Archiv štítku: pohodlí

Důvod 40: Cestování vlakem má styl

Cestování vlakem má styl. Již od svých počátků. Vlak byl ještě relativní novinkou, když si ho na svých cestách oblíbila honorace. Včetně té nejvyšší. Již 13. června roku 1842 nastoupila britská královna Victoria vracející se se svým doprovodem z Windsoru na vlak společnosti Great Western Railway směřující do Londýna. Stala se tak prvním úřadujícím monarchou, který nový dopravní prostředek použil.

Slavná GWR nenechala nic náhodě. Za regulátor parní lokomotivy se postavil sám pan Brunel, šéfkonstruktér společnosti. Ten pevnou rukou dovedl vlak na paddingtonské nádraží tehdy úchvatnou průměrnou rychlostí 69 kilometrů v hodině. No, tehdy. On rychlík z pátého největšího města republiky (Liberce) do Prahy dnes nezvládá průměr ani celých pětapadesát. Pan Brunel to nicméně asi trochu přepískl, tak jak se to chlapům, co chtějí zapůsobit, občas stává. Královna naštěstí na vlak nezanevřela, ale napříště již byl její salonní vůz vybaven návěstí, která umožňovala dát pokyn strojvedoucímu, aby zpomalil.

Vlak si následně oblíbili i další. A někteří na něm i výslovně trvali. V říjnu roku 1867 na své rezolutní přání nastoupil do zvláštní soupravy v Srní u České Lípy rakouský excísař Ferdinand a vydal se po ještě rozestavěné trati přes Mladou Boleslav, Kralupy a Prahu do Vídně. Na trati do Zákup se v dalších letech těch významných cestujících vystřídalo ještě hodně.

 

Styl naštěstí nebyl jen výsadou salonních vozů. Pohodlí se brzy dostalo i do nižších tříd a stylové cestování začalo být dostupné širším masám. K společenskému bontonu střední třídy začalo patřit zajet v létě z Londýna k moři do Brightonu, obchodníci z Lyonu obsadili ranní rychlík do Paříže, Evropu propojily rychlíky jako Rheingold a pražské úřednictvo usedalo do spojů na Vídeň, aby vyřídilo své záležitosti v hlavním městě monarchie.

Když jsem se rozhlížel v ranním railjetu z Pardubic na Vídeň, v rychlovlaku z Madridu do Barcelony, ve večerním Intercity uhánějícím údolím Rýna nebo v rychlíku směřujícím na počátku velikonočních prázdnin z Londýna do Cornwallu, pochopil jsem, že se vlastně tolik nezměnilo. Ten styl ze starých časů v cestování vlakem pořád je. Cítím ho tam, přestože jezdím nejraději lidovou „dvojkou“. Neprojevuje se tak okázale, ale nezmizel. Možná není úplně patrný v ranních uspěchaných příměstských spojích, ale o peron vedle už ano.

Připouštím, že s císařem ani královnou jsem ještě nejel. Ale s vysloužilým ministrem, slečnou z filharmonie nebo top modelkou už ano. A věřím, že ani s tou královnou není všem dnům konec…

http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/queen-elizabeth-II/12147512/Queen-rides-with-commuters-on-train-back-to-London.html

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.

Důvod 26: Vlak má nejpohodlnější sedadla

Přípravu na tento článek jsem rozhodně nepodceňoval. Dopředu jsem zjistil, že ve veřejných zdrojích mnoho informací nedopátrám. A tak jsem letos jezdil po vlasti s pravítkem v batohu a občas byl tak trochu za blázna. Měřil jsem v railjetu, Syslovi, RegioShuttlu, nových „Béčkách“ na žilinských rychlících, v Rakvi, RegioSharku a kdečem dalším. Přeměřil jsem sedadla, jejich rozestupy a dokonce rozměry stolečků. To vše jsem učinil, abych své poznámky toto pondělí omylem vhodil spolu se starými traťovými jízdenkami do krbových kamen. Hořelo to pěkně… No, znovu do měření nejdu. Dáme to tedy i bez pravítka.

