Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (24): Město na ostrovech

Kristiansund je přístavní město v kraji Møre og Romsdal rozprostírající se výlučně na ostrovech. Čtyřmi největšími jsou Nordlandet (přezdívaný Maroko), Kirkelandet (“Kostelní země”), Innlandet (přezdívaný Tahiti) a Frei. Od roku 1876 mezi nimi jezdí malý trajekt Sundbåt, podle místních údajně nejstarší motorizovaný systém veřejné dopravy s nepřerušeným provozem na světě.

Dnes jsou ostrovy propojeny mosty, a i z pevniny se sem dostanete suchou nohou – od jihu po mostě, od západu podmořským tunelem, kterým by mohla bez uzardění jezdit horská dráha.

Město se čtyřiadvaceti tisící obyvateli nenabízí vysloveně architektonické taháky, ale má příjemné staré ulice a seversky přímořskou atmosféru.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (23): Geirangerfjorden

Geirangerfjorden byl spolu s Nærøyfjordenem v roce 2005 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. To je jedním z důvodů, proč je v přístavním městečku Geiranger po celou turistickou sezónu našlapáno k prasknutí. Není proto úplně špatným nápadem zajet sem předtím, než v kontinentální Evropě propuknou letní prázdniny.

Geirangerfjorden je patnáct kilometrů dlouhou, maximálně kilometr a půl širokou větví velkého Storfjordu. Do hor se zařezává ve tvaru protáhlého písmena S a na obou stranách ho obrubují stovky metrů vysoké strmé skalní stěny. Z nich do tyrkysových vod fjordu padá několik vodopádů. Dvěma nejznámějšími jsou Dei sju systre (Sedm sester) a Brudesløret (Nevěstin závoj).

Pokud se z Geirangeru vydáte podél vody do osady Homlung, můžete odtud stoupat dobře schůdnou turistickou stezkou šplhající po úbočí k opuštěným boudám Homlungsætra, které kdysi bývaly základnou pro jarní a podzimní pasení dobytka. Pokud se odtud vypravíte po již trochu technicky náročnější cestě dále k osadě Skageflå, odmění vás ikonické výhledy na fjord a Sedm sester známé z cestovních průvodců, propagačních materiálů a Instagramu. A pokud byste chtěli prozkoumat Geirangerfjorden i z trochu jiného úhlu pohledu, vypravte se do osady Ljøen u Hellesyltu. Osada leží přímo naproti ústí fjordu do mateřského Sunnylvsfjordenu. Jako bonus si tu můžete projít úsek staré poštovní cesty.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (22): Trollstiegen

Trollstiegen, neboli Trolí stezku, nepovažuji za tu úplně nejkrásnější horskou silnici v Norsku, ale určitě patří k těm, které stojí za to alespoň jednou vidět. A to i přes davy turistů, které sem proudí a zážitek trochu devalvují.

Trollstiegen je částí silnice 63. Naleznete ji asi patnáct kilometrů od přístavu Åndalsnes, na konci údolí Isterdalen. Silnice tu opouští dno údolí, zužuje se a v serpentinách stoupá po skalní stěně do hor. Na necelých pěti kilometrech nabere čtyřista metrů výšky. Aby to bylo obzvláště malebné, protne cestou více než třista metrů vysoký vodopád Stigfossen.

Silnice byla otevřena králem Håkonem VII v létě roku 1936 po osmi letech výstavby. Znamenala tehdy nejen smělý stavitelský počin, ale hlavně významný přínos pro dopravní obslužnost oblasti. Dnes zde vládnou především turisté. Nahoře proto naleznete rozsáhlé parkoviště, turistické centrum s restaurací a několik pěšky dobře přístupných vyhlídek, ze kterých budete mít Trollstiegen, roztomile maličké autobusky bojující se serpentinami a celé údolí Isterdalen jako na dlani.

Připravte se tu ovšem na značnou koncentraci lidí. V turistické sezoně tudy projíždí dva a půl tisíce vozidel denně, včetně četných výletních autobusů. Většina samohybů tady samozřejmě na chvíli vysype svou osádku, bohužel ne vždy úplně slušně vychovanou. Ale přeneste se přes tlupy Italek očůrávajících vám kolo u auta (jo, jo, byly tam), tohle místo za to pořád ještě stojí.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (21): Zpátky do školy

Stará škola v Øygardenu byla postavena roku 1863. Tři roky před tím parlament odsouhlasil zákon požadující výstavbu stálé školy v každém školním okrsku, ve kterém žije více jak třicet dětí školního věku. V menších okrscích cestoval učitel za dětmi z farmy na farmu.

