Jezdím rád vlakem. Spolu s chůzí a kolem patří k mým třem nejoblíbenějším způsobům přepravy. Kdykoliv představuje rozumnou alternativu, rád ho upřednostním před autem, letadlem nebo autobusem. Vlakem dojíždím do práce. Vlakem byli moji synkové prvně u moře. Vlakem jezdíme na výlety. Vlak používám i na řadu služebních cest.
Postupně Vám prozradím čtyřiačtyřicet důvodů, proč je vlak mým favoritem. Každý pátek přibude jeden.
Když už jsme minule byli u letadel, ještě u nich zůstaneme. Ale začnu trochu oklikou…
Mám rád železniční muzeum v anglickém Yorku. Nechají vás tam vzít za regulátor rekordmana Mallarda, pohladíte si repliku lokomotivy Rocket, můžete obdivovat Evening Star, Duchess of Hamilton, salonní vozy monarchů a další technické skvosty. Můžete pozorovat rekonstrukci Létajícího Skota, pustí vás pod parní lokomotivu a jednu dokonce pro jistotu „rozřízli“ jako v knize, abyste opravdu o nic nepřišli. Zajímavou formou vás tam také seznámí s řadu dobových reálií.
A tak jsem se ocitl před pěknou hromadou kufrů naskládanou na peronu vedle prastarých osobních vozů. Přečetl jsem si u nich o dobách, kdy cestujícím se zavazadly pomáhali zřízenci, kdy na bagáž byly vyčleněny zvláštní vozy nebo oddíly a kdy každý cestující první třídy mohl využít váhového limitu 150 liber (tj. 68 kilogramů) pro přepravu svých nezbytností. Zřízenci na nádraží zkontrolovali, že všechna zavazadla jsou řádně označena, poplatky zaplaceny, zavazadla převážili a převzali k přepravě. 68 kilogramů na hlavu, 136 kilogramů na pár a tak dále. Příliš nalehko se tehdy necestovalo. Co s sebou ti blázni tahali?
Tento výjev se mi vybavil letos v červnu. Byl sobotní podvečer a já jsem nádražím ve Splitu táhl k rychlíku Adria dvě děti, lodní kufr, tři batůžky, tašku s pitím na cestu, síťku na ryby, krabici s rozjedenou pizzou, kyblík s mušlemi a synkovu památeční cihlu ohlazenou mořem. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc vlak miluju pro jeho benevolentní přístup k zavazadlům. Musel jsem se prostě usmívat při představě, jak bychom asi dopadli na letišti. Síťka, cihla, mušle, pizza ani voda by neodletěly, určitě by se to neobešlo bez pláče a navíc bychom řešili tradiční „přehazovačku“ mezi kufry. Na nádraží ale panovala pohoda.
Nebudu tvrdit, že potřebuji pokaždé cestovat s harpunou a stavebním materiálem. Ale je pravda, že balení do vlaku je zkrátka výrazně jednodušší a příjemnější než do letadla. Skvěle je to vidět, když párkrát za sebou letíte a pak můžete vyjet na služební cestu vlakem. Najednou neřešíte, co můžete dát do kterého kufru. Jak jsou kufry velké a těžké. Jestli máte dostatečně malou zubní pastu. Jestli jste nezapomenul sundat „švýcarák“ z klíčů. Nepěchujete násilím malý batoh do velkého kufru, abyste se vešel do předepsaného počtu zavazadel. Do vlaku si prostě vezmete, co potřebujete, zabalíte si to tam, kde to pohodlně najdete a kde to dává smysl. A když máte hotovo, tak si navrch klidně ještě vezmete krabici s kloboukem, jako jedna dáma, se kterou jsem v létě cestoval Pendolinem do Františkových Lázní. Přímo k vlaku si tehdy ji i její zavazadla přišel vyzvednout zřízenec z hotelu. Cestování vlakem si zachovává styl.
Abych v tom udělal hned od začátku jasno. Nebudeme se bavit o maglevu ani o technologiích budoucnosti. Nebude nás zajímat rychlost maximální a dokonce ani rychlost cestovní. Budou nás zajímat dnešní vlaky, dnešní letadla a čas, za jaký nás přepraví z místa na místo. A abych Vám ukázal, co dnešní vlaky doopravdy umí, podíváme se tentokráte do zahraničí. Do zemí, kde společenský vývoj železnici přál více než u nás.
