Archiv štítku: umění

Důvod 39: Vlak je kreativním stimulem

Titulní malba: Lionel Walden, Doky v Cardiffu, 1894, Musée d’Orsay

„Všechny svoje symfonie bych dal za to, kdybych vynalezl lokomotivu,“ nechal se kdysi slyšet Antonín Dvořák. Železnice mu učarovala již v chlapeckém věku, kdy mohl sledovat výstavbu tratě z Prahy do Drážďan. A to okouzlení přetrvalo do dospělosti. Často chodíval na pražská nádraží, sledoval vlaky a někdy se dokonce dal do řeči s lokomotivními četami. Železnice ho inspirovala i v jeho tvorbě. Na stránkách partitury 7. symfonie d moll naleznete poznámku, že ho hlavní téma napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v roce 1884. O jednom z jeho nejznámějších děl vůbec, Humoresce č. 7, se zase obecně traduje, že byla inspirována rytmem jedoucího vlaku. Slyšíte ho tam také? Pokud jezdíte s „modrými“ tak určitě.

Antonín Dvořák, Humoreska, Op. 101, č. 7, Ges dur

 

Přebal prvního vydání Vraždy v Orient Expresu.
Přebal prvního vydání Vraždy v Orient Expresu.

Agata Christie, jedna z nejznámějších autorek světa, napsala sedmdesát tři románů, šestnáct her a desítky dalších děl. Prodala dvě miliardy výtisků. Přesto z té tvůrčí masy jedno dílo ční. Vražda v Orient Expressu. Případ belgického detektiva Hercule Poirota odehrávající se ve vlaku na cestě z Istanbulu do Calais obsadil v celosvětovém hlasování fanoušků pořádaném u příležitosti 125. výročí autorčina narození druhé místo. Dočkal se také rozhlasové adaptace, stal se předlohou pro díl televizního seriálu a pro dvě filmová zpracování. Toho třetího bychom se měli dočkat v příštím roce. Vlak se stal neodmyslitelnou kulisou celého příběhu a jedna ze zápletek byla inspirována uvíznutím skutečného Orient Expressu v závějích kruté zimy roku 1929.

 

Pokud však někdo svodům železnice propadl naplno, byli to impresionisté. Obrazů zachycujících atmosféru nádraží, posun v docích nebo dýmající lokomotivy ženoucí se krajinou bychom nalezli nespočet. I samotný Claude Monet se roku 1877 oblékl do svého nejlepšího oděvu a vyrazil malovat na jedno z pařížských nádraží. Nadšený přednosta prý tehdy přizpůsoboval chod stanice malířovým potřebám. Vznikl tak mimo jiné slavný obraz „Příjezd vlaku z Normandie do nádraží Saint-Lazare“. Na živo si ho dnes můžete prohlédnout v Chicagu.

Železnice inspirovala a dodnes inspiruje nespočet umělců. Zajděte na nádraží, sedněte si na chvíli do trávy u trati nebo vyrazte na výlet. Nechte se také inspirovat.

 Claude Monet: Příjezd vlaku z Normandie do nádraží Saint-Lazare, 1877, The Art Institute of Chicago
Claude Monet: Příjezd vlaku z Normandie do nádraží Saint-Lazare, 1877, The Art Institute of Chicago

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Tajemství Kafkovy hlavy

O uměleckých dílech se na stránkách Visions přiliš často nedočítáte. Kritiky ani teoretiky umění nejsme, ani se na to necítíme. Některá díla jsou však unikátní i po stránce technické a proto naší pozornosti ujít nemohla. Na pozadí vzniku jedné „neklidné“ sochy se dnes podíváme.

Sochaře Davida Černého asi není třeba příliš představovat. Autor slavné Entropy, miminek lezoucích po žižkovské televizní věži a dalších hojně diskutovaných děl patří mezi nejznámější české soudobé umělce. Jeho díla mají téměř vždy početný tábor nadšených příznivců i horlivých odpůrců, nelze je však minout bez povšimnutí. Narazíte na ně nejčastěji na veřejných místech, kde budí zájem. Jsou neobvyklá, provokativní a často kontroverzní. Někdy až do té míry, že k realizaci návrhů nakonec nedojde. A pokud ano, tak se o ní píše. Většinou hodně.

