Rubriky
O Zemi

O klimatu: Cíl se vzdaluje

O klimatické změně slyšíme stále častěji. Čteme o varováních Mezivládního panelu pro změnu klimatu, o stavu klimatické nouze ve Velké Británii a Irsku, o stávkujících studentech, přetrvávajícím suchu v Česku, lesních požárech ve Finsku, zrychlujícím se ubývání arktického ledu, odumírání korálových útesů, strádajících ledních medvědech nebo tělech vyhladovělých velryb vyplavovaných na plážích San Francisca. Věci se dávají do pohybu a zdá se, že klimatická změna nejen dramaticky zasáhne do budoucnosti našich dětí, ale radikálně ovlivní již naše životy. 

Kolik toho o ní ale vlastně skutečně víme? Jak moc jistě to víme? Které jevy jí můžeme přičítat? Jakou budoucnost můžeme očekávat? A dá se s tím ještě něco dělat? Podobné otázky jsem si položil vloni na sklonku léta, nakonec se zapsal na kurz kanadské univerzity a ponořil se do studia. Na začátku jsem se bál hlavně chemie a fyziky, v závěru jsem nejvíce bojoval s emocemi. Víme toho více, jistěji a déle, než jsem tušil. Věci jsou horší, než jsem doufal. Změny musí být radikálnější, než si vůbec sám dovedu představit. Času jsme měli dost, ale minimálně třicet let jsme promarnili, a tak jednat musíme doslova ihned. Nepůjde to bez vás.

Proto vás chci ve svém seriálu srozumitelnou formou provést tím, co jako lidstvo víme o klimatické změně, jejích dopadech a možných řešeních. Chci vám ukázat, co zůstává k velké škodě nás všech z velké části uloženo pouze v oborných časopisech, vědeckých studiích a shrnutích pro politiky.

 

Relevantní zdroje
“Vědci zjistili”, “odborníci říkají”, “obecně se soudí”, “tvrdí se” – co tyto a podobné formulace říkají? Kdo se pod takovou informaci podepsal?
Při své práci proto budu používat pouze dohledatelné zdroje, které považuji za důvěryhodné, podložené, relevantní a aktuální. Prezentované informace a data budu dokládat odkazy na konkrétní zdroje, jejichž úplný seznam naleznete vždy na konci článku. 


Měníme svět

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) ve své poslední zprávě publikované vloni v říjnu zopakoval, že pro udržení nárůstu průměrné globální teploty pod 1,5 °C v porovnání s dobou před průmyslovou revolucí musí lidstvo do roku 2030 snížit své emise oxidu uhličitého o 45 % oproti stavu z roku 2010. Do roku 2050 se pak musíme dostat na “čistou nulu” [IPCC, 2018]. To znamená, že jakékoliv emise CO2 vypuštěné po roce 2050 musíme z atmosféry jiným procesem zase odebrat.

Nepřipadá vám 1,5 °C navíc jako tak hrozivá změna? Nenechte se mýlit. Jen pro srovnání – v přirozených cyklech stoupala průměrná teplota ze svého minima v dobách ledových na maximum v interglaciálech (dobách meziledových) v rozmezí od 4 do 7 °C [NASA, 2010]. Už pouhé čtyři stupně Celsia tedy dokázaly naprosto zásadně změnit podobu planety. Přičemž ten teplotní přechod trval vždy přibližně pět tisíc let, zatímco my se pohybujeme v řádu dvou století.

Uvědomte si také, že 1,5 °C je globální průměr a klimatická změna dopadá na různá místa planety s různou intenzitou. Již dnes je pozorovatelné vyšší oteplení nad pevninou, která se ohřívá rychleji než oceán. Vůbec nejrychleji pak oteplení postupuje v arktických polohách, kde je oproti průměru dvoj až trojnásobné [IPCC, 2018 – bod A.1.2.]. Přehledně to ilustruje animace NASA.

Ani při oteplení o 1,5 °C proto svět nebude takovým, jaký nyní známe. I při dodržení emisního limitu nás čekají horka, sucha, extrémnější výkyvy a podoba počasí, ústup ledovců i arktického mořského ledu. Jednou za století bude Severní ledový oceán část roku zcela bez ledu, do roku 2100 odumře 70–90 % korálů [IPCC, 2018] a problémům budou čelit další druhy, ekosystémy, ale i národy. Racionálně lze očekávat vzedmutí klimatické migrace se všemi společenskými dopady. Přesto je to pořád ještě svět, kterému se naše civilizace, průmysl, doprava a zemědělství patrně dokážou přizpůsobit.
 

I při oteplení o 1,5 °C se svět změní. Uvidíme extrémnější počasí, severní pól bez ledu i odumření 70–90 % korálů.

 
Při oteplení o 2 °C již bude Severní ledový oceán v září zcela bez ledu jednou až dvakrát za dekádu, budeme čelit prakticky kompletnímu vymření korálů, zničení zhruba 13 % ekosystémů na pevnině a vymírání řady druhů [Nature, 2018]. S rostoucím oteplením rozsah devastace nadále vzrůstá. Závěry publikované Americkou akademií věd předpovídají při oteplení o 3 °C rozpad boreálního lesa (tj. severského jehličnatého lesa) a při 3–4 °C dokonce odumření amazonského deštného pralesa [Timothy M. Lenton, a kol., 2008]. V té době již bude překročen bod zlomu také u atlantického termohalinního oběhu, jehož součástí je Golfský proud.

Všechny tyto scénáře se bohužel mohou velmi brzy naplnit. Při aktuálním vývoji emisí CO2 a pozorovaném tempu oteplování překročíme hranici oteplení o 1,5 °C mezi lety 2030 a 2052 [IPCC, 2018 – bod A.1] a oteplení o 3 °C dosáhneme do konce století [IPCC, 2018 – bod D.1]. Co to pro nás znamená? Stručně a výstižně to shrnul Ove Hoegh-Guldberg, ředitel Global Change Institute na australské University of Queensland – bez agresivní akce se svět stane místem, na kterém bude pro většinu lidí téměř nemožné přežít [Nature, 2018]. 
 