 

Vlak vs. auto řečí těla…

Kdysi dávno mi jistá nadnárodní firma platila vokální trenérku. Kromě různých vypečených verbálních cvičení jsme se spolu také učili, jak řádně dýchat, jak si dech rozvrhnout, jak stát, jak sedět. U tématu sezení se ta dáma rozezlila na tvůrce automobilů. „Jak ubohý posez pro nás připravují! No, sedněte si na židli bokem, zakloňte se, dejte nohy před sebe, no nahoru, nahoru, ještě je pokrčte… a teď zkuste natáhnout ruce před sebe k volantu.“ Klidně si to zkuste také. Jak dlouho vydržíte? Sedět se tak prostě nedá. A dýchat také ne.

Přesto jsem to přešel a mávl nad tím rukou. V autě se přeci sedí pohodlně, ne? Vloni mne ale potkala nehoda. Respektive jednou na bruslích potkala svodidla mou dutinu břišní. Najednou nebylo všechno přesně tak, jak to má být. A já zjistil, že v autě opravdu nemůžu sedět. Nebo je to alespoň asi ta poslední poloha, do které bych se chtěl dobrovolně dostávat. Tělo v ní hlasitě protestovalo. Vzpřímený posez a vysoko položený sedák ve vlaku naštěstí poskytoval naprosto jiné pohodlí a úlevu. Protože je zkrátka člověku přirozenější. Daleko více odpovídá tomu, jak byste si v lese sedli na pařez nebo balvan. Daleko více se podobá židli, křeslu, trůnu, sedadlu v kočáru, posezu v prvních automobilech a prostě čemukoliv dalšímu, co lidstvo vymyslelo k sezení předtím, než člověka potřebovalo narvat do malé pojízdné plechovky.

Od té nehody je pro mne cestování autem na delší vzdálenosti stále fyzicky nepříjemné a možná navždy bude. Vlakem jsem ale mezitím najezdil desetitisíce kilometrů, aniž by tělo zaprotestovalo. Jel jsem vlakem do Budapešti, seděl dvanáct hodin v rychlíku z Palerma do Říma, cestoval jsem se synky ještě déle z Prahy do Splitu. Vše bez problémů. Protože ve vlaku se prostě dá sedět.

 

Vlak vs. letadlo řečí čísel…

Druhou věcí, kterou na vlaku oceňuji, je prostor. Se svými 187 centimetry se nepovažuji za nějakého extrémního obra. Ale přesto bych v letadle nebo na zadních sedadlech řady automobilů občas trochu místa navíc ocenil. A to teď dám stranou extrémy, jakými je 76 centimetrů rozestupu mezi řadami u jisté irské nízkonákladové společnosti, nebo sedmihodinový noční let z Istanbulu do Nairobi v jen o dva centimetry méně nahňahňané postarší sedm-tři-sedmičce. Zůstaňme u nás v Evropě.

Pokud sednete třeba do vlaku Leo Expressu, můžete se i v ekonomické třídě těšit z dvaadevadesáticentimetrového rozestupu sedadel. To už je slušný prostor pro nohy a žití. V business třídě vám pak dopravce ještě dalších deset a půl centimetru přidá. Obdobné rozestupy sedadel nabízí také rakouský railjet. V ekonomické třídě činí 92,5 centimetru.

Jak jsou na tom aerolinky? Tím lepším standardem na evropských linkách jsou letouny Airbus A320 nebo A321. Naleznete je ve flotilách většiny národních dopravců i u řady dopravců alternativních. V ekonomické třídě si v nich užijete rozteč 81 centimetrů, předražená business třída poskytne o deset centimetrů více. Což je ale ovšem pořád o centimetr méně, než co vám poskytne i ta nejlevnější jízdenka do ekonomické třídy Leo Expressu nebo railjetu. Protože ve vlaku zkrátka máte svůj prostor.

