Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (22): Trollstiegen

Trollstiegen, neboli Trolí stezku, nepovažuji za tu úplně nejkrásnější horskou silnici v Norsku, ale určitě patří k těm, které stojí za to alespoň jednou vidět. A to i přes davy turistů, které sem proudí a zážitek trochu devalvují.

Trollstiegen je částí silnice 63. Naleznete ji asi patnáct kilometrů od přístavu Åndalsnes, na konci údolí Isterdalen. Silnice tu opouští dno údolí, zužuje se a v serpentinách stoupá po skalní stěně do hor. Na necelých pěti kilometrech nabere čtyřista metrů výšky. Aby to bylo obzvláště malebné, protne cestou více než třista metrů vysoký vodopád Stigfossen.

Silnice byla otevřena králem Håkonem VII v létě roku 1936 po osmi letech výstavby. Znamenala tehdy nejen smělý stavitelský počin, ale hlavně významný přínos pro dopravní obslužnost oblasti. Dnes zde vládnou především turisté. Nahoře proto naleznete rozsáhlé parkoviště, turistické centrum s restaurací a několik pěšky dobře přístupných vyhlídek, ze kterých budete mít Trollstiegen, roztomile maličké autobusky bojující se serpentinami a celé údolí Isterdalen jako na dlani.

Připravte se tu ovšem na značnou koncentraci lidí. V turistické sezoně tudy projíždí dva a půl tisíce vozidel denně, včetně četných výletních autobusů. Většina samohybů tady samozřejmě na chvíli vysype svou osádku, bohužel ne vždy úplně slušně vychovanou. Ale přeneste se přes tlupy Italek očůrávajících vám kolo u auta (jo, jo, byly tam), tohle místo za to pořád ještě stojí.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (20): Vyhlídka nad městem

Pojď, vyběhneme si na takovou vyhlídku nad městem, navrhnul jsem Nele. A tak jsme šli. Auto jsme nechali v Åndalsnes, což je přístavní mestečko ležící na břehu fjordu Romsdalsfjorden. Šlapat jsme tedy začali pěkně od hladiny moře. Převýšení se pak lépe počítá.

Horský hřeben Romsdalseggen, na který se šplháme, tu stoupá hned od vody a výška přibývá pekelně rychle. Cesta je strmá, většinou tvořená kamennými schody. Po necelých dvou kilometrech chůze jsme již 537 metrů nad hladinou fjordu u vyhlídkové plošiny Rampestreken. Ze srázu tu do volného prostoru ční lávka z kovových roštů. Výhled je tu fantastický, akrofobiky sem ale raději neberte.

Potěšíme se výhledem a po chvíli stoupáme dále k vrcholu Nesaksla na kótě 715 metrů nad mořem. Je tu kamenné stavení a otevírá se tu krásný výhled na fjord. Už jsme nahoře na hřebeni, který odtud již mírněji stoupá dále. Je to ten ostrý horský hřbet, který tvoří východní stranu údolí Romsdalen. Turistická stezka by vás po dalších třech, čtyřech kilometrech dovedla na vrchol Mjølvafjellet (1216m), odkud hřeben pokračuje dál přes Romsdalshornet (1550m) až k vrcholu Kalskråtinden (1798m). Ten leží jen asi tři kilometry na východ od vrcholu Breidtind (1797m), od kterého ho ale dělí právě údolí Romsdalen, jehož dno tu leží o více než 1750 metrů níže. Pro srovnání, od vyhlídky u krkonošského Pančavského vodopádu na dno Labského dolu to je 280 metrů.