Pokud je letadlo ve vzduchu a neděje se něco mimořádného, tak by bylo čirým šílenstvím pokoušet se ho honit vlakem. Cesta letadlem na sebe však váže řadu nezanedbatelných časových režií, díky kterým vlak nakonec často protne cílovou pásku dříve. Pojďme se na to podívat řečí čísel.
Nejprve si ujasněme předpoklady. Zaprvé budeme pracovat s odlehlostí letiště. Hlavní nádraží jsou v evropských metropolích situována v blízkosti centra. Letiště jsou naopak vytěsněna na okraj města. Nebo dokonce i pěkný kus za něj. Nebudeme brát v potaz extrémně odlehlá letiště (typu London Lutton nebo Stansted, Milano Bergamo, atp.). Dohodneme se, že cesta z města na letiště trvá přibližně o půl hodiny déle, než cesta na nádraží. Je to fér? Naše cesta na nádraží tedy bude trvat nula minut, cesta na letiště třicet minut.
Za druhé tu máme procedury na letišti. Nejsme amatéři, zapomeneme tedy na příchod doporučované dvě hodiny před odletem. Nám bude stačit hodina a půl. To je čas, za který na většině letišť v klidu stihnete odbavit sebe i zavazadlo a projít bezpečnostní procedury bez předbíhání těhotných žen a odstrkování starců. Podtrženo sečteno, cesta na letiště, odbavení a cesta z letiště přidají k cestě letadlem 2 hodiny a 30 minut. A to vůbec nepočítáme s tím, že v cíli Vám bude trvat určitě minimálně čtvrt hodiny, než se dostanete z letadla před terminál a na zavazadlo si počkáte ještě déle. Náš odhad se drží spíše na spodní hranici. Ale pokud se někomu toto číslo zná neadekvátní, můžete si jej dle libosti v následujících výpočtech upravit. Nastupování do vlaku vezmeme také v poklidu a na nádraží dorazíme 10 minut před plánovaným odjezdem.
Za třetí, jedeme v úterý za 14 dní od chvíle, kdy píšu tento článek. Proč je to důležité? Chceme vědět cestovní doby v pracovní den. A chceme určitý časový odstup, protože si budeme všímat i ceny cesty. Mnozí z vás se možná budou divit.
Paříž – Londýn
Nabídka spojení mezi čtyři sta padesát kilometrů vzdálenými metropolemi je široká. Kromě několika aerolinek mezi nimi pendlují i rychlovlaky Eurostar. Přímý let mezi Paris Charles De Gaule a London Heathrow trvá hodinu a patnáct minut. Cesta po započtení výše uvedených časových režií tedy vyjde na 3 hodiny 45 minut. Jednosměrnou letenku na náš termín mi vyhledávač nabídl za 3.400 Kč.
Vlak Eurostar zvládne cestu z nádraží Paris Gare Du Nord na London St Pancras International za 2 hodiny a 16 minut. S deseti minutami navíc strávenými na nádraží tedy cesta vyjde na 2 hodiny a 26 minut. Cena levných jednosměrných jízdenek se pohybovala od 48 do 60 liber, tedy od 1.760 do 2.200 korun. Eurostar tedy na jedné cestě ušetří kolem jedné a čtvrt hodiny času a je až o polovinu levnější než letadlo.
Porovnání cesty z Paříže do Londýna vlakem a letadlem.
Paříž – Brusel
Vydejme se teď na sever. Z Paříže se svezeme do Bruselu. Letadlo zvládne přes tři sta kilometrů dlouhý let za 55 minut. S časovými režiemi jsme tedy na 3 hodinách a 25 minutách. Vyhledávač mi aktuálně nabídl poměrně drahé letenky. Nejlepší nabídka na přímý let zněla na 5.521 Kč. No, nic moc. Ale třeba to obvykle bývá lepší.
Rychlovlak Thalys dorazí z Paříže na bruselském nádraží Midi za 1 hodinu 22 minut. Oproti letadlu tedy ušetří bez sedmi minut dvě hodiny. Jízdenku mi dráhy nabídly od 59 eur, tedy 2.200 korun. Cena je tedy opět poloviční.
Není divu, že zavedení Thalysu významně změnilo způsob, jak se mezi oběma městy cestuje. Před Thalysem cestovalo mezi Paříží a Bruselem 61 % lidí autem, 24 % vlakem, 8 % autobusem a 7 % letadlem. Od zavedení Thalysu se poměry otočily. 50 % lidí jezdí vlakem, 43 % autem, 5 % autobusem a letadlo propadlo ke 2 %.