Graf ilustruje změny průměrné povrchové teploty v porovnání s průměrem let 1951–1980. Pro rok 2018 vychází odchylka od tohoto průměru na 0,8 °C. Zdroj: NASA (https://climate.nasa.gov/vital-signs/global-temperature/) 

 
Vzdalující se cíl 

Abychom se těm nejhorším důsledkům vyhnuli, potřebujeme podle IPCC nejprve během deseti let snížit emise CO2 o 45 % oproti stavu roku 2010. To je sám o sobě náročný úkol. Mohli jsme to mít výrazně snazší, ale my jsme bohužel dlouho otáleli, hájili “zájmy průmyslu” a naše pohodlí. Nyní již není času nazbyt a situaci nám navíc komplikují další faktory.

Světová populace roste raketovým tempem. Když jsem se před čtyřiceti lety narodil (1979), žilo nás na planetě 4,4 miliardy. Dnes nás tu je 7,6 miliardy a Organizace spojených národů (OSN) odhaduje, že do roku 2030 populace vzroste na 9,8 miliardy a do roku 2050 na 11,2 miliardy obyvatel [UN, 2018]. Mám tedy hypotetickou šanci, že se za mého života počet lidí na Zemi ztrojnásobí. To samozřejmě vytváří neskutečný tlak na veškeré zdroje. Bude-li nás více, stopa každého z nás se musí adekvátně zmenšit.

Druhým nepříjemným faktem je, že naše emise od roku 2010 neklesaly, ale naopak nadále rostly. Zatímco v roce 2010 podle IPCC činily 49 gigatun ekvivalentu CO2 [IPCC, 2014], za rok 2017 již OSN hlásí dosažení rekordní hodnoty 53,5 gigatuny [UN Environment, 2018]. Toto číslo zahrnuje veškeré dopady lidské činnosti, kromě energetiky se na něm podílí například i probíhající masivní odlesňování – třeba kvůli palmovému oleji. “Ekvivalent” znamená, že kromě skutečných emisí CO2 číslo zohledňuje i ostatní lidstvem vypouštěné skleníkové plyny přepočtené na CO2 podle svého dopadu na klima. Gigatuna je miliarda tun. Na každého obyvatele světa tedy připadá ročně 7,1 tuny emisí CO2
 

Lidskou činností vytvářené emise CO2 dosáhly v roce 2017 hodnoty 53,5 gigatun. Na každého obyvatele Země tak v průměru vychází 7,1 tuny CO2. 

 
45 % nestačí 

Pojďme nyní trochu počítat. Do deseti let se potřebujeme dostat o 45 % pod stav roku 2010. Současně očekáváme, že tou dobou na světě bude žít 9,8 miliardy obyvatel. Poděleno, podtrženo, každému z nás planeta ročně dovolí 2,75 tuny CO2. Kdeže jsme to byli předloni? Na 7,1 tuny CO2. Potřebný pokles přepočtený na hlavu na globální úrovni tak činí již plných 61 %. 

Pojďme ještě dál. Jak jsme na tom v Česku? Podle posledních dat Eurostatu činily naše emise ekvivalentu CO2 v roce 2016 celkem 12,4 tuny na občana [Eurostat, data 2016]. To je hodnota, která nás řadí nejen mezi nejšpinavější ekonomiky světa, ale také o plných 43 % nad průměr Evropské unie. Výrazně čistší jsou země bohatší i chudší, země s rozvinutým průmyslem, země s teplejším i chladnějším klimatem. Pod námi je tak například Německo (11,4 t/obyv.), Polsko (10,5 t/obyv.), Rakousko (9,4 t/obyv.), Velká Británie (7,9 t/obyv.), Francie (7,1 t/obyv.), Maďarsko (6,3 t/obyv.) nebo Švédsko (5,6 t/obyv.) [Eurostat, data 2016]. Ona “špinavá” Čína, továrna světa, v roce 2014 vypouštěla 7,4 tuny ekvivalentu CO2 na hlavu [Word Bank, data 2014].
 

Do roku 2030 se potřebujeme dostat ke globálnímu průměru 2,75 tuny ročních emisí CO2 na obyvatele planety. Česko “startuje” z hladiny 12,4 tuny. 

 
Když to tedy shrnu. Životní styl každého z nás tady v Česku “stojí” ročně v průměru 12,4 tuny emisí ekvivalentu CO2. Pokud se chceme dostat na globální průměr požadovaný IPCC, a pokud nebudeme sobecky očekávat, že to za nás opět odnese třetí svět, měli bychom naše emise seříznout o 78 %. Ups.

 
Bude to bolet. Hodně 

Co z toho všeho plyne? Minimálně třicet let jsme odvraceli zrak od dopadů našeho blahobytu na životní prostředí a globální klima. V Paříži (dějišti klimatické konference v roce 2015) jsme si vytyčili ambiciózní cíle, ale pro jejich dosažení jsme doposud udělali pramálo. Jako lidstvo zatím dokonce kráčíme opačným směrem. Velké problémy se nám navíc vrší – kromě klimatické změny nás začíná dohánět pokles biologické diverzity, vymírání hmyzu, znečištění plasty, pokles populací lovných ryb, zhoršující se kvalita půdy atd. Jejich negativní dopady nás začínají “fackovat ” ze všech stran a poženou nás do kouta. Hrajeme přitom prakticky o vše. Razantní změna musí přijít velice rychle. Později už nebude mít valný smysl.

