Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 34: Do vlaku si vezmete lyže i kolo

V neděli jsem jel se synkem do Jablonce koupit lyžařskou výbavu. Náš osvědčený lyžařský obchod je jen pár stovek metrů od vlakové stanice. Dětskou sadu dospělý pohodlně pobere. Oba jezdíme rádi vlakem. A vlak je k lyžařům přívětivý. Navíc mi i o víkendu platí „traťovka“. Takže jsme samozřejmě vyrazili po železnici.

To, že vás železnice přivítá s otevřenou náručí i s lyžemi nebo kolem, je další věc, kterou na ní mám rád. Už hodně dlouho. A vděčím jí za mnoho zážitků. Ranní rychlík mne o prázdninách často vozil i s kolem z Bakova do Tanvaldu na celodenní vyjížďky po Jizerských horách. Tehdy jsem netušil, že jezdím kolem svého budoucího domova. Jindy nás zase vlak dovezl do Hradce, nechal projet polabskou cyklostezku a zase nás vyzvedl v Ústí nad Labem.

Často nás také zachraňoval. Vzal nás domů, když jsme promokli jak kachny při toulkách Podkrkonoším. Odvážel zničené, ochořelé a simulující kamarády z našich studentských cykloturistických výprav po vlasti. A vloni v létě nás odvezl se dvěma dětmi, bagáží a dvěma koly na dovolenou na jižní Moravu. Auto se nevrátilo včas ze servisu, vlak nezklamal a zachránil dovolenou. Řada kamarádů mi dodnes nevěří, že jsem v tom záhadném odstavení vozidla neměl prsty. Neměl. Vážně.

Na možnost přepravy kol vlakem narážím na svých cestách prakticky všude. Ať kolo cestuje na háku jako spoluzavazadlo, skryté kdesi v úschově během přepravy, nebo jen tak opřené na představku, vlak vás s ním sveze. S kolem se dostanete do naší jizerskohorské lokálky, libereckých i tanvaldských rychlíků, příměstských spojů kolem Prahy, ale stejně tak do Pendolina nebo Railjetu. Vlakem jsem si předloni přivezl z Berlína své zánovní kolo vydražené na eBayi. A věřte nebo nevěřte, dva cyklisté s námi cestovali i ve vlaku do Splitu.

Dost ale o kolech. Přes zimu to své nechávám spát (upřímně řečeno – vloni jsem na něm obecně najezdil kulové). Ale už teď se těším, že jakmile to sněhové podmínky dovolí, budu každé nedělní ráno stát s běžkami na „Riedlovce“ a čekat na svůj spoj do Jakuszyc. Až budete usedat k nedělnímu obědu, budu v Harrachově zase nasedat do vlaku zpět domů. Vlak je totiž shovívavý i k běžkařům a „bílá stopa“ navíc v obou stanicích tvoří přes zimu prakticky dodatečnou staniční kolej.

 

Užitečné tipy:

Přestože je síť spojů nakloněných cyklistům široká, vždy si dopředu zjistěte, za jakých podmínek váš spoj kola přepravuje. V některých případech je nutná rezervace předem, někde to nemusí jít vůbec.

Kola přepravují spoje Českých drah (viz přehled služeb) a někteří další dopravci (např. Trilex/Vogtlandbahn). RegioJet a LEO Express ovšem kola neberou. Nemají na ně prostor, tak to prosím respektujte.

Vyzkoušel jsem i nabídku drážních půjčoven. Moje kolo je samozřejmě moje kolo. Ale i na tom půjčeném se jezdit dalo – fungovalo a cena byla slušná. Někde můžete kolo vrátit i na jiné určené stanici.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 33: Vlak dává lidem práci

Je sice po Vánocích… Ale dovolte mi ještě jedno lidské téma…

 

V pondělí jsem jel po jedenácti dnech „prázdnin“ opět do práce. Kdybych tvrdil, že se mi ráno dvakrát chtělo vstávat, lhal bych. Ve skutečnosti se mi do kanceláře zatraceně nechtělo. Ale ať si staré pořekadlo říká, co chce, někdy je večer moudřejší rána. A tak se mi to během dne rozleželo. Viděl jsem rád kolegy, rád jsem se ponořil do tvůrčí práce. I když vánoční lenošení se synky bylo příjemné, tak je skvělé, že mám kolem sebe báječné spolupracovníky, práci co mne většinou baví a kancelář tady doma, v regionu, v Jizerkách. Půl hodiny vlakem od domu. To je dnes velká výhoda.

Práci v regionech dává lidem i dráha. Všímáte si, kolik lidí se kolem vlakům točí? Vážení přednostové stanic, výpravčí s výpravkou elegantně založenou v podpaždí, výhybkáři v oranžových vestách, šmírem zamazaní posunovači, vozmistři, usměvavé, ale nekompromisní průvodčí, strojvedoucí bezpečně vedoucí svůj vlak k cíli, lidé vytrvale udržující soupravy v čistotě, pokladní a další a další. Jen v Českých drahách pracovalo ke konci roku 2014 přes patnáct tisíc lidí. A další tisíce na „cargu“, správě dopravní cesty nebo u soukromých dopravců.

Mějte mne za naivku, ale přijde mi, že většina z nich svou práci dělá ráda. „To mu včas vezměte. Železnice je prokletí,“ říkal sice kdysi strojvedoucí z naší lokálky, když mu mladší synek ukazoval svou dřevěnou mašinku. Ale vozí nás dál a podobně věrní své profesi jsou i jeho kolegové. Vloni prošel pracovní portál Profesia pětatřicet tisíc životopisů uchazečů o zaměstnání a došel k jednoznačnému závěru. Mezitím co průměrný makléř ve svém zaměstnání nevydrží ani rok a půl, tak průměrný strojvedoucí pracuje na svém místě 12,7 roku. Je to vůbec nejstálejší profese na českém trhu práce.

Vztah k profesi jasně vidím i u dalších železničářů. Určitě ho má zkušená pokladní, která mi v Liberci vždy ochotně pomáhá hledat optimální nabídku na cesty do zahraničí. Určitě ho má ta sympatická průvodčí, která mne každou chvíli cestou domů budí, abych zase nepřejel. Nepochybně ho mají stewardi lůžkových vozů, kteří pořád dokola laskavě vysvětlují, jak ten jejich hotel na kolech funguje. A z té party chlapíků, která po práci chodí v Tanvaldu udržovat staré ozubnicové mašiny, to také vysloveně číší. Něco na té dráze bude.