V té době se vyučovalo pouze dvanáct týdnů v roce a učivo bylo rozděleno do čtyř předmětů – náboženství, čtení, historie a zeměpisu. Další předměty přibyly až po roce 1900. Bylo jimi zemědělství, matematika, vaření, šití, zpracování dřeva a tělocvik. Po roce 1905 byla pro chlapce zavedena ještě střelba z pušky.

Školu vedl zpravidla mladý muž, zprvu vybíraný místním knězem. Pracoval na částečný úvazek a vedle učení proto míval ještě další zaměstnání. Po škole dělal zvoníka v kostele, nebo byl řemeslníkem. Třeba ševcem. Pokud bylo zapotřebí najmout dalšího učitele, bývala jím zpravidla naopak některá z místních svobodných žen, doposud žijících u rodičů. Musela se totiž spokojit s poloviční mzdou než pobíral kolega. A s tou by jinak nevyžila.

Mimochodem – víte, že norské děti už do školy pár týdnů chodí? Školní rok tu tradičně začíná v polovině srpna a končí v polovině června, kolem letního slunovratu. Prázdniny si tak školáci užívají v době, kdy vrcholí severské léto.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (20): Vyhlídka nad městem

Pojď, vyběhneme si na takovou vyhlídku nad městem, navrhnul jsem Nele. A tak jsme šli. Auto jsme nechali v Åndalsnes, což je přístavní mestečko ležící na břehu fjordu Romsdalsfjorden. Šlapat jsme tedy začali pěkně od hladiny moře. Převýšení se pak lépe počítá.

Horský hřeben Romsdalseggen, na který se šplháme, tu stoupá hned od vody a výška přibývá pekelně rychle. Cesta je strmá, většinou tvořená kamennými schody. Po necelých dvou kilometrech chůze jsme již 537 metrů nad hladinou fjordu u vyhlídkové plošiny Rampestreken. Ze srázu tu do volného prostoru ční lávka z kovových roštů. Výhled je tu fantastický, akrofobiky sem ale raději neberte.

Potěšíme se výhledem a po chvíli stoupáme dále k vrcholu Nesaksla na kótě 715 metrů nad mořem. Je tu kamenné stavení a otevírá se tu krásný výhled na fjord. Už jsme nahoře na hřebeni, který odtud již mírněji stoupá dále. Je to ten ostrý horský hřbet, který tvoří východní stranu údolí Romsdalen. Turistická stezka by vás po dalších třech, čtyřech kilometrech dovedla na vrchol Mjølvafjellet (1216m), odkud hřeben pokračuje dál přes Romsdalshornet (1550m) až k vrcholu Kalskråtinden (1798m). Ten leží jen asi tři kilometry na východ od vrcholu Breidtind (1797m), od kterého ho ale dělí právě údolí Romsdalen, jehož dno tu leží o více než 1750 metrů níže. Pro srovnání, od vyhlídky u krkonošského Pančavského vodopádu na dno Labského dolu to je 280 metrů.

My náš výšlap ukončili na vrcholu Høgaksla (981m), který nabízí současně krásné výhledy nahoru na pokračující hřeben, na fjord Romsdalsfjorden a do údolí Romsdalen a Isterdalen. To druhé zmiňované turisté znají díky horské silničce Trollstigen. Výšlap to byl zkrátka pěkný a výraz „Vyhlídka nad městem“ se stal součástí rodinného folkloru.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (19): Poklad na útěku

Znáte dobrodružný příběh o záchraně norského zlatého pokladu? Nechybí v něm odvážné plány, dramatické zvraty, úniky na poslední chvíli, hrdinní rybáři a dokonce ani jedno ztroskotání. Že ne? Tak tedy poslouchejte.

Píše se rok 1940 a v trezorech Norges Bank v Oslu je uloženo více než padesát tun zlata. Mezinárodní situace se rychle zhoršuje, Němci postupují Evropou, zlato je proto neustále připraveno na cestu. Poklad je rozdělený do 818 beden po 40 kilogramech, 685 beden po 25 kilogramech a 39 barelů zlatých mincí po 80 kilogramech.

V brzkých ranních hodinách 9. dubna 1940 pobřežní stráž hlásí, že se k Oslu blíží německé loďstvo. Zlato se musí urychleně vydat na cestu na sever. Bankéři si půjčují vysokozdvižné vozíky od místních podnikatelů a 26 nákladních automobilů brzy vyráží do Lillehammeru. Německé invazní jednotky tak nacházejí trezor národní banky prázdný.