Velkou úlohu samozřejmě musí sehrát naše vlády, energetika a průmysl. Bez nich je změna nemyslitelná. Stejně tak je ale nemyslitelné, že je cíl zvládnutelný bez radikální změny životního stylu každého z nás. Dobrou zprávou je, že zatímco adaptace energetiky a průmyslu vyžaduje roky času a miliardy investic, se změnami u sebe můžeme začít klidně ještě dnes. Bude to jistě bolet, často hodně bolet. Ale přesto bych vás svým seriálem rád přesvědčil, že máme velice racionální důvody jednat. Jinak se následky naší nečinnosti dostaví ještě za našich životů.

 
 

Hop, hop, kdo nepálí není Čech!

Na jednoho obyvatele Česka připadá ročně 12,4 tun emisí CO2. Proč je Česko tak špinavou ekonomikou? Razantně se na tom podílí energetika a energeticky náročný průmysl. Naše energetika je bohužel stále téměř z poloviny (49,15 % [OTE, data 2017]) postavená na uhlí. Díky tomu jsme v roce 2016 vytěžili 39,3 milionu tun hnědého uhlí a 6 milionů tun černého uhlí [Carbounion, 2018]. Od počátku průmyslové revoluce dodnes jsme “spálili” už téměř 5,5 miliardy tun černého zlata [Hospodářské noviny, 2012].

Naše uhelná energetika je přitom nejen bezohledná, ale také střednědobě neudržitelná. Pod zemí máme již jen 800 milionů tun hnědého a 80 milionů tun černého uhlí [Carbounion, 2018]. Podělte si to roční spotřebou a řekněte, je toto odpovědný přístup k energetice naší země?

Poctivé je říci, že celkové emise Česka od roku 1990 klesají. Nicméně například emise z dopravy vzrostly mezi lety 2000 a 2016 o 54,6 %, emise z odpadů o 44,3 % [Ekolist, 2018]. A zrovna toto jsou oblasti, kde každý z nás nechává svou každodenní stopu.

Co je IPCC a lze mu věřit?

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) je seskupení vědců z celého světa založené v roce 1988 na půdě OSN. Jeho cílem je objektivní hodnocení změn klimatu a jejich environmentálních a sociálních důsledků. Jeho závěry a doporučení vycházejí z práce vědců, kteří s panelem spolupracují dobrovolně a bez nároku na odměnu. Stovky z nich vytvářejí zprávy IPCC, tisíce dalších se podílejí na jejich recenzování (tj. kritickém posouzení, oponování). Zprávy jsou pak schvalovány zástupci vlád členských zemí IPCC. Text závěrečného “Shrnutí pro politické představitele” je jimi schvalován řádek a po řádku a představuje tak konsenzus založený na posledních vědeckých poznatcích.

Lze jim tedy věřit? Představte si, že máte neobvyklý zdravotní problém. Zabývá se jím mezinárodní tým špičkových kapacit v oboru, který po mnoha sofistikovaných vyšetřeních a oponentuře kolegů stanoví diagnózu a doporučí zákrok. Krom toho dostanete pár rad v čekárně, vrátný v nemocnici vás při odchodu povzbudí “nebude tak zle”, úplně jistý si není váš obvodní lékař a sousedka by to řešila vůbec jinak. Jak se zachováte? Bohužel příliš často inklinujeme k tomu, že diagnózu zpochybňujeme a bagatelizujeme, aniž bychom se s ní seznámili. Pštros by na nás byl hrdý.

Nechcete přijít o další díly seriálu o klimatické změně a jejích dopadech? Zapište se k odběru newsletteru Páteční výběr Zalesem.cz. Pokud bude na mém blogu za poslední týden něco nového, přijde vám v pátek ráno e-mail.


Použité zdroje: 

IPCC: Summary for Policymakers of IPCC Special Report on Global Warming of 1.5°C approved by governments, 2018, https://www.ipcc.ch/2018/10/08/summary-for-policymakers-of-ipcc-special-report-on-global-warming-of-1-5c-approved-by-governments/ 

IPCC: Global Warming of 1.5°C – Summary for Policymakers, https://www.ipcc.ch/report/sr15/summary-for-policymakers/ 

NASA Earth Observatory: How is Today’s Warming Different from the Past?, 2010, https://earthobservatory.nasa.gov/features/GlobalWarming/page3.php 

Nature: IPCC says limiting global warming to 1.5 °C will require drastic action, 2018, https://www.nature.com/articles/d41586-018-06876-2 

Timothy M. Lenton, Hermann Held, Elmar Kriegler, Jim W. Hall, Wolfgang Lucht, Stefan Rahmstorf, and Hans Joachim Schellnhuber: Tipping elements in the Earth’s climate system, 2008, https://www.pnas.org/content/105/6/1786 

UN: World population projected to reach 9.8 billion in 2050, and 11.2 billion in 2100, 2017,  https://www.un.org/development/desa/en/news/population/world-population-prospects-2017.html 

UN Environment: Emissions Gap Report 2018, 2018, https://www.ipcc.ch/site/assets/uploads/2018/12/UNEP-1.pdf 

International Energy Agency: Global Energy & CO2 Status Report, čerpáno 13.5.2019, https://www.iea.org/geco/emissions/ 

IPCC: Climate Change 2014 Synthesis Report Summary for Policymakers, 2014, https://www.ipcc.ch/site/assets/uploads/2018/02/AR5_SYR_FINAL_SPM.pdf 

Eurostat: Greenhouse gas emissions per capita, data 2016, https://ec.europa.eu/eurostat/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pcode=t2020_rd300&plugin=1 

World Bank: CO2 emissions (metric tons per capita) – China, data 2014, https://data.worldbank.org/indicator/EN.ATM.CO2E.PC?locations=CN 