Dráha zkrátka udržuje v regionu pracovní místa, o která je zájem. Považuji to za přínosné a jsem rád, že svým dojížděním k tomu mohu svou troškou přispět. Já na cestě do práce ušetřím, přečtu si knihu, nemusím ometat auto a mám ze sebe dobrý pocit. Někdo jiný může vykonávat práci, která ho baví. A region nepřichází o lidi, kteří by třeba jinak za prací museli cestovat jinam. Tomu se moderně říká „win-win“ strategie. Nemyslíte?

 

Fakta a užitečné zdroje:

Statistika není nuda… Máte rádi čísla? Skupina Českých drah každoročně vydává statistickou ročenku.

http://www.ceskedrahy.cz/pro-investory/financni-zpravy/statisticka-rocenka/-5599/

 

Na co přišli personalisté… Některé profese utečou ze zaměstnání skoro do roka a do dne. Průměrný strojvedoucí však vydrží na jednom místě skoro třináct let… Zde je o tom článek.

http://ekonomika.idnes.cz/jak-dlouho-vydrzi-v-praci-jednotlive-profese-podle-analyzy-profesia-cz-13n-/ekonomika.aspx?c=A140820_120714_ekonomika_nio

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 32: Vlaky si zamilujete

Pozítří budou Vánoce. Buďme dnes trochu poetičtí…

Mám rád ruch velkých nádraží. Všechen ten shon a vlaky odjíždějící do mnoha směrů mi voní dálkami. Mám rád i atmosféru malých lokálek vinoucích se krajinou. Připomínají mi prázdninová putování. Mám rád moderní rychlíky téměř neslyšně uhánějící krajinou. Ale stejně tak tu nezaměnitelnou vůni dýmu, páry a oleje, kterou po sobě zanechávají roztopené parní lokomotivy. Mám rád šustění jízdního řádu, rachocení kol přes výhybky, hvizd píšťalky, večeře v jídelním voze, noci strávené na cestách v lůžkových vlacích a mnoho dalších věcí.

Mám prostě železnici a cestování po ní rád. A vím, že v tom nejsem sám. Pojďme si dnes popovídat o dětech, dospělácích i starcích, kteří vlaky prostě milují.

 

Obraz první: Budoucí topič

Můj mladší synek zbožňuje vláčky. S těmi svými dřevěnými si dokáže vyhrát celé hodiny a vymýšlí si u toho fantastické příběhy. Nejoblíbenější mašinky bere všude s sebou. V noci mu je vyndávám z postýlky, ráno ve školce z kapes, v poledne je uklízíme z jídelního stolu. Bere si je s sebou na prázdniny k babičce a dědovi, na dovolenou, na výlety a zpravidla u něj nějakou najdu i na vycházce. Do dopisu pro Ježíška si namaloval jediné přání – mašinku Gordona. Opravdu nechceš nic jiného, Františku? „Jenom Gordona. Bez uhláku. Ten už mám.“ Už více než rok má stejně jasnou představu i o své budoucnosti. Bude topičem na rychlíku. Franti, ale topiči už na rychlících nejezdí. „Molli má topiče.“ Dobře, tak tedy jo.

Víte, kdo je Molli?

Obraz druhý:  S notýskem u trati

Všimli jste si někdy, kolik dětí mává na kolemjedoucí vláček? K dokonalosti to kdysi dovedly děti ve Velké Británii. Mou knihovnu před časem doplnila anglická publikace mapující zlatou éru trainspottingu. Zejména v padesátých a šedesátých letech byly tratě v ostrovním království obleženy dětmi, které s radostí vítaly každý příchozí vlak a do svých papírových notýsků si systematicky zapisovaly čísla mašin, které zahlédly. Z jejich vyprávění dodnes cítíte pocit křivdy, když musely jít psát domů úkoly jen chviličku předtím, než po jejich trati měla výjimečně projíždět třeba „Pacific á čtyřka“.

Víte, jak vypadal trainspotterský zápisník?

Obraz třetí: Nosy na výloze

Trainspotterské notýsky jsou dnes raritou. Náklonnost k vláčkům dětem ale zůstala. Hodně z nich pozítří pod stromečkem najde nějakou tu mašinku. Vláčky totiž patří již po několik generací k jedněm z nejrozšířenějších hraček. Ty první se objevily prakticky hned s příchodem železnice. Do dnešního pojetí je však dovedla roku 1891 německá firma Märklin. Využila tehdy filozofie odladěné na svých domečcích pro panenky a představila plechový natahovací vláček. K základnímu setu jste si mohli dokupovat další koleje, vagony, mašiny, závory, semafory a další příslušenství. Pořád bylo po čem toužit a proč otiskovat nosy na výlohách hračkářství. Však to znáte, funguje to tak dodnes.

Jak vypadala první mašinka Märklin?

Obraz čtvrtý: Seriál pro dvě generace

Pokud máte ve svém okolí děti, museli jste zachytit také fenomén „Tomáš a jeho přátelé“. Mašinka Tomáš má svůj seriál, svůj film, své časopisy, svá trička a samozřejmě své vláčky. Věděli jste, že letos se připravuje již devatenáctá série televizního seriálu? Ta první vznikla v roce 1984. Nebyla animovaná, ale natáčená v ateliéru na velkoryse pojatém modelovém kolejišti. Vypravěčem nebyl nikdo jiný než Ringo Starr. Dnes, po více než třiceti letech, má Tomáš stále své malé diváky. To je slušný výkon, ne? Na těch mašinkách prostě něco musí být.

Podívejte se na první sérii… Stojí to za to.

Obraz pátý: Mašiny mají jména

Když už mluvíme o Tomášovi, všimli jste si, že lokomotivy mají svá jména? A vynechme teď přezdívky typových řad, případně hrdá oficiální pojmenování jednotlivých lokomotiv. Když jedu rychlíkem z Prahy k nám nahoru do Tanvaldu, veze mne zpravidla Miloš, Lenka, Nikolka nebo Kristýnka. Někde v depu bylo pro někoho nepředstavitelné, že by mašina neměla své jméno. A tak ji pojmenoval a jméno na ní láskyplně vylepil. Lokomotivy nejsou jen obyčejné stroje.

