Archiv štítku: krajina

Důvod 38: Železnice je součástí krajiny

Páteř železniční sítě u nás i v západní Evropě vznikala v 19. století. Ty nejstarší tratě jsou již přes sto sedmdesát let součástí naší krajiny. Vinou se po vrstevnicích mezi pahorky, sledují toky řek, s rozvahou stoupají do kopců, respektují krajinu a dotvářejí ji. Naleznete na nich malebná nádraží, poctivé kamenné viadukty a další drážní stavby, které jsou důkazem vkusu a technického umu našich předků.

Pokračování textu Důvod 38: Železnice je součástí krajiny

Důvod 16: Ve vlaku se můžete kochat krajinou

Moc rád sleduji krajinu ubíhající za oknem vlaku. Nevím vlastně proč, ale nesmírně mne to uklidňuje. Doma bych dlouho lelkovat nevydržel. Nutilo by mne to jít něco psát, něco číst, něco vymýšlet, hrabat se v zahradě, prostě něco dělat, někam se hnát. Pohled z jedoucího vlaku je mi jasným důkazem, že se již někam ženu. A tak mohu spočinout ve vnitřním klidu a kochat se. Často si ve vlaku vyndám knihu, ale později ji stejně najdu zavřenou v klíně. Krajina zase zvítězila.

Možná jsem to zdědil po svém dědovi. Ten se kochal v autě. Domů pak občas dorazil autobusem. Jednou auto vyklátilo mladé jablůňky kdesi u Hradce, jindy se kolona na Jiráskově mostě zastavila ve chvíli, kdy obdivoval dokonalou siluetu Hradčan. Nárazník před ním stojící Volhy byl nesmlouvavý. Na rozdíl od dědy se v autě pro jistotu věnuji řízení a provozu. Je to bezpečnější. O to raději ale jezdím vlakem. Ve vlaku se můžu během cesty v poklidu zahledět do krajiny, opravdu ji vnímat a všímat si i drobných detailů.

Ve vlaku se rád kochám krajinou.

Díky tomu si užívám i banální každodenní cestu do Jablonce. Mám rád jarní a podzimní rána na tanvaldském nádraží, kdy první sluneční paprsky ozáří vršky kopců, pomalu postupují dolů po úbočí Muchova a Terezínky a začínají ukusovat z mlh táhnoucích se údolím Kamenice. Pokaždé se těším na smržovský viadukt, odkud se otevírá podhled přes Jizerské hory až na hřebeny Krkonoš. Ráno za nimi vychází slunce, odpoledne vám svítí do zad a vy máte hory jako na dlani. Nakonec přichází Jablonec. Vilové čtvrti stékající po svazích, věže jabloneckých kostelů a tam vzadu v pozadí Ještěd. V ranním slunci to vše vypadá spíše jako Hobitín. Tyhle pohledy se mi asi nikdy neomrzí.

Výhledy ze smržovského viaduktu se mi nikdy neomrzí.

Své vlastní půvaby má snad každá trať. V divokém kaňonu řeky Jizery nad Železným Brodem málem zapomenete, že jste v Čechách. Cestou dále na Starou Paku a Jaroměř vás okouzlí kraj oblých kopečků a zapomenutých vesniček, na které shora shlíží Černá hora a další krkonošští velikáni.  Od Liberce na západ vám zase pohladí výhledy na malebné Lužické hory a roztomilá nádražíčka stavěná z neomítnutých cihel. Z Děčína se svezete mohutným údolím podél Labe a než se úrodnými rovinami vydáte ku Praze, zamáváte lodím, přívozům i žernoseckým vinicím.

2015-07-20 18.15.04

Zůstal jsem převážně u nás na severozápadě, ale mohl bych pokračovat dále a dále. Povídal bych o tratích, které doprovázejí řeky a říčky. O hlubokých údolích, kolejích šplhajících se do kopců a protínajících hluboké hvozdy. O úrodných lánech, kde si vítr pohrává s dozrávajícím obilím, nebo o zlatavých strništích s opuštěnými balíky slámy. Povídal bych o zapomenutých vesničkách a živoucích městech. O dravcích, kteří na chvíli zakrouží kolem vašeho vlaku, plachých srnkách a stádech poklidně se pasoucích na pastvinách. Zavzpomínal bych na rychlíky kopírující mořská pobřeží, z jejichž oken suchozemec fascinovaně hltá neklidnou, příbojem zpěněnou hladinu. Vzpomenul bych i na všechny strhující východy a západy slunce, které jsem kdy z vlaku pozoroval. A nakonec bych se rozvyprávěl i o lidech tam venku. O dospělých, kteří se na chvíli otočili za vlakem i o dětech, které mu zamávají.

V rychlících kopírujících mořská pobřeží suchozemec fascinovaně hltá neklidnou, příbojem zpěněnou hladinu.

Psát a číst by se dalo dlouho. Bylo by to spíše na knížku, než na příspěvek na blogu. Osobní zážitek by to ale stejně plně nenahradilo. Raději sedněte do vlaku, odhoďte starosti spolu s batohem někam nahoru do police a zadívejte se z okna. Sami poznáte, jestli jste také „kochací“ typ. Možná ne. Ale možná ano.

Přeji vám nádherné cesty a samá čistá okna.


Tanvaldský rychlík překonává v Neratovicích poklidnou hladinu Labe.

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.