My náš výšlap ukončili na vrcholu Høgaksla (981m), který nabízí současně krásné výhledy nahoru na pokračující hřeben, na fjord Romsdalsfjorden a do údolí Romsdalen a Isterdalen. To druhé zmiňované turisté znají díky horské silničce Trollstigen. Výšlap to byl zkrátka pěkný a výraz „Vyhlídka nad městem“ se stal součástí rodinného folkloru.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (18): Čarovný Romsdalen

Cesta z Dombåsu do Åndalsnes učaruje. Doprava tu je na norské poměry sice poměrně rušná a potkáte tu i hodně kamionů, ale okolí vám to vynahradí. Převážnou část cesty pojedete údolím Romsdalen, kde silnice kopíruje tyrkysově zbarvenou divokou řeku Rauma. Ta, stejně jako silnice, na necelých šedesáti kilometrech na cestě k moři ztratí více než šest set výškových metrů. Není tu proto nouze o peřeje a vodopády. Úzké údolí po obou stranách navíc lemují strmé skalnaté srázy, které stoupají až o sedmnáctset výškových metrů nahoru. Údolí přitom není místy ani kilometr široké. Kromě silnice a řeky se tu do údolí vešla i železnice s mnoha zajímavými mosty, takže je tu opravdu pořád co obdivovat. Při silnici je celá řada odpočívadel, ze kterých si můžete výhledů i drobných výletů užít. Jedno z odpočívadel je přímo pod stěnou Trollveggen, která je nejvyšší vertikální skalní stěnou Evropy.

Historickou zajímavostí je, že široké údolí, kterým pojedete hned za Dombåsem, než vjedete do Romsdalenu, kdysi pokrývalo mělké jezero Lesja. Vysoušecí práce započaté v roce 1860 ho však nahradili tisíci hektary kvalitní zemědělské půdy. Ta je tady v horách vzácná.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (16): Po stopách Peera Gynta

Pětatřicet kilometrů severně od Lillehammeru začíná ve Skei půvabná cesta Peer Gynt Vegen. Šotolinová silnička se proplétá k severu horami, drží se ve výšce 800 – 1000 metrů nad mořem, sleduje stopy Peera Gynta, nechá vás trochu odpočinout od lidí a hlavně nabídne překrásné výhledy. Na západě vyrůstají vrcholy velikánů národního parku Jotunheimen, na východě jim zdatně sekundují vrcholy parku Rondane. Je to moc pěkná podívaná. V půli cesty projedete osadou Gålå, kde roku 1863 poprvé připravili gudbrandsdálský hnědý sýr. Že jste Gudbrandsdalsost ještě neměli? Pokud se chcete považovat za milovníky Norska a Skandinávie obecně, měli byste to napravit.

PS: Pozor, příjezd od Tretten aktuálně není možný. Před pár týdny zde spadl most.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (15): Lillehammerský Maihaugen

Lillehammer asi znáte jako dějiště zimních olympijských her v roce 1994. Nás sem ale nezavedl sport, ale Maihaugen. Maihaugen je jedno z největších muzeí pod širým nebem v celé severní Evropě. Sdružuje téměř dvě stovky budov, které mapují jak lidé žili v údolí Gudbrandsdalen. Všechny budovy jsou autentické, kdysi byly vykoupeny, pečlivě rozebrány, převezeny a zase postaveny na rozsáhlém pozemku nad Lillehammerem.

Najdete zde vesnické domky, farmy, horské usedlosti, ale také školu, celé městské ulice nebo nádraží s parním vlakem včetně poštovního vagonu. Skutečnou perlou skanzenu pak je kompletní sloupový kostel (stavkyrke) pocházející z obce Garmo u Lomu. Kostel postavený kolem roku 1150 byl v roce 1879 rozebrán a tři roky později prodán. Dnes patří k nejnavštěvovanějším kostelům v Norsku.

Zajímavostí je, že muzeum Maihaugen vzniklo jako soukromá sbírka lillehammerského zubaře Anderse Sandviga (1862-1950). Ten začal skupovat a přemisťovat zajímavé stavby v Gudbrandsdalenu již v devatesátých letech 19. století. V roce 1904 jeho sbírku odkoupilo město, přesunulo ji do dnešní lokace a nadále rozšiřovalo. Pan Sandvik v nově ustaveném muzeu dělal kurátora a později ředitele.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (14): Grimsdalen

Naši oblíbenou cestou z východní části národního parku Rondane na západ je neasfaltovaná cesta vedoucí údolím Grimsdalen. Najedete na ni ze silnice č. 27 kousek jižně od Folldalu a po necelých padesáti kilometrech vyjedete v Dovre.