 

Obraz šestý: Železniční modeláři

Železniční modeláři jsou (většinou) chlapi, co si nenechali své hračky vzít ani v dospělosti. Z pohledu jejich zaujetí je zcela jedno, jestli se doma hrbí nad titěrnou „zetkovou“ železničkou v hliníkovém kufříku, jestli pyšně postávají u modulového „há nulkového“ kolejiště na výstavě, jestli pečlivě zastřihávají mateřídoušku u zahradního „géčka“ nebo dokonce vedou svůj miniaturní vláček plný pištících dětí po parkové dráze. Nadšenců, kteří svým „malým“ mašinkách věnují nemálo času, úsilí i peněz je zkrátka hodně.

Nechtěli byste si postavit třeba své vlastní EsoNebo si snad raději přejete něco vonícího párou?

Obraz sedmý: Báječní blázni v montérkách

Některým ovšem ani parková dráha o sebevětším rozchodu nemůže stačit. A tak se vrhnou na mašiny skutečné. Obdivuji tu partu, která na kořenovské zubačce udržuje při životě Rakušanky. Další nadšenci v Turnově opravili a udržují Kafemlejnka. V Liberci si zase dva kamarádi koupili Brejlovce. Smekám klobouk před machry, kteří se v Jaroměři pustili do uvádění stroje Conrad Vorlauf, třetí nejstarší lokomotivy v zemi (r.v. 1873), do provozuschopného stavu. Trochu závidím ušmudlaným lokomotivním četám německých parních úzkokolejek a k naprostému úžasu mne přivádějí dokonale udržované staré rychlíkové lokomotivy ve Velké Británii. Za vším tím je neskutečné množství práce lidí, kteří to dělají ze srdce.

Viděli jste někdy parní rychlík řítící se plnou parou vpřed?

Obraz osmý: Stařec na mašině

Na Dampfloktreffen v Drážďanech jsem z roztopené rychlíkové lokomotivy řady 01 sledoval, jak rodina pomáhá starci vyrvat se po schůdkách nahoru na její stanoviště. Ve finále jsem mu nabídl ruku a pomohl mu vystoupit nahoru. Potichu poděkoval, rozhlédl se, pohladil regulátor, položil ruku na rukověť brzdy a vzhlédl ven z okna. Bylo na něm vidět, že je dojatý. Z oka mu ukanula i slza. Mne v tu chvíli došlo, že tento pán se sem nepřišel podívat, jak to tu vypadá. On to tu dobře znal, byl tu doma. V tu chvíli jsem se v duchu omluvil, že jsem doposud tento výstup považoval za poněkud pošetilý. Potichu jsem se rozloučil a opustil stanoviště. Protože dávno penzionovaný fíra, který se přijde podívat na svou milovanou mašinu, si zaslouží trochu respektu.

Jak vypadá „jednička“? Parádně.

Přeji vám překrásné svátky.

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 30: Ve vlaku se vyhnete pokutám a botičkám

Ještě jednou zůstaneme u aut. Lépe řečeno u pokut a botiček. Považuji se za velmi klidného a ukázněného řidiče. Přesto se ani mne za těch osmnáct let co řídím, dvakrát drobnému „seknutí“ nevyhnul. Poprvé jsem přehlédl v Praze čtyřicítku, díky čemuž mi rychlost jednapadesát kilometrů v hodině vynesla pozvánku na Pražského povstání. Takovou tu s modrým pruhem. Pokorně jsem nastoupil, třikrát zopakoval, že přestože na snímku nejsem přes lesknoucí se okno vidět, vím, že jsem to byl já. Potvrdil jsem, že jsem si vědom, že „v tom případě nemají jinou možnost, než dát mi pokutu a odečíst body“. Poslal jsem zkrátka do veřejných rozpočtů příspěvek navíc. Mám pořádně koukat.

Podruhé jsem zaplatil před lety v Kolíně. „Já vím, že tam zůstal odbočovací pruh a je to nepřehledně značené. Ale je tam nově zákaz odbočení vlevo a taky kamera. A mne sem poslali speciálně kvůli tomu na žádost radnice. Musím…,“ vysvětloval mi policista. No, kdyby radnice místo policisty poslala někoho se štětkou a kýblem žluté barvy, byl bych asi raději. Trochu jsem remcal, ale vyřídili jsme to na místě. Konec konců, mám pořádně koukat.

V autě obecně musíte neustále někam pořádně koukat a něco hlídat. A přestože nejste žádný pirát silnic, tak v dnešním hustém provozu se čas od času stejně chybě a následnému postihu nevyhnete. Můj někdejší lehce vystresovaný kolega projel vyšší rychlostí hned dva měřené úseky na pražské Jižní spojce. Přestože cestu dokonale znal. Můj současný kolega zase „skóroval“ v proslulé obci na jičínské silnici. Každý ví, že je tam obec. Každý ví, že se tam už léta měří. Kamarád z vysoké školy dostal botičku při nedělním výletě na venkov. Ta ulice asi opravdu byla na parkování úzká. A právě jeho auto v celé řadě jiných bohužel mělo pražskou značku. Jinému kamarádovi odtáhli automobil od hotelu ve Znojmě. Prostě přehlédl značku. A dalšímu udělali totéž ve Florencii, protože nevěnoval dostatečnou pozornost italsky psané papírové cedulce nalepené na parkovacím automatu. Ten den zametali. Pruhované dopisy občas chodí i domů družce. Většinou mají spojitost s ranním chvatem do práce. Všichni měli pořádně koukat.