Když investor nového nákupního centra, které bylo v loňském roce dokončeno na pražské Národní třídě, hledal autora, který dotvoří veřejný prostor před centrem, obrátil se právě na Davida Černého. Projekt vnímal jako jednu z posledních zásadních příležitostí umožňujících vetknout nějakou další tvář do historického centra Prahy. Hledal originalitu, která místo dodá charakter. A výběr nezklamal.

V listopadu tak náměstíčko vymezené Vladislavovou a Charvátovou ulicí oživila stříbrná hlava Franze Kafky. Je holdem spisovateli, jehož vliv podle autora formuje Prahu do dnešních dní. Média ji nazvala hlavou „neklidnou“. Socha z nerezu je totiž složena ze dvaačtyřiceti pater, která se jednotlivě otáčejí a Kafkovu tvář utvoří jen při správném postavení všech segmentů. Pokud uvážíte, že impozantní socha měří na výšku téměř jedenáct metrů a váží 39 tun, je jasné, že její realizace představovala značný oříšek i po technické stránce.

 

Roztančených devětatřicet tun

„Z laického hlediska je socha tvořena podstavcem a 42 patry. Pohledem technika se ale jedná o 252 větších konstrukčních segmentů, téměř kilometr kabelů, 1 500 m² nerezového plechu zrcadlového lesku a více než 16 300 kusů spojovacího materiálu,“ přibližuje náročnost Jan Kislinger, ředitel společnosti Deimos, která se sochu vyprojektovala, zkonstruovala i nainstalovala. Její vývojáři, konstruktéři a programátoři strávili na projektu tisíc osm set hodin. Vytvořili 3D model, jehož datový objem činí více než dvacet gigabytů, který následně rozkreslili do více než dvou tisíc technických výkresů. Přípravu pak zakončili ještě dvěma staticko-dynamickými posudky.

Pro pohon kolosu bylo použito dvaačtyřicet synchronních motorů napájených jednadvaceti motorovými moduly schopnými rekuperace. Energie získaná při brzdění pohybu jednotlivých pater je odváděna zpět do elektrické sítě. To snižuje spotřebu a provozní náklady řádově o desítky procent.

Činnost celé sochy řídí systém Simens Simotion. Proč průmyslový systém? „Jedním ze základních požadavků technické části projektu byla aplikace otevřeného řídicího systému, který v budoucnu umožní snadno rekonfigurovat veškeré pohyby zařízení,“ vysvětlil důvody volby Jan Karas ze společnosti Siemens. Stručně řečeno, chování sochy je kdykoli v budoucnu možné upravit podle přání jejího autora.

 

Novodobý orloj

Na projekční část navázala neméně náročná realizace. Začala již pečlivou přípravou prostoru. Socha totiž spočívá na stropní desce pod ní se nalézajících podzemních garáží. Výroba dílů samotné sochy si vyžádala přes čtyři tisíce hodin. Vznikaly unikátní komponenty, využívající inovativní řešení z oblasti průmyslové automatizace a robotizace. Značnou část z nich přitom veřejnost nikdy neuvidí. Například ozubená lineární vedení, po nichž je prováděn pohyb jednotlivých pater. Jejich příprava trvala měsíce.

Téměř tři tisíce hodin si vyžádala závěrečná montáž. Požadavky na přesnost a pečlivost se zde snoubily se značnou hmotností. Nejlehčí patro sochy totiž váží sto devadesát kilogramů. To nejtěžší pak více než půl tuny. Přesto se vše podařilo stihnout během plánovaného půl roku mezi koncem dubna a koncem října.

Stálo takové množství práce za to? Sami to nejlépe posoudíte, až budete stát se zakloněnou hlavou pod plynule se materializující Kafkovou tváři. Ať už si nakonec uděláte názor jakýkoliv, určitě tuto sochu nedokážete minout bez povšimnutí. A jak to celé hodnotí realizační tým? Tady je cítit stavovská hrdost. „Celkově dílo chápeme jako jakýsi novodobý Staroměstský orloj, který v sobě také nese spoustu krásné mechaniky,“ uzavřel Jan Kislinger.

 

Článek vznikl pro časopis Visions (Visions Jaro 2015, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.