Silnička tvoří hranici mezi národním parkem Rondane na jihu a malým národním parkem Dovre na severu. Cesta pozvolna stoupá podél klikatící se řeky Grimse do sedla ve výšce 1180 metrů nad mořem, odkud ostře klesá do údolí Gudbrandsdalen. Užijete si tu nádherných horských scenerií, pojedete kolem dřevěných usedlostí a osad, budete přemlouvat na cestě odpočívající krávy a ovce. Z osady Bjørnsgardssætre, ležící zhruba v polovině cesty, vychází několik turistických cest do obou parků a k nedalekým archeologickým nalezištím.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (13): Chybí tu vůbec něco?

Může při všech těch krásách, které Skandinávie nabízí, člověku něco chybět? Mně by chyběl náš les. Lépe řečeno bučiny a pestré smíšené lesy s převahou listnáčů, které na jaře hrají tóny svěží zelené, v létě šumí a na podzim doslova explodují barvami. To na severu, vyjma pár míst na jihu Švédska, tak úplně neuvidíte.
Tím nechci říct, že by severské lesy byly oškivé. Jsou prostě jiné a mají mnoho podob, které se někdy prostřídají během jedné procházky. Husté jehličnaté lesy, řídké lesy borovice a břízy, jinde břízky samotné. Lesy s hustou travou, lesy s borůvčím, lesy protkané mokřinami s bílými chomáčky suchopýru, lesy s překrásně barevným podrostem, lesy vřesové. A v neposlední řadě také lesy se zářícím kobercem lišejníků kam jen oko dohlédne.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (12): Rondane

Národní park Rondane je nejstarší norský národní park a také jeden z nejblíbenějších. Krajina je tu typicky vysokohorská, s rozsáhlými náhorními plošinami a dvaceti vrcholy přesahujícími výšku dvou tisíc metrů nad mořem. Žije tu několik tisíc divokých sobů, losi, rosomáci, rysové i pár medvědů. Občas tu můžete potkat také pyžmoně zatoulané ze sousedního Dovrefjellu nebo Peer Gynta.

„Tower over tower arises!
Hei, what a glittering gate!“
Henrik Ibsen, Peer Gynt –

A jen tak pro pořádek, poslední fotka je z roku 2018 z našeho výstupu na vrchol Storronden (2138 m.n.m.) v masivu nejvyšší hory parku Rondeslottet (2178 m.n.m.). Cesta na vrchol vede převážně kamennými poli a suťovišti, Foxe jsme tam letos samozřejmě netahali.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (11): Měděný Røros

Pětitisícový Røros patří díky své nadmořské výšce a kontinentálnímu klimatu k nejchladnějším místům v Norsku. Bohatá naleziště mědi, která se zde těžila od 17. století až do roku 1977, přinesla městu značné bohatství a vytvořila nezvyklé kontrasty. Příjemné městečko s malebnými uličkami barevných domečků přechází v hutě jak z Mordoru a sousedí s horami černé strusky, na nichž dodnes neroste žádná vegetace. V roce 1980 byl Røros zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, takže přes jeho jistou odlehlost je tu dosti živo. I na haldách.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (10): Femundsmarka

Norský národní park Femundsmarka chrání oblast mezi jezerem Femunden a hranicí se Švédskem. Krajina zde má spíše “švédský” charakter. Je poměrně plochá s jezery, mokřady a řídkým lesem tvořeným převážně borovicemi a břízami. Park byl po dlouhá léta zdrojem sokolů pro evropské a asijské sokolníky, můžete zde narazit na divoké soby (což se nám podařilo) a dokonce i na třicetihlavé stádo pyžmoňů (což se nám nepodařilo).
Park je nejen poměrně odlehlý, ale také nepřístupný. Pokud se budete chtít vydat do jeho centrální části, budete nejspíše muset sednout na loď MS Fæmund II (*1905), která spojuje osm přístavišť rozesetých podél břehů šedesát kilometrů dlouhého jezera Femunden.