Na silnici zkrátka musíte být neustále ve střehu. A někdy i přesto sháníte auto po odtahových parkovištích, čekáte na odstranění botičky, nebo následujících pár dnů přemítáte, jestli to opravdu „blesklo“ na vás. Případně stojíte u schránky a přemítáte, kdo vám asi tak mohl poslat ten dopis do vlastních rukou, který čeká na poště. Naproti tomu ve vlaku se prostě vezete. Ručičku rychloměru, dopravní značky, změny značení, dočasná dopravní omezení, kolony a následný spěch můžete v klidu hodit za hlavu. Pokud máte platný cestovní lístek, tak se vás pokuty netýkají.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 29: S vlakem neřešíte parkování

Vozítkem se povozím, ale kam s ním… Už jste někdy řešili problémy s parkováním? Přijdou zpravidla v tu nejméně vhodnou chvíli. Třeba spěcháte na schůzku v Praze, příjezdy do města jsou přicpané. Rok od roku je to horší. Čas se krátí, nervozita roste. Záchytné P+R parkoviště je před devátou již naprosto plné. Hledáte jinde. Všude samá modrá zóna. Jezdíte po městě a snažíte se ulovit to poslední místečko, alespoň maličkaté, ale vaše. Po chvíli vám přijde, že ten samý blok objíždíte snad už po šesté. Přece někde místo musí být. Ale ono pořád není, čas letí, vy voláte, omlouváte se. A jste za blbce.

Nebo naopak o víkendu. Je zima, na horách se válí spousty třpytivého sněhu. Co vzít rodinu třeba do Jizerek na běžky? Vyrazíte, těšíte se, sluníčko svítí, … a vy stojíte v nekonečné koloně táhnoucí se  Bedřichovem a doufáte, že někdo z toho zatraceného parkoviště odjede. No, upřímně, proč by to asi dělal? Přijel přeci na běžky. A tak trávíte část sobotního dopoledne čekáním nebo hledáním vysněného místa, které někdo určitě musel přehlédnout. A pohodová atmosféra pomalu houstne.

Nebo se to odehraje ještě jinak. Vyrazili jste v létě na výlet, nebo na podzim na houby, a přešlapujete trochu nervózně u vozu odloženého na kraji lesa. Bude tu odpoledne? Bude mít pořád ještě mlhovky? A tu zabudovanou navigaci? Odpoledne se vám pro změnu zase vlastně vůbec nechce jít tou stejnou cestou zpět. Kdyby to auto stálo jinde, šli byste vlastně nejraději někam úplně jinam.

 

Aut nám vytrvale přibývá, doprava houstne a na řadě lokalit je stále větším problémem auto po ukončení jízdy někde rychle „upíchnout“. Přitom do práce, na služební cestu, na výlet a dokonce i na běžky můžete ve většině případu vyrazit hromadnou dopravou, neřku-li přímo vlakem. V cíli vám může být srdečně jedno, kam si ten vlak schovají. Vy vystoupíte a pádíte, kam je zrovna třeba. A zpáteční cestu nastoupíte tam, kde vám to zrovna nejvíce vyhovuje. Jen sama tuzemská železnice vám nabízí na výběr dva tisíce osm set železničních stanic a zastávek.

 

 

Dvě bonusové perličky: Problémy na odjezdu…

Při sbírání příběhů pro tento článek jsem narazil na dvě příhody, které  jsem si vůbec nedovolil použít v argumentaci. Ale protože jsme se u nich hodně nasmáli, podělím se o ně i s Vámi.

Amsterodamská spojka… Kamarád Ondra odjel s kolegy autem na veletrh do Amsterodamu. Přes týden stál vůz na parkovišti. Nebyl potřeba. Pak přišel pátek, čas odjezdu. A tu se zjistilo, že nejsou klíče. Kolega si je odložil na stánku na poličku. Již v pondělí. „Výstaviště se přeci na noc zamyká,“ hájil se. Šprýmař ale přišel ve dne. A kolegu pořádně vyškolil.

Auto zůstalo nedobytně zamčené na parkovišti. Ondra s dalším kolegou odjeli vlakem do Kolína nad Rýnem, odkud pokračovali na lůžku domů do Čech. Šmudla si prodloužil pobyt a čekal v Amsterodamu, než dorazí náhradní klíče. Dorazily. Následující týden v úterý… Výsledkem tak byly čtyři dny v prachu a celkové vícenáklady téměř tisíc euro. A Ondrův kolega se přes noc stal po celé firmě legendou… Průvodčí se univerzálním čtyřhranem má přeci jen něco do sebe, viďte?

Brněnská bota… Při Ondrově vyprávění se kamarádka Veronika válela smíchy. Pak se ale statečně rozvyprávěla, jak po posledním Strojírenském veletrhu ve snaze nalézt klíče od vozu přehrabávala kufr plný špinavého prádla v recepci jednoho brněnského hotelu. Jak následně převracela naruby pokoj, z něhož již byla odhlášená. Jak se marně vracela na výstaviště na stánek. Jak zoufale naháněla obsluhu baru, kde se den předtím pilo. Nakonec musela s barvou ven a nechala si přivézt z Prahy náhradní klíče.

Když pak odpoledne konečně vyrazila na cestu domů, tak si u cedule Brno vzpomněla, že ty „ztracené“ klíče dala večer do boty. Aby je ráno nehledala. Jenže ráno si vzala na nohy jiné. Prý jí lépe ladily ke zbytku… Možná při honbě za klíči létala po Brně jak střelená, ale rozhodně vypadala elegantně.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

 

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 28: Vlakem jedete do centra

Letos tomu bylo sto devadesát let, co první veřejná parostrojní železnice světa zahájila provoz na čtyřicetikilometrové trati mezi anglickými městy Shildon, Stockton a Darlington. Vlaky nás tedy provázejí již po nějakých osm až deset generací. A to má své výhody. V době, kdy železnice stavěla v evropských metropolích svá první nádraží, ještě bylo kde stavět. A i když z tehdejšího pohledu stály terminály spíše na okraji, tak během času se díky rozrůstání měst staly součástí doslova nejužšího centra.

Dnes je tato výhodná poloha jednou z důležitých konkurenčních výhod železnice. Letiště se nacházejí i několik desítek kilometrů za městem a doprava na ně je časově nebo finančně náročná. Dálkové autobusy jsou vytlačovány z center na kraje měst. Automobily zápasí prakticky každý den s dopravními zácpami. Vlakem jedete rychle, bez kolon a stresu přímo do středu města.

Pojďme si to na několika příkladech ukázat.

 

Praha

Prvním nádražím parostrojní železnice v Praze bylo dnešní Masarykovo nádraží uvedené do provozu roku 1845. Budova z pera Antonína Jünglinga se prakticky nezměnila. „Masaryčka“ je nejstarším používaným koncovým nádražím v Evropě a dodnes slouží cestujícím, kterým nabízí polohu v bezprostředním dosahu historického centra. K Prašné bráně odsud dojdete dříve, než stihnete sníst párek v rohlíku.