OTE: Národní energetický mix, data 2017, https://www.ote-cr.cz/cs/statistika/narodni-energeticky-mix/narodni-energeticky-mix 

Carbounion: Jak velké jsou zásoby uhlí v ČR, 2018, https://www.carbounion.cz/radce/jak-velke-jsou-zasoby-uhli-v-cr-prinasime-vam-prehled 

Ekolist: ČR má v EU nadprůměrné emise skleníkových plynů na obyvatele, 2018, https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/cr-ma-v-eu-nadprumerne-emise-sklenikovych-plynu-na-obyvatele 

Hospodářské noviny: Česko má zásoby hnědého uhlí už jen na 18 let, 2012, https://byznys.ihned.cz/c1-54858870-cesko-ma-zasoby-hnedeho-uhli-uz-jen-na-18-let-dalsi-tezba-za-limity-bude-obtizna 

IPCC: How does IPCC work, čerpáno 9.5.2019, https://archive.ipcc.ch/organization/organization_structure.shtml#.UlNK7Y7Regw 

IPCC: Engage with the IPCC, čerpáno 9.5.2019, https://www.ipcc.ch/about/engage_with_the_ipcc/ 

Wikipedia: Mezivládní panel pro změnu klimatu, čerpáno 10.5.2019, https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezivl%C3%A1dn%C3%AD_panel_pro_zm%C4%9Bny_klimatu 

Rubriky
O Zemi Proud

Pět zelených „gadgetů“

Nejsou nové, nejsou stylové, nejsou přelomové. Nedisponují umělou inteligencí, nepípají, ani nesvítí. Přesto má smysl, abyste si těchto pět věcí pořídili. Přinesou vám dobrý pocit a pomohou zmenšit „stopu“, kterou naše rozmařilé životy na tomto světě zanechávají.

 

Látkový kapesník

„U gentlemana se nepředpokládá, že by byl bez kapesníku, nebo měl u sebe jen papírové,” říká o látkových kapesnících odborník na etiketu Ladislav Špaček. Ty jsou oproti těm papírovým nejen stylovější, ale také skladnější, opakovaně použitelné a šetrnější k životnímu prostředí. Na výrobu jednoho kilogramu papírových kapesníčků jsou potřeba dva až tři kilogramy dřeva a až dva tisíce litrů vody. Kapesníčky se nerecyklují a většinu jich dovážíme ze zahraničí. Nosíky si tak často „pucujeme“ mohykány třeba z prastarých ruských lesů. To je trochu škoda, ne?

Víte, že svět ročně přichází o 18,7 milionů akrů lesa, tedy o ekvivalent plochy sedmadvaceti fotbalových hřišť každou minutu? V Amazonii jsme takto během posledních 50 let přišli o 17 % plochy lesa. Nejen, že si tak řežeme plíce světa. Odhady hovoří, že až 15 % všech emisí skleníkových plynů lze přičíst na vrub odlesňování.

 

 

Ručník

Přihoďte si v pondělí ráno do batůžku malý ručník a odneste si ho do práce. Ručník je nejen kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře, jak praví Douglas Adams, ale zbaví vás také závislosti na otravných papírových utěrkách. O nich platí téměř to samé, co o papírových kapesníčcích.

Víte, že dospělý strom dokáže vyprodukovat dostatek kyslíku pro zhruba padesát lidí? Nenechte si pokácet ten svůj.

 

Láhev na vodu

Léta sebou nosím běžnou „tuhou“ PET lahev od německé limonády, vloni jsem navíc od kolegů k narozeninám dostal skládací designovou krasavici. Ať je vám bližší kterákoliv varianta, pokud po sobě nechcete zanechávat spoušť lahví, lahviček a kelímků, a přitom to s pitným režimem na cestách, výletech, procházkách nebo při dojíždění do práce myslíte vážně, vhodnou stálou nádobu na vodu prostě potřebujete. Litr vody z kohoutku vás navíc i se stočným vyjde jen na sedm až jedenáct haléřů. No, nekupte to.

Že sbíráte víčka na nemocné děti? Tak na to zapomeňte. Při výkupní ceně okolo 8 Kč za kilogram jedním víčkem přispíváte zhruba dva haléře. Natočte si raději vodu z kohoutku a potřebným pošlete klidně celou „kačku“ – mnohonásobně vyděláte vy i oni.

 

Skládací taška

Skládací látková taška se vejde do každého batohu či kabelky a na váze zavazadla to nepoznáte. Když ji ale odpoledne cestou z práce rozložíte, pohodlně se do ní vejde chléb z pekařství, balíček sýra „na váhu“ z místní samoobsluhy nebo svazek mrkve z trhu. Všude budete moci hrdě odmítnout jednorázovou igelitku, nákup se vám lépe ponese a neskončí na chodníku. Pokud jste otevřené mysli, pomůže vám taška možná i pozměnit nákupní zvyklosti. Kromě hromady igelitek tak třeba ušetříte i spoustu potravinových obalů, budete vyhazovat méně jídla, a ještě si vylepšíte jídelníček.

Kde končí naše plasty? Bohužel často v oceánech. Každý rok do světových moří doputuje více než osm milionů tun plastů. Plasty tak již dnes tvoří 80 % veškerého odpadu v mořích a při současném tempu jich bude do roku 2050 v oceánech více než ryb. Odpad v mořích přitom ohrožuje více než osm stovek živočišných druhů. Že se to týká jen rozvojových zemí? Projděte si břehy našich řek.

 

Karta na veřejnou dopravu

A to nejlepší na závěr. Tahle nenápadná kartička mi při patnácti kilometrech mezi domovem a kanceláří za rok uspoří 6 840 kilometrů v autě a tím přes tři stovky litrů nafty spálené ve studeném nafťáku (tj. skoro 900 kg emisí CO2). Naopak mi věnuje sto devadesát hodin na čtení a devět set dvanáct krátkých procházek. Pořiďte si modrou, červenou nebo úplně jinou. S traťovou jízdenkou nebo časovým kuponem navíc ještě dost ušetříte.

