oblasti, kde více než polovina obyvatel neumí napsat ani své jméno a kde třetina z nich vydělává méně než 1,2 amerického dolaru denně, znamená třicet kilometrů zpravidla vícedenní pochod s pacientem na zádech.
Sanjeevan není zázračný léčitel, kouzelník ani kněz. Je to bílý autobus, který každou středu přijíždí do Barufataku.
Indická vláda se snažila problém zdravotní péče na venkově řešit výstavbou dvaadvaceti tisíc nových zdravotnických zařízení. V těch nejpotřebnějších oblastech však projekt fatálně ztroskotal. Nenašel se dostatek zdravotnického personálu ochotného pracovat v zapadlých končinách a objevil se jeden podstatný technický problém. Přístup k elektřině dodnes není na indickém venkově úplnou samozřejmostí a zdravotnická technika je bez proudu celkem k ničemu. Z nových klinik tak zůstaly jen prázdnotou zející hrubé stavby.
Koncept Sanjeevanu, volně bychom to ze Sanskrtu přeložili asi jako „elixír života“, vytvořila indická pobočka koncernu Siemens na popud významného místního donora již v roce 2001. Od té doby bylo do provozu uvedeno více než pětadvacet takových autobusů. Provozují je zpravidla neziskové organizace, ale několik málo kusů zakoupily také místní vlády a komerční subjekty.
Rychle a nezávisle
Autobusy jsou vybaveny tak, aby umožnily poskytování základní zdravotní péče a rychlou diagnostiku. Zítra bude Sanjeevan jinde a výsledky jsou proto potřeba dnes, nejlépe okamžitě. Ve výbavě byste proto nalezli rentgen, elektrokardiograf, ultrazvuk i patologickou laboratoř, ve které je laborant schopen obratem provádět více než dvacet druhů testů. Existuje u pacienta podezření na tyfus? Stačí devadesát minut a po kultivaci a vyhodnocení odebraného vzorku má lékař jasno. V autobusu nechybí ani chladící zařízení pro uchovávání léčiv, protože i jejich distribuce na indickém venkově vázne. Některé autobusy vozí dokonce vybavení pro mamografii.
Více než polovina obyvatel neumí napsat ani své jméno. Rodiny žijící za čtyřicet centů na hlavu a den tu nejsou výjimkou. Sanjeevan je jedinou možností přístupu ke zdravotní péči.
Celá klinika je zcela nezávislá na vnější infrastruktuře díky naftovému generátoru a zásobníkům s pitnou vodou. S autobusem cestuje zpravidla tříčlenná posádka. Řidič, který je zároveň vyškoleným zdravotníkem, lékař a laborant. Pokud se na některé trase sejde více pacientů se stejným problémem, vyrazí příště se stálou posádkou i specialista. Třeba oční lékař. Na cestách indickým venkovem se ale může přihodit leccos, a tak se čas od času členové osádky dočasně stávají instalatéry, opraváři klimatizace či mechaniky. Bez ohledu na svou specializaci.
Pravidelnost a prevence
Sanjeevan zajíždí pravidelně na stejná místa – vždy ve stejný den v týdnu a ve stejný čas. Lokální komunita si tak může na jeho přítomnost zvyknout a počítat s ním. Od pondělí do pátku takto autobus obslouží kolem sta pacientů denně. Za těch jedenáct let, co již nejstarší Sanjeevany slouží, to už je pořádný zástup vděčných klientů čítající novorozence, děti, dospělé i starce. Pouhé řešení následků však nestačí.
Autoři konceptu si dobře uvědomovali, že prevence je mnohem účinnější a levnější, než pozdější léčba. Řada v Indii běžných onemocnění souvisí s nedostatečnou hygienou a nízkým vzděláním obyvatelstva. V sobotu a v neděli proto Sanjeevany neléčí, ale pořádají osvětové kempy. Vzdělávají vesničany v tématech souvisejících s hygienou, výživou, péčí o nastávající matky nebo novorozence. Znalosti jsou na rozdíl od léčby přenositelné a tak se „dobré návyky“ osvojené na kempech dále spontánně šíří komunitami. Vzory osvětových akcí jsou proto nedílnou součástí školení personálu při předávání nových autobusů.
Pavel Záleský
I zdraví se dá koupit
Přestože si často stěžujeme, žijeme v bohaté zemi. Můžeme si dovolit živit více lékařů, koupit lepší léky, kvalitnější výživu a dopřát svému tělu péči a odpočinek. Dožíváme se proto vyššího věku a výrazně lepší vyhlídky kupujeme i svým novorozencům. I zdraví se dá do značné míry koupit.
|
Indie |
ČR |
SR |
|
| Střední očekávaná doba dožití (M/Ž) |
63/66 |
74/80 |
71/79 |
| Pravděpodobnost úmrtí před 5. rokem života |
63 z 1000 |
4 z 1000 |
8 z 1000 |
| Počet porodů s lékařskou asistencí na venkově |
37% |
100% |
100% |
| Podíl venkovského obyvatelstva |
70% |
26% |
45% |
| Celkové zdravotnické výdaje na obyvatele |
132 USD |
1924 USD |
1898 USD |
| Počet lékařů na 10.000 obyvatel |
6,5 |
36,7 |
30 |
| Obezita u jedinců starších 20 let (M/Ž) |
1,3%/2,5% |
30,5%/26,5% |
24,9%/24,3% |
| Data: World Health Organization | |||