Ta nejdůležitější spojení se ale postupem času přesunula na nové nádraží císaře Františka Josefa (1871), později přejmenované na Wilsonovo, pak prozaicky na „Hlavní“. To je dnes svou polohou úžasným výchozím bodem vaší návštěvy Prahy. Na Václavské náměstí odtud dorazíte pěšky za pět minut, Na Příkopy vám to zabere jen o pár minut déle a do čtvrt hodiny jste pod Orlojem. V pochůzkové vzdálenosti jsou k dispozici stanice všech tří linek metra a i zastávka tramvaje. Přímo z nádraží odjíždějí vlaky pražského „Eska“ a dokonce i autobus na letiště.

Letiště má Praha za městem a doprava tam bude ještě mnoho let spíše taková improvizovaná. Značná část dálkových autobusů končí na místech jako Černý Most, Roztyly nebo Zličín. Cesta do centra z Černého Mostu zabere něco málo přes dvacet minut, cesta z letiště dvakrát tolik. Poloha hlavního nádraží je prostě exkluzivní.

Praha hlavní nádraží
Dnešní pražské hlavní nádraží slouží cestujícím od roku 1871.

 

Paříž

Dnes možná cesta do Paříže velké nadšení nevyvolává. Za pár týdnů sem ale zase budou proudit turisté obdivovat Mona Lisu, udělat si selfie s Eifelovkou, políbit se pod Sacré-Coeur, přicvaknout zámeček na most přes Seinu a ochutnat crème brûlée nebo pastis. A železnice jim opět otevírá přímý přístup do centra.

Z Gare du Nord (1846), kde končí mezinárodní spoje, doběhnete za čtvrt hodinky na Montmartre nebo za pětatřicet minut až na Champs-Élysées. Případně se veřejnou či jinou dopravou rozjedete do všech koutů Paříže.

Poloha nádraží Gare du Nord v centru Paříže (zdroj: Google Maps).
Poloha nádraží Gare du Nord v centru Paříže (zdroj: Google Maps).

 

Londýn

Centrum Londýna obléhají nádraží prakticky ze všech stran. Aktuálně zde pracují na ambiciózním projektu, který je má navzájem propojit. Již dnes se ale můžete spolehnout na výbornou dostupnost městské hromadné dopravy z každého z nádraží. A samozřejmě – stejně jako v předchozích příkladech – na spoustu míst dojdete pohodlně pěšky.

Pokud spěcháte na audienci u královny, doporučuji Victora station. Do Buckinghamského paláce dojdete za deset minut. Pokud směřujete spíše do parlamentu nebo úřadů, vyplatí se Waterloo. Odtud za deset minut dojdete pod Big Ben. Možná i to přispívá k tomu, že ročně touto stanicí projde 98,4 milionu cestujících. A provoz neustále roste.

Poloha nádraží Waterloo v centru Londýna (zdroj: Google Maps).
Poloha nádraží Waterloo v centru Londýna (zdroj: Google Maps).

 

Berlín

V Berlíně projíždějí dálkové vlaky přímo přes známý Alexanderplatz. Pokud nezapomenete včas přeskočit na ve stejné trase vedený S-Bahn, můžete tam i přímo vystoupit. Pokud to nezvládnete, tak dojedete třeba na nové nádraží Berlin Hbf. Stojí na místě bývalého nádraží Lehrter (1871), přímo na břehu Sprévy a denně tudy projde na tři sta tisíc cestujících. Za čtvrt hodiny se odtud pěšky dostanete k budově Reichstagu, za dvacet minut k Brandenburské bráně.

Poloha nádraží Berlin Hbf v centru Berlína (zdroj: Google Maps).
Poloha nádraží Berlin Hbf v centru Berlína (zdroj: Google Maps).

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 25: Ve vlaku je toaleta i koš

Alespoň některé z těch situací jste určitě zažili stokrát. Zejména pokud často cestujete s dětmi. Tati, mne se chce čůrat, ozve se minutu poté, co jste najeli autem na dálnici, nebo váš autobus vyrazil z Černého Mostu na svou hodinovou cestu do Jablonce. Jindy sedíte v autobuse, v ruce rozpačitě třímáte značně nedokonalý ohryzek od jablka, vedle sedí zapatlané dítě, bezelstně na vás hledí a beze slova k vám natahuje ulepené ruce. Jindy na vás v rodinném voze odkudsi zezadu mává malá ručka slupkou od banánu. V letadle zase „roky“ čekáte, než se začne uklízet ten čurbes po svačince, abyste na tom pidistolku konečně mohli dodělat tu zatracenou práci. A v tom autobuse na Jablonec nakonec zjistíte vy sám, že ta minerálka před odjezdem opravdu nebyla moc dobrým nápadem.

To sis vzpomenul brzo, vydrž, musíš. Podrž ještě chvíli to jablko, nematlej si to do vlasů, prosím Tě, podej mi to. Hoď to na zem. Nakonec se to samozřejmě zvládne – byť možná neelegantně. Dítě ošmudláte papírovým kapesníkem, ohryzek zamatlá zbytek svačiny v tom jediném pytlíku, který máte po ruce. Projdete si uličkou slávy a vysvětlíte řidiči, že dnešní spoj mimořádně staví u nejbližší benzinky. Řada dopravních prostředků je zkrátka fajn, dokud do nich nenastoupí lidé se svými fyziologickými potřebami. Pak se projeví slabiny.

Upřímně, vlak kdysi míval naprosto stejné. Ale měl naštěstí dost času na to, aby řadu z nich odstranil. Okolo sedmdesátých let devatenáctého století se tak v železničních vagonech začaly běžně objevovat toalety. Po dalších sto třiceti letech je na nich i u nás zvykem, že jsou ve slušném stavu, teče tam voda a k dispozici je mýdlo, utěrky i zrcadlo. Motoráček, kterým každý den jezdím na naší lokálce do práce, má přitom toaletu řešenou prostorově velkoryseji, než většina bytových jader v panelácích.

A tak ve vlaku ohryzek skončí obratem v koši. Naléhavé potřeby vyřeší v klidu toaleta, kde současně opláchnete i ty zapatlané ruce a navrch tvář od zubní pasty, kterou nepozorný otec v ranním kalupu přehlédl. Nejsou to ty nejstěžejnější důvody pro používání vlaku. Ale příjemné to tedy rozhodně je.