Porovnání cesty z Paříže do Bruselu vlakem a letadlem. V době, kdy cestující Thalysu už ochutnává na nádraží v Bruselu belgické pralinky (opravdu je tam mají), tak cestující aerolinek ještě čeká na letišti v Paříži na svůj odlet.
Madrid – Barcelona
Můj poslední případ je ze Španělska. To původně nebylo žádným průlomovým průkopníkem v oblasti vysokorychlostní železniční dopravy. Jenže během pár let dokázali dokonale využít „peníze z Bruselu“, významně inovovali svou infrastrukturu a dnes se pyšní nejdelší sítí vysokorychlostních železnic v Evropě.
Let z Madridu do Barcelony zabere 1 hodinu a 15 minut. S časovými režiemi jsme tedy na 3 hodinách a 45 minutách. Rychlovlak Renfe AVE urazí vzdálenost 621 kilometrů mezi stanicemi Madrid Atocha a Barcelona Saints za 2 hodiny a 30 minut. Opět jsme tedy o více než hodinu rychlejší než letadlo.
Cena letenek na náš termín začínala na 1.536 korunách. Jízdenku na vlak bychom pořídili od 42,70 euro, tedy 1.158 korun. Cenový rozdíl není zásadní, ale o pár set korun jsme opět levnější. I tak dnes více než 80 procent cestujících na této relaci využívá vlak. Přitom ještě v roce 2007 to byla nejvytíženější letecká relace s 971 pravidelnými lety týdně.
Porovnání cesty z Madridu do Barcelony vlakem a letadlem.
Rychle a poměrně levně
Co říci na závěr? Dočetl jsem se, že vlak dokáže být minimálně do 600 kilometrů více než konkurenceschopný letecké dopravě. Příklad AVE mezi Madridem a Barcelonou ukazuje, že na takových vzdálenostech rychlovlaky opravdu dokážou přetáhnout zásadní část cestujících z letadel. Stejně tak jako Thalys mezi Paříží a Bruselem dokazuje, že na vzdálenostech srovnatelných s trasou Praha – Ostrava je možné úspěšně vytáhnout značnou část lidí z aut. Naše cenová porovnávání navíc ukazují, že cestování rychlovlakem rozhodně nemusí být dražší než letadlo.
Výhody rychlovlaků pochopili nejen v Evropě. Japonsko je přímo kolébkou vysokorychlostních železnic, Čína dnes provozuje světově nejdelší síť, rychlovlak spojuje Moskvu a Petrohrad, první úsek otevřeli v Maroku a své rychlostní dráhy připravují další země. Jak by se Vám líbila Praha – Ostrava za hodinu a půl? Praha – Brno pod hodinu? Vídeň a Berlín pod dvě hodiny?
Podle některých hlasů jsme na vysokorychlostní tratě moc malá země. Já si myslím, že to je spíše nepochopení myšlenky vysokorychlostních drah. A je to škoda. Dovedete si představit, co by síť rychlých tratí dokázala udělat s ekonomikou, trhem práce a nezaměstnaností v regionech? Železnice vždy významný vliv na tyto věci měla. A od svých prvopočátků byla o rychlosti.
Fakta a užitečné zdroje:
Výpočty jsou hezké. Ale vlak bude mít určitě zpoždění! Možná ano. Ale výrazně pravděpodobnější je, že opožděný bude Váš let. Povídali jsme si o tom v květnu, ve čtvrtém důvodu… https://www.zalesem.cz/2015/duvod-4-vlak-je-spolehlivy/
Pokud jste alespoň trochu „zelení“, bude Vás určitě zajímat i fakt, že Vaše cesta vlakem bude mít výrazně menší dopad na životní prostředí než cesta letadlem. Čísla naleznete v úplně prvním důvodu, kterým jsme začínali náš seriál. https://www.zalesem.cz/2015/duvod-1-vlak-je-zeleny/
Minule jsme si povídali o šlofíčku, dnes se ve vlaku doopravdy prospíme. Řeč bude o lůžkových a lehátkových vlacích. U nás se s nimi svezete na mezinárodních spojích na Slovensko, do Německa, Vídně, Basileje, Curychu, Varšavy, Krakova, Budapešti, Minsku, Moskvy, na francouzskou riviéru a v letní sezoně též do Chorvatska, Srbska a Černé hory. V rozlehlejších evropských zemích však fungují i jako čistě vnitrostátní spoje. Londýn se Skotskem spojují vlaky Caledonian Sleeper, hustou sítí vlaků City Night Line je protkáno Německo, Francie má své Intercités de Nuit, a tak bychom mohli pokračovat.