 

Fakta a užitečné zdroje:

Svá čísla jsem omylem spálil, z čeho jsem tedy vycházel? Rozteče sedadel u Leo Expressu mi rozkryl starší článek uveřejněný na Technetu. Údaje o komfortu na palubách letounů A320 a A321 jsem čerpal z webu Československé letectví. Rozteče na palubách nejmenované nízkonákladové letecké společnosti byly převzaty z jejího nejmenovaného webu.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.

Důvod 25: Ve vlaku je toaleta i koš

Alespoň některé z těch situací jste určitě zažili stokrát. Zejména pokud často cestujete s dětmi. Tati, mne se chce čůrat, ozve se minutu poté, co jste najeli autem na dálnici, nebo váš autobus vyrazil z Černého Mostu na svou hodinovou cestu do Jablonce. Jindy sedíte v autobuse, v ruce rozpačitě třímáte značně nedokonalý ohryzek od jablka, vedle sedí zapatlané dítě, bezelstně na vás hledí a beze slova k vám natahuje ulepené ruce. Jindy na vás v rodinném voze odkudsi zezadu mává malá ručka slupkou od banánu. V letadle zase „roky“ čekáte, než se začne uklízet ten čurbes po svačince, abyste na tom pidistolku konečně mohli dodělat tu zatracenou práci. A v tom autobuse na Jablonec nakonec zjistíte vy sám, že ta minerálka před odjezdem opravdu nebyla moc dobrým nápadem.

To sis vzpomenul brzo, vydrž, musíš. Podrž ještě chvíli to jablko, nematlej si to do vlasů, prosím Tě, podej mi to. Hoď to na zem. Nakonec se to samozřejmě zvládne – byť možná neelegantně. Dítě ošmudláte papírovým kapesníkem, ohryzek zamatlá zbytek svačiny v tom jediném pytlíku, který máte po ruce. Projdete si uličkou slávy a vysvětlíte řidiči, že dnešní spoj mimořádně staví u nejbližší benzinky. Řada dopravních prostředků je zkrátka fajn, dokud do nich nenastoupí lidé se svými fyziologickými potřebami. Pak se projeví slabiny.

Upřímně, vlak kdysi míval naprosto stejné. Ale měl naštěstí dost času na to, aby řadu z nich odstranil. Okolo sedmdesátých let devatenáctého století se tak v železničních vagonech začaly běžně objevovat toalety. Po dalších sto třiceti letech je na nich i u nás zvykem, že jsou ve slušném stavu, teče tam voda a k dispozici je mýdlo, utěrky i zrcadlo. Motoráček, kterým každý den jezdím na naší lokálce do práce, má přitom toaletu řešenou prostorově velkoryseji, než většina bytových jader v panelácích.

A tak ve vlaku ohryzek skončí obratem v koši. Naléhavé potřeby vyřeší v klidu toaleta, kde současně opláchnete i ty zapatlané ruce a navrch tvář od zubní pasty, kterou nepozorný otec v ranním kalupu přehlédl. Nejsou to ty nejstěžejnější důvody pro používání vlaku. Ale příjemné to tedy rozhodně je.

 

Fakta a užitečné zdroje

První vlaky byly zcela bez toalet. První generace cestujících toalety ve vagonu vůbec nepoznala. Potřeby „obecenstva“ zajišťovaly veřejné záchodky ve stanicích. Přímo ve vozech se začaly toalety běžně objevovat až v sedmdesátých letech devatenáctého století. A do salonních vozů té doby se stěhují i plnohodnotné koupelny.

Anglický král Jiří V. (1865-1936) byl prvním člověkem, který se vykoupal ve vlaku.
Anglický král Jiří V. (1865-1936) byl prvním člověkem, který se vykoupal ve vlaku.

 

Na kultuře toalet se dráhy snaží evidentně neustále pracovat. Brzy se tak možná svezete třeba v lese. http://www.cd.cz/scripts/detail.php?pgid=1247

 

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlašte se k odběru pátečního výběru.