 

Fakta a užitečné zdroje

První vlaky byly zcela bez toalet. První generace cestujících toalety ve vagonu vůbec nepoznala. Potřeby „obecenstva“ zajišťovaly veřejné záchodky ve stanicích. Přímo ve vozech se začaly toalety běžně objevovat až v sedmdesátých letech devatenáctého století. A do salonních vozů té doby se stěhují i plnohodnotné koupelny.

Anglický král Jiří V. (1865-1936) byl prvním člověkem, který se vykoupal ve vlaku.
Anglický král Jiří V. (1865-1936) byl prvním člověkem, který se vykoupal ve vlaku.

 

Na kultuře toalet se dráhy snaží evidentně neustále pracovat. Brzy se tak možná svezete třeba v lese. http://www.cd.cz/scripts/detail.php?pgid=1247

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 24: Do vlaku si vezmete kufr, rybičku i zubní pastu

Když už jsme minule byli u letadel, ještě u nich zůstaneme. Ale začnu trochu oklikou…

Mám rád železniční muzeum v anglickém Yorku. Nechají vás tam vzít za regulátor rekordmana Mallarda, pohladíte si repliku lokomotivy Rocket, můžete obdivovat Evening Star, Duchess of Hamilton, salonní vozy monarchů a další technické skvosty. Můžete pozorovat rekonstrukci Létajícího Skota, pustí vás pod parní lokomotivu a jednu dokonce pro jistotu „rozřízli“ jako v knize, abyste opravdu o nic nepřišli. Zajímavou formou vás tam také seznámí s řadu dobových reálií.

A tak jsem se ocitl před pěknou hromadou kufrů naskládanou na peronu vedle prastarých osobních vozů. Přečetl jsem si u nich o dobách, kdy cestujícím se zavazadly pomáhali zřízenci, kdy na bagáž byly vyčleněny zvláštní vozy nebo oddíly a kdy každý cestující první třídy mohl využít váhového limitu 150 liber (tj. 68 kilogramů) pro přepravu svých nezbytností. Zřízenci na nádraží zkontrolovali, že všechna zavazadla jsou řádně označena, poplatky zaplaceny, zavazadla převážili a převzali k přepravě. 68 kilogramů na hlavu, 136 kilogramů na pár a tak dále. Příliš nalehko se tehdy necestovalo. Co s sebou ti blázni tahali?

Tento výjev se mi vybavil letos v červnu. Byl sobotní podvečer a já jsem nádražím ve Splitu táhl k rychlíku Adria dvě děti, lodní kufr, tři batůžky, tašku s pitím na cestu, síťku na ryby, krabici s rozjedenou pizzou, kyblík s mušlemi a synkovu památeční cihlu ohlazenou mořem. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc vlak miluju pro jeho benevolentní přístup k zavazadlům. Musel jsem se prostě usmívat při představě, jak bychom asi dopadli na letišti. Síťka, cihla, mušle, pizza ani voda by neodletěly, určitě by se to neobešlo bez pláče a navíc bychom řešili tradiční „přehazovačku“ mezi kufry. Na nádraží ale panovala pohoda.

Nebudu tvrdit, že potřebuji pokaždé cestovat s harpunou a stavebním materiálem. Ale je pravda, že balení do vlaku je zkrátka výrazně jednodušší a příjemnější než do letadla. Skvěle je to vidět, když párkrát za sebou letíte a pak můžete vyjet na služební cestu vlakem. Najednou neřešíte, co můžete dát do kterého kufru. Jak jsou kufry velké a těžké. Jestli máte dostatečně malou zubní pastu. Jestli jste nezapomenul sundat „švýcarák“ z klíčů. Nepěchujete násilím malý batoh do velkého kufru, abyste se vešel do předepsaného počtu zavazadel. Do vlaku si prostě vezmete, co potřebujete, zabalíte si to tam, kde to pohodlně najdete a kde to dává smysl. A když  máte hotovo, tak si navrch klidně ještě vezmete krabici s kloboukem, jako jedna dáma, se kterou jsem v létě cestoval Pendolinem do Františkových Lázní. Přímo k vlaku si tehdy ji i její zavazadla přišel vyzvednout zřízenec z hotelu. Cestování vlakem si zachovává styl.

 

Rybička ve vlaku...
Rybička ve vlaku…

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.

 

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 23: Vlak umí být rychlejší než letadlo

Abych v tom udělal hned od začátku jasno. Nebudeme se bavit o maglevu ani o technologiích budoucnosti. Nebude nás zajímat rychlost maximální a dokonce ani rychlost cestovní. Budou nás zajímat dnešní vlaky, dnešní letadla a čas, za jaký nás přepraví z místa na místo. A abych Vám ukázal, co dnešní vlaky doopravdy umí, podíváme se tentokráte do zahraničí. Do zemí, kde společenský vývoj železnici přál více než u nás.

Pokud je letadlo ve vzduchu a neděje se něco mimořádného, tak by bylo čirým šílenstvím pokoušet se ho honit vlakem. Cesta letadlem na sebe však váže řadu nezanedbatelných časových režií, díky kterým vlak nakonec často protne cílovou pásku dříve. Pojďme se na to podívat řečí čísel.

Nejprve si ujasněme předpoklady. Zaprvé budeme pracovat s odlehlostí letiště. Hlavní nádraží jsou v evropských metropolích situována v blízkosti centra. Letiště jsou naopak vytěsněna na okraj města. Nebo dokonce i pěkný kus za něj. Nebudeme brát v potaz extrémně odlehlá letiště (typu London Lutton nebo Stansted, Milano Bergamo, atp.). Dohodneme se, že cesta z města na letiště trvá přibližně o půl hodiny déle, než cesta na nádraží. Je to fér? Naše cesta na nádraží tedy bude trvat nula minut, cesta na letiště třicet minut.