Lůžkové spoje dnes umí být solidním hotelem. Uzamykatelná a klimatizovaná kupé moderních vozů nabízejí soukromí, klid na spánek, plnohodnotnou postel, elektrickou zásuvku, umyvadlo a sdílenou nebo vlastní koupelnu se sprchou. Jako v běžném hotelu na vás čeká čistě povlečené lůžko, ručníky, balená voda pro případ noční žízně a ráno snídaně. Objednat si můžete drobné občerstvení nebo buzení. Personál bývá spolehlivý a vstřícný. Navíc, na rozdíl od jiných hotelů, s vámi postel celou noc uhání k cíli. K čemu je to dobré? Vyplatí se to? Uvedu Vám tři příklady.
Jednání v Rotterdamu. Vloni mne a kolegu čekalo dopolední jednání v Rotterdamu. Klasická varianta znamenala vyrazit na podvečerní let z Prahy do Amsterodamu, tam sednout na vlak a při troše štěstí před jedenáctou dorazit na hotel. My jsme se ale nakonec rozhodli letadlo úplně vynechat. Z práce jsme díky tomu mohli vyrazit o dvě hodiny později. V půl sedmé večer jsme nasedli v Praze na noční vlak Metropol, trochu si popovídali a pak ulehli. Ráno o půl desáté jsme na minutu přesně dorazili do Utrechtu. Vyspalí, nasnídaní a odpočatí. Téměř dvanáct set kilometrů jsme měli za sebou a do cíle nám už zbývalo jen pár desítek minut veřejnou dopravou. Jízdenka stála tři tisíce korun na osobu, což bylo ale výrazně méně, než bychom utratili za letadlo, vlak z letiště a hotel. Ve finále jsme tedy vyráželi na cestu později, cestování bylo pohodlnější a ještě jsme ušetřili.
Pánská jízda v Budapešti. Lůžkový vlak jsme s kamarády zvolili i pro naši cestu na prodloužený víkend v Budapešti. Z Prahy jsme vyráželi ve čtvrtek těsně před půlnocí, před odjezdem jsme si stihli zajít na pivo a v pátek v půl deváté ráno jsme již stáli na nádraží Keleti. Noční vlak nám ušetřil půl dne cestování a tím i den dovolené. Cesta tam nás každého vyšla na něco málo přes čtrnáct set korun. To je za šest set jedenáct kilometrů, nocleh a snídani slušná cena. Pravda, v tomto případě nás Jídelní a lůžkové vozy trochu vypekly obstarožním vagonem.
S dětmi k Jadranu. Jako poslední příklad uvedu svou červnovou cestu se synky do Splitu. Již jsem o ní podrobně referoval v samostatné reportáži, tak jen uvedu, že tehdy mi vlak ušetřil značně úmornou cestu autem a děti byli ze „spinkacího vlaku“ jednoznačně nadšené. Cena byla téměř třetinová v porovnání s nejlevnějšími dostupnými letenkami a cesta byla pro nás všechny nevšedním zážitkem.
Spát a přitom uhánět lůžkovým vlakem potemnělou krajinou k cíli, se zkrátka často z mnoha důvodů vyplatí.
Fakta a užitečné zdroje:
Jak to funguje? Lůžkové i lehátkové vozy jsou vždy striktně místenkové. Kromě jízdenky si tak budete muset koupit i místenku s lůžkovým nebo lehátkovým příplatkem. Prodá vám jim kterákoliv mezinárodní pokladna. Jízdní doklady na některé spoje lze koupit i přes internet. Na nádraží doporučuji dorazit deset minut před odjezdem. Steward vozu si při nástupu zkontroluje vaše jízdní doklady, uvede vás do kupé a vše poměrně ochotně vysvětlí.
Kolik lidí pojede se mnou? Lůžkové oddíly nabízejí jedno až tři místa. Každý oddíl je buď pánský, nebo dámský. Mísit pohlaví lze, pokud si zakoupíte celý oddíl pro sebe. Skromnější a levnější lehátkové oddíly nabízejí až šest míst a jsou smíšené.