Začíná honba za pokladem. Němci vysílají do Lillehammeru jednotky výsadkářů v autobusech. Norové je však zastavují v Midtskogenu improvizovanou obranou. Je ale jasné, že Lillehammer nebude dlouho bezpečný. Zlato musí dál. 19. dubna proto vyjíždí vlak s pokladem dál na sever, ujíždí údolím Gudbrandsdalen do Dombåsu a pak hlubokým údolím Romsdalen podél řeky Rauma do přístavu Åndalsnes. Ten je považován za momentálně bezpečné místo, protože zde před několika dny přistály britské expediční jednotky.

Åndalsnes se však obratem stává cílem intenzivního německého bombardování. Zlatý vlak je naštěstí ušetřen a je přesunut kus za město, do stanice Romsdalshorn. Norská vláda informuje o zlatě Brity a žádá o převoz zlata do Anglie. Britové souhlasí. Kdo by chtěl nechávat zlato nacistům. Poklad je z bezpečnostních důvodů rozdělen na tři části. Prvních 200 beden odjíždí 25. dubna na křižníku HMS Galatea do Británie. Zbytek by tu ale na vyzvednutí čekal marně. Přístav drtí nálety a německé pozemní jednotky se rychle blíží od jihu. Zlato se proto stěhuje na 28 nákladních automobilů a vydává se do přístavu Molde.

Z Molde má poklad, vláda i král pokračovat na křižníku HMS Glasgow na sever do Tromsø. Jenže Němci postupují velmi rychle, rychleji než se čekalo. 29. dubna proto křižník spěšně opouští Molde a na palubě má jen 756 beden a 39 barelů. Osmnáct tun zlata, třetina celého pokladu, zůstává v přístavu.

Norové se však nevzdávají. Většinu zbývajícího zlata se podaří naložit na pobřežní parník Driva, než operaci opět ukončí intenzivní bombardování. V přístavu zůstává posledních třicet beden. Ty se stěhují opět na náklaďáky. Norové je urychleně převážejí do Gjemnes, kde si je má parník doložit. Chytrý plán. Jenže se komplikuje. Driva je na své cestě několikrát napadena německými letadly. Kapitán se nakonec rozhoduje najet úmyslně na pláž, aby zabránil potopení poškozeného plavidla.

Ani to ale Nory nezlomí. Na pomoc spěchá pět malých rybářských lodí (Heimdal, Barden, Svanen, Leif, Gudrun) z nedalekých obcí Bud a Hustad. Zlato na pláži naloží. A nejen to. Malá plavidla unikají pozornosti Němců, takže dokonce zvládnou v Gjemnes přiložit oněch třicet čekajících beden. S celým nákladem pak 3. května přistávají na ostrově Frøya. Odtud se zlato hned druhý den vydává na dvou větších rybářských lodích do Tromsø, kam dorazí po čtyřech dnech.

Tady si poklad více než dva týdny odpočine, než se 25. května vydá na britském křižníku HMS Enterprise do Anglie. I přes dva letecké útoky na moři se zlato nakonec skutečně dostává do londýnských trezorů Bank of England, odkud následně v několika transportech putuje přes Atlantik do Spojených států a Kanady. Tady je poklad postupně prodáván a zajišťuje tak financování operací norské exilové vlády v Londýně. Jen deset tun zlata se roku 1987 vrací zpět do Norska.

Za zvláštní zmínku stojí fakt, že z oněch padesáti tun zlata, které za dramatických okolností projely značnou částí Norska, putovaly na náklaďácích a rybářských lodích, byly překládány na pláži a během bombardování, se během transportu ztratilo pouze 297 zlatých mincí. Ty se vysypaly z barelu poškozeného během přepravy na britském plavidle.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (18): Čarovný Romsdalen

Cesta z Dombåsu do Åndalsnes učaruje. Doprava tu je na norské poměry sice poměrně rušná a potkáte tu i hodně kamionů, ale okolí vám to vynahradí. Převážnou část cesty pojedete údolím Romsdalen, kde silnice kopíruje tyrkysově zbarvenou divokou řeku Rauma. Ta, stejně jako silnice, na necelých šedesáti kilometrech na cestě k moři ztratí více než šest set výškových metrů. Není tu proto nouze o peřeje a vodopády. Úzké údolí po obou stranách navíc lemují strmé skalnaté srázy, které stoupají až o sedmnáctset výškových metrů nahoru. Údolí přitom není místy ani kilometr široké. Kromě silnice a řeky se tu do údolí vešla i železnice s mnoha zajímavými mosty, takže je tu opravdu pořád co obdivovat. Při silnici je celá řada odpočívadel, ze kterých si můžete výhledů i drobných výletů užít. Jedno z odpočívadel je přímo pod stěnou Trollveggen, která je nejvyšší vertikální skalní stěnou Evropy.