Spálením litru benzínu se do ovzduší uvolní 2,3035 kg oxidu uhličitého, spálením litru nafty 2,6391 kg. Přitom na jednoho cestujícího v železniční dopravě připadají průměrné emise 37 g CO2 na kilometr (data německých drah DB AG), tedy ekvivalent spotřeby 1,4 l nafty na 100 kilometrů. Nechte auto doma – kromě ekologie pro to existuje řada dalších dobrých důvodů.

Rubriky
Pětina

Pětina 2016 po dvou měsících

Vloni jsem zahájil svou “Pětinu”. Snažil jsem se v maximální možné míře vyhývat cestám automobilem. Auto se mělo postarat maximálně o jednu pětinu všech kilometrů, které po zemi ujedu. Vloni jsem své předsevzetí dokonale splnil a měl ze sebe dobrý pocit. Letos pokračuji. A chci být ještě lepší.

Jak jsem na tom po prvních dvou měsících tohoto roku? Auto jsem použil pouze na 6 % všech cest, respektive na 8 % cest pozemních. Auto je zatím až na dně “žebříčku”, více toho i nachodím. Zatím to není špatné.

Co zlepšit? Únorová služební cesta vynesla letadlo na druhé místo mezi dopravními prostředky. Třetina kilometrů “ve vzduchu” je poměrně dost. Budu si to hlídat.

Jak cestujete vy? Nechcete si také zkusit svou “Pětinu”? Třeba jen zkušebně na měsíc? Třeba cestování vlakem vám kromě dobrého pocitu přinese a řadu dalších výhod.

Pětina 2016 po únoru
Pětina 2016 po únoru

 

Rubriky
Pětina

Pětina po roce

Celý loňský rok jsem pracoval na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem bylo, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřil jsem, že ve střední Evropě s propracovanou veřejnou dopravou to nemůže být problém. Ani pro člověka žijícího na venkově, který se živí jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky. Jak to celé dopadlo?

Rubriky
Pětina Proud

Pětina po devíti měsících

Od začátku roku pracuji na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem je, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřím, že ve střední Evropě s rozvinutou veřejnou dopravou to nemůže být problém. I když člověk žije na venkově, neřku-li na horách, do práce dojíždí, živí se jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky.

Pětina po devíti měsících
Kilometry absolvované za prvních devět měsíců roku 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi stále daří držet pod kontrolou.

 

Tři čtvrtě roku mám za sebou a nadešel tedy opět čas podívat se, jak svému předsevzetí dostávám. Původně jsem očekával, že letní prázdniny se statistikou zamíchají. Přeci jen, bude více cestování, auto přijde ke slovu. Zase tak moc nepřišlo a léto opět dokázalo, že i na dovolenou se dá jet vlakem. I s dětmi. I s koly.

V úhrnu jsem letos nacestoval již 20 149 kilometrů. Dominantním dopravním prostředkem je stále vlak. Postaral se o rovné tři čtvrtiny ujeté vzdálenosti. Používám ho pro každodenní dojíždění do práce, použil jsem ho na velkou část svých služebních cest, jezdím s ním na návštěvy příbuzných, na výlety, v červnu mne a kluky odvezl na dovolenou k Jadranu a v červenci s ním celá rodina se dvěma koly odjela z Jizerských hor na týden na Moravu. Auto neplánovaně skončilo v servisu, vlak nás podržel.

Na místě druhém je s necelými devíti procenty chůze. Chodím na vlak, chodím po městě, chodím na výlety. Tento týden překonám letošní hranici dvou milionů kroků. Chůze je zdravá, levná a neskutečně příjemná. Stále ještě „utíkám“ autu, ale to se mi nepříjemně lepí na paty.

Na místě třetím je automobil. Jen dvakrát jsem v něm letos seděl sám. V obou případech jsem někam převážel vůz. Vyhýbám se mu, kdykoliv je to možné a většinou mi nijak nechybí. Nevyhnul jsem se ale jedné (jednosměrné) cestě na Moravu. V tabulce tak autu patří osm procent a stále se nepříjemně „lepí“ na chůzi.

S odstupem necelých tří set kilometrů poté následuje autobus (7 %) a s velkou ztrátou uzavírá kolo (1 %). Od kola jsem si sliboval výrazně více, ale dnes je již zcela jasné, že tady už k žádným zázrakům nedojde.

 

Podtrženo sečteno jsem v autě doposud absolvoval 8,4 % vzdálenosti na svých cestách. Do pětiny mám tedy ještě značnou rezervu. Také jsem letos ještě necestoval letadlem (vloni 23 letů). Takže teď jen vydržet poslední čtvrtletí. Tak co, nezkusíte to někdo se mnou?

 

Už jste slyšeli, že jsem našel jsem 44 důvodů, proč jezdit vlakem?

Rubriky
Tvorba profesní

S větrem v zádech

Snahy o spoutání síly větru provázejí lidstvo od nepaměti. Vítr nám pomáhal čerpat vodu, mlel obilí, poháněl naše lodě, vysoušel nizozemské poldry. Dnes ho využíváme stále častěji ke generování elektřiny. Přes několik tisíc let trvající známost však zapojování větrné energie do energetiky evropských zemí provázejí nejasnosti a dohady. Pojďme se vydat po stopě využívání energie větru a zjistit, jak je to s větrnou energií doopravdy. Jak moc je zelená a udržitelná?