Za druhé tu máme procedury na letišti. Nejsme amatéři, zapomeneme tedy na příchod doporučované dvě hodiny před odletem. Nám bude stačit hodina a půl. To je čas, za který na většině letišť v klidu stihnete odbavit sebe i zavazadlo a projít bezpečnostní procedury bez předbíhání těhotných žen a odstrkování starců. Podtrženo sečteno, cesta na letiště, odbavení a cesta z letiště přidají k cestě letadlem 2 hodiny a 30 minut. A to vůbec nepočítáme s tím, že v cíli Vám bude trvat určitě minimálně čtvrt hodiny, než se dostanete z letadla před terminál a na zavazadlo si počkáte ještě déle. Náš odhad se drží spíše na spodní hranici. Ale pokud se někomu toto číslo zná neadekvátní, můžete si jej dle libosti v následujících výpočtech upravit. Nastupování do vlaku vezmeme také v poklidu a na nádraží dorazíme 10 minut před plánovaným odjezdem.

Za třetí, jedeme v úterý za 14 dní od chvíle, kdy píšu tento článek. Proč je to důležité? Chceme vědět cestovní doby v pracovní den. A chceme určitý časový odstup, protože si budeme všímat i ceny cesty. Mnozí z vás se možná budou divit.

 

Paříž – Londýn

Nabídka spojení mezi čtyři sta padesát kilometrů vzdálenými metropolemi je široká. Kromě několika aerolinek mezi nimi pendlují i rychlovlaky Eurostar. Přímý let mezi Paris Charles De Gaule a London Heathrow trvá hodinu a patnáct minut. Cesta po započtení výše uvedených časových režií tedy vyjde na 3 hodiny 45 minut. Jednosměrnou letenku na náš termín mi vyhledávač nabídl za 3.400 Kč.

Vlak Eurostar zvládne cestu z nádraží Paris Gare Du Nord na London St Pancras International za 2 hodiny a 16 minut. S deseti minutami navíc strávenými na nádraží tedy cesta vyjde na 2 hodiny a 26 minut. Cena levných jednosměrných jízdenek se pohybovala od 48 do 60 liber, tedy od 1.760 do 2.200 korun. Eurostar tedy na jedné cestě ušetří kolem jedné a čtvrt hodiny času a je až o polovinu levnější než letadlo.

Z Paříže do Londýna
Porovnání cesty z Paříže do Londýna vlakem a letadlem.

 

Paříž – Brusel

Vydejme se teď na sever. Z Paříže se svezeme do Bruselu. Letadlo zvládne přes tři sta kilometrů dlouhý let za 55 minut. S časovými režiemi jsme tedy na 3 hodinách a 25 minutách. Vyhledávač mi aktuálně nabídl poměrně drahé letenky. Nejlepší nabídka na přímý let zněla na 5.521 Kč. No, nic moc. Ale třeba to obvykle bývá lepší.

Rychlovlak Thalys dorazí z Paříže na bruselském nádraží Midi za 1 hodinu 22 minut. Oproti letadlu tedy ušetří bez sedmi minut dvě hodiny. Jízdenku mi dráhy nabídly od 59 eur, tedy 2.200 korun. Cena je tedy opět poloviční.

Není divu, že zavedení Thalysu významně změnilo způsob, jak se mezi oběma městy cestuje. Před Thalysem cestovalo mezi Paříží a Bruselem 61 % lidí autem, 24 % vlakem, 8 % autobusem a 7 % letadlem. Od zavedení Thalysu se poměry otočily. 50 % lidí jezdí vlakem, 43 % autem, 5 % autobusem a letadlo propadlo ke 2 %.

Z Paříže do Bruselu
Porovnání cesty z Paříže do Bruselu vlakem a letadlem. V době, kdy cestující Thalysu už ochutnává na nádraží v Bruselu belgické pralinky (opravdu je tam mají), tak cestující aerolinek ještě čeká na letišti v Paříži na svůj odlet.

 

Madrid – Barcelona

Můj poslední případ je ze Španělska. To původně nebylo žádným průlomovým průkopníkem v oblasti vysokorychlostní železniční dopravy. Jenže během pár let dokázali dokonale využít „peníze z Bruselu“, významně inovovali svou infrastrukturu a dnes se pyšní nejdelší sítí vysokorychlostních železnic v Evropě.

Let z Madridu do Barcelony zabere 1 hodinu a 15 minut. S časovými režiemi jsme tedy na 3 hodinách a 45 minutách. Rychlovlak Renfe AVE urazí vzdálenost 621 kilometrů mezi stanicemi Madrid Atocha a Barcelona Saints za 2 hodiny a 30 minut. Opět jsme tedy o více než hodinu rychlejší než letadlo.

Cena letenek na náš termín začínala na 1.536 korunách. Jízdenku na vlak bychom pořídili od 42,70 euro, tedy 1.158 korun. Cenový rozdíl není zásadní, ale o pár set korun jsme opět levnější. I tak dnes více než 80 procent cestujících na této relaci využívá vlak. Přitom ještě v roce 2007 to byla nejvytíženější letecká relace s 971 pravidelnými lety týdně.

Z Madridu do Barcelony
Porovnání cesty z Madridu do Barcelony vlakem a letadlem.

 

Rychle a poměrně levně

Co říci na závěr? Dočetl jsem se, že vlak dokáže být minimálně do 600 kilometrů více než konkurenceschopný letecké dopravě. Příklad AVE mezi Madridem a Barcelonou ukazuje, že na takových vzdálenostech rychlovlaky opravdu dokážou přetáhnout zásadní část cestujících z letadel. Stejně tak jako Thalys mezi Paříží a Bruselem dokazuje, že na vzdálenostech srovnatelných s trasou Praha – Ostrava je možné úspěšně vytáhnout značnou část lidí z aut. Naše cenová porovnávání navíc ukazují, že cestování rychlovlakem rozhodně nemusí být dražší než letadlo.

Výhody rychlovlaků pochopili nejen v Evropě. Japonsko je přímo kolébkou vysokorychlostních železnic, Čína dnes provozuje světově nejdelší síť, rychlovlak spojuje Moskvu a Petrohrad, první úsek otevřeli v Maroku a své rychlostní dráhy připravují další země. Jak by se Vám líbila Praha – Ostrava za hodinu a půl? Praha – Brno pod hodinu? Vídeň a Berlín pod dvě hodiny?

Podle některých hlasů jsme na vysokorychlostní tratě moc malá země. Já si myslím, že to je spíše nepochopení myšlenky vysokorychlostních drah. A je to škoda. Dovedete si představit, co by síť rychlých tratí dokázala udělat s ekonomikou, trhem práce a nezaměstnaností v regionech? Železnice vždy významný vliv na tyto věci měla. A od svých prvopočátků byla o rychlosti.