Historickou zajímavostí je, že široké údolí, kterým pojedete hned za Dombåsem, než vjedete do Romsdalenu, kdysi pokrývalo mělké jezero Lesja. Vysoušecí práce započaté v roce 1860 ho však nahradili tisíci hektary kvalitní zemědělské půdy. Ta je tady v horách vzácná.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (17): Audience u losa

Los je neskutečně impozantní zvíře. V našich krajích by se řeklo, že je „velký jako kráva“. Jenže to není pravda. Kráva by vedle losa vypadala jako pouťový poník. Zatímco býk české straky měří v kříži do 160 centimetrů a náš busík po střechu 195 centimetrů, tak samec losa evropského má v kohoutku 235, výjimečně i 260 centimetrů. Mimochodem slon indický má v kohoutku obvykle dva až tři metry. Když los stojí kus od norského dřevěného domku, vypadá to celé jako roztomilá dětská kresbička s nezvládnutými poměry. Tak absurdně velký ten los je.

Losí rodinku jsme tiše pozorovali přes louku dobrou čtvrt hodinu. Samice a tele se poklidně pásly a zpravidla o nás neprojevovaly žádný zájem. Samec nás co chvíli pohledem zkoumavě kontroloval. Tak jsme nakonec poděkovali, rozloučili se a dopřáli majestátnímu králi lesa klidnou večeři.

Losí rodinku jsme potkali kousek od Dombåsu. Dombås není architektonicky omračující městečko, je však významnou železniční i silniční křižovatkou a se svými jedenácti sty obyvateli je obchodním centrem horní části Gudbrandsdalského údolí. Pro turistu je nejzajímavější, že město je doslova zasazeno mezi čtyři národní parky – Dovrefjell-Sunndalsfjella, Dovre, Rondane a Reinheimen. Díky tomu si zde můžete zaplatit třeba výlet na pyžmoní nebo losí safari. Jako „budgetoví“ turisté se psem jsme samozřejmě nic takového neudělali. Losí rodinku jsme tu ale přesto potkali na vlastní pěst. Povedlo se nám to ale až po třiceti dvou dnech celkem strávených v Norsku.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (16): Po stopách Peera Gynta

Pětatřicet kilometrů severně od Lillehammeru začíná ve Skei půvabná cesta Peer Gynt Vegen. Šotolinová silnička se proplétá k severu horami, drží se ve výšce 800 – 1000 metrů nad mořem, sleduje stopy Peera Gynta, nechá vás trochu odpočinout od lidí a hlavně nabídne překrásné výhledy. Na západě vyrůstají vrcholy velikánů národního parku Jotunheimen, na východě jim zdatně sekundují vrcholy parku Rondane. Je to moc pěkná podívaná. V půli cesty projedete osadou Gålå, kde roku 1863 poprvé připravili gudbrandsdálský hnědý sýr. Že jste Gudbrandsdalsost ještě neměli? Pokud se chcete považovat za milovníky Norska a Skandinávie obecně, měli byste to napravit.

PS: Pozor, příjezd od Tretten aktuálně není možný. Před pár týdny zde spadl most.

Rubriky
Na cestách

Cesta na sever (15): Lillehammerský Maihaugen

Lillehammer asi znáte jako dějiště zimních olympijských her v roce 1994. Nás sem ale nezavedl sport, ale Maihaugen. Maihaugen je jedno z největších muzeí pod širým nebem v celé severní Evropě. Sdružuje téměř dvě stovky budov, které mapují jak lidé žili v údolí Gudbrandsdalen. Všechny budovy jsou autentické, kdysi byly vykoupeny, pečlivě rozebrány, převezeny a zase postaveny na rozsáhlém pozemku nad Lillehammerem.

Najdete zde vesnické domky, farmy, horské usedlosti, ale také školu, celé městské ulice nebo nádraží s parním vlakem včetně poštovního vagonu. Skutečnou perlou skanzenu pak je kompletní sloupový kostel (stavkyrke) pocházející z obce Garmo u Lomu. Kostel postavený kolem roku 1150 byl v roce 1879 rozebrán a tři roky později prodán. Dnes patří k nejnavštěvovanějším kostelům v Norsku.

Zajímavostí je, že muzeum Maihaugen vzniklo jako soukromá sbírka lillehammerského zubaře Anderse Sandviga (1862-1950). Ten začal skupovat a přemisťovat zajímavé stavby v Gudbrandsdalenu již v devatesátých letech 19. století. V roce 1904 jeho sbírku odkoupilo město, přesunulo ji do dnešní lokace a nadále rozšiřovalo. Pan Sandvik v nově ustaveném muzeu dělal kurátora a později ředitele.