 

Lidstvo využívá energii větru po více než pět a půl tisíce let. Vítr od nepaměti poháněl lodě, zajišťoval ventilaci ve starověkých stavbách nebo roztáčel modlitební mlýnky. Mezi sedmým a devátým stoletím našeho letopočtu se objevují na území dnešního Iránu první horizontální větrné mlýny. Šest až dvanáct obdélníkových plachet upevněných kolem dlouhé vertikální osy pomáhalo mlít obilí, zpracovávat třtinu nebo čerpat vodu.

Větrné mlýny se následně dostaly do Číny, Indie i Evropy. Kolem roku tisíc našeho letopočtu se již na Sicílii využívá větru k čerpání mořské vody při výrobě soli. Ve dvanáctém století se v severozápadní Evropě začínají objevovat sloupové vertikální mlýny. Tyto dřevěné stavby byly budovány okolo dřevěného sloupu, díky čemuž se mohly celé otáčet podle měnícího se směru větru.

 

Hnací síla změn

Nejstarší věrohodně datovaný sloupový mlýn stál od roku 1185 ve Weedley v anglickém hrabství Yorkshire. Koncem 12. století ale byly stejné stavby běžné v prakticky celé severozápadní Evropě a šířily se dále. Později je nahradily dokonalejší zděné mlýny holandského typu, u kterých se proti větru natáčí jen dřevěná střecha s větrným kolem.

Vítr se stal dostupným zdrojem energie všude tam, kde nebyl dostatek řek a říček o vhodné vydatnosti a spádu. Vítr byl navíc zdrojem obecně přístupným. Využívání vodních toků a jejich energie bylo ve středověké Evropě často privilegiem šlechty nebo církví. Přístup k větru omezen nebyl a ten tak mohl přispět k vzestupu nové střední vrstvy. Vítr vál do plachet společenským změnám.

Na území Čech, Moravy a Slezska je první větrný mlýn doložen roku 1277. Stál v zahradě Strahovského kláštera v Praze. K největšímu rozšíření této technologie však u nás došlo až o téměř šest set let později, v polovině 19. století.  Větrné mlýny tehdy byly stavěny prakticky ve všech koutech vlasti. Historicky doloženo je jich 879. Přestože se jich zachoval jen zlomek, tak na jejich pozůstatky dodnes narazíte v šestadvaceti okresech – od Břeclavi po Liberec.

 

Elektřina z větru

Využít sílu větru k produkci elektřiny prvně napadlo profesora Jamese Blytha. V roce 1887 vystavěl u své chaty ve skotském Marykirku deset metrů vysokou větrnou elektrárnu. Ta nabíjela akumulátory sloužící k osvětlení. Ve stejném roce zprovoznil svou turbínu také Charles F. Brush v americkém Clevelandu. O čtyři roky později začal dánský vědec Poul la Cour používat větrnou turbínu k výrobě vodíku. V roce 1895 ji adaptoval a použil k napájení veřejného osvětlení ve vesničce Askov. Osvědčila se. O pouhých sedm let později tak již v Dánsku pracovalo dvaasedmdesát větrných elektráren. Přestože měly z dnešního pohledu směšný výkon od pěti do pětadvaceti kilowatů, svůj účel plnily.

Nejen v Dánsku, ale i v řadě dalších zemí světa sehrály větrné elektrárny důležitou úlohu v prvních etapách elektrifikace venkova.  Ve dvacátých letech minulého století přišla americká firma Jacobs Wind s malými turbínami pro farmáře. Během následujících třech desetiletí jich dodala přes třicet tisíc kusů. Poskytovaly již výkon od několika set wattů po několik kilowatů, což potřebám tehdejších farem postačovalo. Osvědčily se nejen v Americe, ale také v Africe, Austrálii i během polárních expedic na Antarktidě.

Přesto v následujících desetiletích dochází spíše k úpadku větrného průmyslu. Ačkoliv technologie pokračuje dále a výkon i spolehlivost elektráren rostou, komerční úspěchy se nedostavují a řada firem z odvětví odchází. Venkov ve vyspělých zemích prošel elektrifikací a svět si po většinu dvacátého století užíval období levných surovin, levných energií a bezstarostného pálení fosilních paliv.

 

Větrné parky dnes

Větrná energie se do povědomí širší veřejnosti vrací až kolem přelomu tisíciletí. Klimatologové bijí na poplach, ekonomové vědí, že na levné suroviny se nelze spoléhat do nekonečna, řada zemí pociťuje závislost na dovozu fosilních paliv jako svou strategickou slabinu. Výstavba velkých centralizovaných zdrojů a rozvodných sítí je v prakticky v celé Evropě čím dál složitější. Jaderná energetika již v řadě zemí není oblíbencem veřejnosti, a vlastně už ani soukromých investorů. V této době si lidstvo vzpomíná na starého známého – na vítr.

Ambiciózní plány na využití větrné energie v národním energetickém mixu oznámila řada zemí. Kromě těch tradičně s větrem spojených, kterými jsou třeba Dánsko nebo Nizozemí, zažilo svůj větrný boom například Německo. U nás jsme se o něm dozvěděli zejména v souvislosti s tématem nebezpečných přetoků elektřiny z větrných elektráren na pobřeží Baltu dolů na jih ke spotřebitelům v průmyslovém Porýní nebo v Rakousku. Na vítr ovšem spoléhá i pragmatická Velká Británie (viz Větrná budoucnost, Visions – podzim 2013, strana 20-21). Do roku 2020 chce země získávat 30 – 40 % energie z obnovitelných zdrojů a zejména větrné farmy na otevřeném moři v tom mají hrát zásadní roli. Farmy budují ale i další země. Ve Spojených státech amerických se rodí obří farmy na souši. Iowě například vzniká na pěti lokacích komplex čítající 448 turbín o výkonu 1.050 MW. Nespí ani Asie. V první pětici zemí podle instalovaného výkonu naleznete Čínu i Indii. Čína je již dnes největší světovou větrnou velmocí s téměř dvojnásobným instalovaným výkonem oproti druhým Spojeným státům. A buduje dále.