 

Fakta a užitečné zdroje:

Výpočty jsou hezké. Ale vlak bude mít určitě zpoždění! Možná ano. Ale výrazně pravděpodobnější je, že opožděný bude Váš let. Povídali jsme si o tom v květnu, ve čtvrtém důvodu… http://www.zalesem.cz/2015/duvod-4-vlak-je-spolehlivy/

Pokud jste alespoň trochu „zelení“, bude Vás určitě zajímat i fakt, že Vaše cesta vlakem bude mít výrazně menší dopad na životní prostředí než cesta letadlem. Čísla naleznete v úplně prvním důvodu, kterým jsme začínali náš seriál. http://www.zalesem.cz/2015/duvod-1-vlak-je-zeleny/

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem

Důvod 22: Vlak umí být hotelem

Minule jsme si povídali o šlofíčku, dnes se ve vlaku doopravdy prospíme. Řeč bude o lůžkových a lehátkových vlacích. U nás se s nimi svezete na mezinárodních spojích na Slovensko, do Německa, Vídně, Basileje, Curychu, Varšavy, Krakova, Budapešti, Minsku, Moskvy, na francouzskou riviéru a v letní sezoně též do Chorvatska, Srbska a Černé hory. V rozlehlejších evropských zemích však fungují i jako čistě vnitrostátní spoje. Londýn se Skotskem spojují vlaky Caledonian Sleeper, hustou sítí vlaků City Night Line je protkáno Německo, Francie má své Intercités de Nuit, a tak bychom mohli pokračovat.

Lůžkové spoje dnes umí být solidním hotelem. Uzamykatelná a klimatizovaná kupé moderních vozů nabízejí soukromí, klid na spánek, plnohodnotnou postel, elektrickou zásuvku, umyvadlo a sdílenou nebo vlastní koupelnu se sprchou. Jako v běžném hotelu na vás čeká čistě povlečené lůžko, ručníky, balená voda pro případ noční žízně a ráno snídaně. Objednat si můžete drobné občerstvení nebo buzení. Personál bývá spolehlivý a vstřícný. Navíc, na rozdíl od jiných hotelů, s vámi postel celou noc uhání k cíli. K čemu je to dobré? Vyplatí se to? Uvedu Vám tři příklady.

Jednání v Rotterdamu. Vloni mne a kolegu čekalo dopolední jednání v Rotterdamu. Klasická varianta znamenala vyrazit na podvečerní let z Prahy do Amsterodamu, tam sednout na vlak a při troše štěstí před jedenáctou dorazit na hotel. My jsme se ale nakonec rozhodli letadlo úplně vynechat. Z práce jsme díky tomu mohli vyrazit o dvě hodiny později. V půl sedmé večer jsme nasedli v Praze na noční vlak Metropol, trochu si popovídali a pak ulehli. Ráno o půl desáté jsme na minutu přesně dorazili do Utrechtu. Vyspalí, nasnídaní a odpočatí. Téměř dvanáct set kilometrů jsme měli za sebou a do cíle nám už zbývalo jen pár desítek minut veřejnou dopravou. Jízdenka stála tři tisíce korun na osobu, což bylo ale výrazně méně, než bychom utratili za letadlo, vlak z letiště a hotel. Ve finále jsme tedy vyráželi na cestu později, cestování bylo pohodlnější a ještě jsme ušetřili.

Pánská jízda v Budapešti. Lůžkový vlak jsme s kamarády zvolili i pro naši cestu na prodloužený víkend v Budapešti. Z Prahy jsme vyráželi ve čtvrtek těsně před půlnocí, před odjezdem jsme si stihli zajít na pivo a v pátek v půl deváté ráno jsme již stáli na nádraží Keleti. Noční vlak nám ušetřil půl dne cestování a tím i den dovolené. Cesta tam nás každého vyšla na něco málo přes čtrnáct set korun. To je za šest set jedenáct kilometrů, nocleh a snídani slušná cena. Pravda, v tomto případě nás Jídelní a lůžkové vozy trochu vypekly obstarožním vagonem.

S dětmi k Jadranu. Jako poslední příklad uvedu svou červnovou cestu se synky do Splitu. Již jsem o ní podrobně referoval v samostatné reportáži, tak jen uvedu, že tehdy mi vlak ušetřil značně úmornou cestu autem a děti byli ze „spinkacího vlaku“ jednoznačně nadšené. Cena byla téměř třetinová v porovnání s nejlevnějšími dostupnými letenkami a cesta byla pro nás všechny nevšedním zážitkem.

Spát a přitom uhánět lůžkovým vlakem potemnělou krajinou k cíli, se zkrátka často z mnoha důvodů vyplatí.

 

Fakta a užitečné zdroje:

Jak to funguje? Lůžkové i lehátkové vozy jsou vždy striktně místenkové. Kromě jízdenky si tak budete muset koupit i místenku s lůžkovým nebo lehátkovým příplatkem. Prodá vám jim kterákoliv mezinárodní pokladna. Jízdní doklady na některé spoje lze koupit i přes internet. Na nádraží doporučuji dorazit deset minut před odjezdem. Steward vozu si při nástupu zkontroluje vaše jízdní doklady, uvede vás do kupé a vše poměrně ochotně vysvětlí.

Kolik lidí pojede se mnou? Lůžkové oddíly nabízejí jedno až tři místa. Každý oddíl je buď pánský, nebo dámský. Mísit pohlaví lze, pokud si zakoupíte celý oddíl pro sebe. Skromnější a levnější lehátkové oddíly nabízejí až šest míst a jsou smíšené.

Je to vždy tak skvělé? Služby se mohou na jednotlivých spojích v závislosti na destinaci a provozovateli lišit. Přiznávám, že na poslední cestě do Budapešti během oné vlny letních veder nás značně nepříjemně překvapil obstarožní vůz bez klimatizace i bez sprchy. Musel snad nedopatřením ujet z Lužné. V ostatních případech byly mé zkušenosti pozitivní.

Kde najdu více informací?

České dráhy – noční spoje

Lůžkové a lehátkové vozy JLV (včetně virtuální prohlídky)

DB City Night Line

Jak to vypadá v lůžkovém vlaku DB City Night Line (YouTube)

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.