Je to bezpečné? Média před několika lety varovala před katastrofickým vlivem nestabilních obnovitelných zdrojů na rozvodné sítě. Dnes již víme, že předpoklady matematických modelů nelhaly a v praxi se projevil „zákon velkých čísel“. Ten ze stovek nestabilních větrných či solárních elektráren udělal v souhrnu poměrně stabilní zdroj. Efekt se samozřejmě uplatňuje pouze v případě dostatečného množství nezávisle se chovajících zdrojů, tedy například v současných evropských podmínkách. Kromě toho jsme se naučili poměrně dobře předvídat na několik hodin dopředu produkci jednotlivých elektráren. A to již je pro řízení sítě přijatelné. V rukávu přitom máme další technologická esa. Inteligentní chytré sítě (viz Visions – podzim 2011, téma čísla, strana 10-19), virtuální elektrárny kombinující různé zdroje do snadno řiditelných celků (viz Virtuální elektrárny, Visions – jaro 2013, strana 34-35) nebo efektivnější metody uchovávání elektrické energie. S malou revolucí v této oblasti aktuálně přichází například americká Tesla. Energetika budoucnosti bude zcela jistě vypadat výrazně jinak, než jak jsme ji znali před dvaceti lety. Bude využívat pestřejší paletu energetických zdrojů, bude náročnější na řízení a znalosti, aktivnější bude úloha spotřebitelů. Totální energetický kolaps nám však snad nehrozí.

 

Je větrná energie vůbec „zelená“?

Je větrná energie skutečně zelená? Není celý humbuk okolo výstavby větrných elektráren živen jen dotacemi a vyšší výkupní cenou? Vyplatí se to skutečně? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku přinesl tým odborníků zabývajících se využíváním větrné energie ve společnosti Siemens. Vytvořili dva modelové projekty a snažili se věrně zachytit veškeré energetické výdaje, které s sebou provoz větrníků nese. V úvahu brali energii nutnou k výrobě vstupujícího materiálu a veškeré energetické výdaje související s výrobou, výstavbou, provozem, údržbou a následným rozebráním a recyklací elektrárny. Následně vyhodnotili přínos a uhlíkovou stopu.

Prvním projektem byla větrná farma s osmdesáti větrníky umístěnými na moři. Při plánované životnosti 25 let farma vygeneruje 53 milionů MWh elektrické energie. Po započtení veškerých „nákladů“ vychází uhlíková stopa farmy na 7g CO2 na vyprodukovanou kilowatthodinu. Energie generovaná z fosilních paliv si sebou nese břímě v průměrné výši 865g CO2 na kilowatthodinu. Popisovaná větrná farma na moři tak za dobu své existence ušetří 45 milionů tun oxidu uhličitého. Pro jeho pojmutí by bylo třeba například 1.286 kilometrů čtverečních středoevropského lesa. Energie, která musí být do výstavby a provozu farmy vložena, se vrátí již po 9,5 až 10,5 měsících.

Druhým vzorovým projektem byla menší farma s dvaceti větrníky stojícími na pevnině. Její výstavba i údržba je méně náročná než na moři, na druhou stranu vyrobí méně energie. Přesto se při zvažované průměrné rychlosti větru 8,5 metru za vteřinu energie do ní vložená vrátí za pouhých 4,5 až 5,5 měsíce. Dalších devatenáct a půl roku poté pracuje do plusu. Výsledek je tedy jednoznačný. Ano, energie získávaná z větru je skutečně šetrná k životnímu prostředí.

 

Víte, že…

  • Celosvětový instalovaný výkon větrných elektráren v roce 2014 činil 369.597 MW. 31 % z toho připadá na Čínu, 17,8 % na USA, Německo je třetí s 10,6 %. Čína též nejrychleji buduje nové větrné zdroje.
  • Siemens po celém světě instaloval již 14.300 větrných turbín o celkovém výkonu 25.400 MW. Z toho 1.450 turbín bylo postaveno na moři.
  • Siemens vyvinul první plovoucí větrnou turbínu. Jmenuje se Hywind a je určena pro použití na moři o hloubce od 120 do 700 metrů.
  • V roce 2012 Siemens představil svou doposud nejvýkonnější větrnou turbínu. Její výkon činí 6 MW a její průměr je 154 metrů. Rotor pokrývá plochu 18.600 metrů čtverečních, což je dvou a půl násobek velikosti fotbalového hřiště. Konce listů rotoru se pohybují rychlostí až 80 metrů za sekundu. Turbína je určena pro nasazení ve větrných farmách na moři.

 

Článek vznikl pro časopis Visions (Visions Léto 2015, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.

Rubriky
44 důvodů proč jezdit vlakem O Zemi

Důvod 1: Vlak je zelený

Samozřejmě teď nemluvím o barvě nátěru. Většina vlaků u nás je dnes modrých, červených nebo žlutých. Mluvím o vlivu na životní prostředí. Je to možná důvod stokrát omílaný a už i trochu nudný, pro mne je ale velice důležitý.

Nepůjdu do žádných velkých detailů. Pokud si chcete ověřit, jak je na tom železnice s emisemi, záborem půdy nebo třeba životností vozidel, pan Google Vám pomůže nalézt odpovědi. Obecně mohu konstatovat, že srovnání vlaku s autem nebo letadlem dopadá pro železnici velmi příznivě. Dle prohlášení německých drah činí průměrné emise CO2 připadající na jednoho cestujícího a kilometr 37 g*. To je ekvivalentem spotřeby 1,4 l nafty na 100 kilometrů.

Jak na takovou výzvu může reagovat auto? I s hodně úsporným vozidlem a lehkou nohou můžete přijmout hozenou rukavici nejdříve při třech pasažérech v autě. S méně střídmým vozem nemáte šanci ani jedete-li ve čtyřech. Emise CO2 jsou přitom jen jedním z negativních vlivů dopravy.

Výlet do Berlína
Grafy porovnávají dopady výletu z Prahy do Berlína vlakem, autem a letadlem. Jako automobil je uvažován vůz střední třídy s dieselovým motorem plnícím emisní normu Euro 3. Údaje jsou počítány ve všech případech pro jednoho cestujícího. (Zdroj: Ecopassenger.org)

 

To všechno je pěkné, co ale může změnit jeden člověk? Vezměme si takového čtyřicátníka Otu, který jezdí do patnáct kilometrů vzdálené práce autem. Samozřejmě sám. Dvacet let dojíždění má dnes už za sebou, dalších pětadvacet před sebou. Za svůj život najezdí jen do zaměstnání a zpět přes tři sta deset tisíc kilometrů, spálí při tom odhadem nějakých sedmnáct tisíc litrů benzínu, čímž uvolní do ovzduší téměř čtyřicet tun oxidu uhličitého a spoustu dalších dobrot. K tomu dvacetkrát vymění olej, sjede pět sad pneumatik a odpraví jeden a půl automobilu. Možná naprosto zbytečně.

Nestojí to za zamyšlení? Mám dva synky a věřím, že chceme-li jim a jejich dětem tuto planetu předat v obyvatelném stavu, musíme se začít chovat alespoň trochu rozumně. Proto už skoro cítím vysloveně pocit viny, když otáčím klíčkem v zapalování. Díky cestování vlakem ze sebe mohu mít lepší pocit.

 


Fakta a užitečné zdroje:

Pár čísel – Spálením jednoho litru benzínu se uvolní 2,3035 kg oxidu uhličitého. Spálením jednoho litru nafty se uvolní 2,6391 kg oxidu uhličitého. Podle prohlášení německých drah (DB AG) činí průměrné emise připadající na jednoho cestujícího v osobní železniční dopravě 37 g CO2 na kilometr* (což je ekvivalentem spotřeby 1,4 l nafty na 100 kilometrů).

Koncentrace CO2 – Kritici konceptu “Globálního oteplování” tvrdí, že koncentrace CO2 se měnila i v minulosti. Ano, měnila. Ale již dnes se pohybujeme v naprosto neobvyklých hodnotách. Navíc se nám jich podařilo dosáhnout děsivě rychle. Čtvrtinu dnešního obsahu CO2 v atmosféře máme patrně na svědomí my a stihli jsme to v období od počátku průmyslové revoluce do dneška.

Naměřená koncentrace CO2 v atmosféře v letech 1958-2010 v laboratoři Mauna Loa v ppm. Zdroj: Dr. Pieter Tans, NOAA/ESRL (www.esrl.noaa.gov/gmd/ccgg/trends/) and Dr. Ralph Keeling, Scripps Institution of Oceanography (scrippsco2.ucsd.edu/).
Naměřená koncentrace CO2 v atmosféře v letech 1958-2010 v laboratoři Mauna Loa v ppm. Zdroj: Dr. Pieter Tans, NOAA/ESRL (www.esrl.noaa.gov/gmd/ccgg/trends/) and Dr. Ralph Keeling, Scripps Institution of Oceanography (scrippsco2.ucsd.edu/).

 

 

Graf (Keelingova křivka) zachycuje koncetraci CO2 v atmosféře v průběhu posledních 800.000 let. Zroj: Scripps Institution of Oceanography (https://scripps.ucsd.edu/programs/keelingcurve/)
Graf (Keelingova křivka) zachycuje koncetraci CO2 v atmosféře v průběhu posledních 800.000 let.
Zroj: Scripps Institution of Oceanography (https://scripps.ucsd.edu/programs/keelingcurve/)

Watchdisruption.com – Dobře udělaný hodinový film o tom, proč má cenu zabývat se emisemi skleníkových plynů. http://watchdisruption.com/

Ecopasenger.org – Kalkulátor, který Vám pomůže porovnat dopady konkrétní cesty různými dopravními prostředky. Funguje zejména pro cesty do zahraničí. http://www.ecopassenger.org/

ICAO Emission Calculator – Kalkulátor emisí vznikajících při cestování letadlem, za kterým stojí přímo Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). K dispozici je i ve formě mobilních aplikací. http://www.icao.int/environmental-protection/CarbonOffset/Pages/default.aspx

Rady pro šetrnou dopravu – Stručné rady pro šetrné využívání dopravních prostředků. http://www.kalkulacka.zmenaklimatu.cz/jak-snizit-emise/doprava.html

 

*) Zdroj: EI – Eisenbahningenieur (53) 9/2002, s. 116 – 122

Rubriky
Tvorba profesní

Trajekt na baterky

Visions 2013/02: Trajekt na baterky
Visions 2013/02: Trajekt na baterky

Sněhobílý trajekt se sto dvaceti automobily na palubě rozřezává vody norského Sognefjordu. Pluje bezhlučně a bez jakýchkoliv emisí. Zůstává po něm jen široká brázda na jinak klidné vodní hladině. I ta však brzy zmizí. Dnes je tento výjev pouhou fikcí. Již za dva roky však začne převážet cestující a jejich vozy mezi vesnicemi Lavik a Oppedal unikátní „trajekt na baterky“.

Rubriky
Proud

Kolik stojí automobil?

 

 

Přesně víme, kolik nás stojí cesta autobusem, vlakem nebo letadlem. Náklady na jízdu vlastním vozem nám však zpravidla zůstávají skryty. Samotný výpočet není nikterak složitý. Náročný je však sběr dat. V uplynulých 45 měsících jsem pečlivě zaznamenával každou korunu, kterou náš rodinný vůz spolknul. Výsledek překvapil.