Je to vždy tak skvělé? Služby se mohou na jednotlivých spojích v závislosti na destinaci a provozovateli lišit. Přiznávám, že na poslední cestě do Budapešti během oné vlny letních veder nás značně nepříjemně překvapil obstarožní vůz bez klimatizace i bez sprchy. Musel snad nedopatřením ujet z Lužné. V ostatních případech byly mé zkušenosti pozitivní.
Nejsem přirozené ranní ptáče. Přesto tak třikrát týdně před půl šestou sbíhám do údolí na svůj vlak do kanceláře. Že bych byl vždy vysloveně svěží, to opravdu říci nemohu. Obzvláště teď, když mne celou cestu doprovází černočerná tma. Do Jablonce jedu něco přes půl hodiny, vlak je pohodlný, tichý, je v něm příjemné klima, a tak není divu, že občas „klimbnu“.
Ten krátký šlofíček mi přijde velice vhod. A evidentně nejen mne. Z výzkumů prováděných na pilotech americkou vesmírnou agenturou NASA vyplývá, že i jen několikaminutový šlofík vás osvěží na celé hodiny, kdy se vám nebude chtít spát. Některé aerolinky proto svým pilotům na dlouhých letech šlofíky povolily. Ne, nebojte se. Střídají se.
Fenomén šlofíku se stal předmětem výzkumu i mimo oblast letectví. Gregory Belenky z Washingtonské státní univerzity dospěl k názoru, že spánek rozdělený do několika bloků v průběhu dne zregeneruje vaše síly výrazně více, než jeden dlouhý spánek vcelku. Leon Lack z australské Flinders University zase zkoumal optimální délku šlofíku. Tvrdí, že deset minut vám jednoznačně prospěje. Naopak po podřimování delším třiceti minut se budete cítit spíše ještě ospalejší. A pak je tu můj praděda František. Ten si neopomenul každé odpoledne dát na gauči svých „dvacet“. Říkal, že je to „gesund“. Pokud se dožijete stovky, tak mi to vyvracejte.
Dát si „dvacet“ je přesně to, co mi vlak dokonale umožňuje. Rád si v něm občas klimbnu ráno cestou do práce, odpoledne cestou domů, během návratu ze služební cesty nebo naopak cestou na jednání. Mezitím co na silnici patří spánek k nejobávanějším zabijákům, ve vlaku je naopak prospěšný pro vaše zdraví i výkonnost. Nechat klíčky od vozu viset v předsíni se i v tomto ohledu prostě vyplatí.
A ještě milá příhoda navrch…
Jednou v zimě jsem zaspal cestou domů svou cílovou stanici. Prostě jsem se vzbudil až o dvě zastávky dále. Spěšně jsem posbíral věci, vystoupil a ocitl se v husté chumelenici, mrazu, vichru a šeru na opuštěném perónu zastávky s příznačným názvem „Desná – Pustinská“.
Než jsem se stačil rozkoukat, otevřely se druhé dveře vozu a vykoukla průvodčí.
„Co to děláte? Kam jdete?“ „Asi jsem zaspal. Počkám na vlak zpět.“ „Zpátky pojedeme my… Pojďte čekat dovnitř.“
S údivem jsem nastoupil zpět. Musím uznat, že uvnitř bylo opravdu příjemněji než venku. Navíc jsem se dozvěděl, že si průvodčí již dříve všimla, že jsem přejel. „Říkala jsem si, že Vás nechám dospat a vzbudím Vás na cestě zpátky.“ No, řekněte – není to milé?
Česko se může pochlubit jednou z nejhustších železničních sítí na světě. Více než devět a půl tisíce kilometrů tratí, téměř tři tisíce stanic a zastávek a sedm tisíc spojů denně vám nabízí přístup nejen do měst, ale otevírá cestu i na venkov, na hrady, k vodě, do lesů nebo třeba do hor. To dělá z vlaku fantastický cestovní prostředek na výlety.
Co mi přijde na cestování na výlet vlakem tak skvělé? Těch věcí je více. O cestách s dětmi nebo přáteli, o kochání se krajinou, klidu, šetrnosti k životnímu prostředí a mnoha dalších výhodách jsme si již povídali. V případě výletů ale asi ze všeho nejvíce oceňuji tu volnost, kterou mi na nich vlak dává. Přijde vám to paradoxní? Jaká volnost?
Ano, musím se sice podřídit jízdnímu řádu. Ale nemusím řešit, kde bezpečně odstavím automobil. A hlavně nemusím trasu výletu plánovat tak, abych se zase vrátil do výchozího bodu. Díky tomu mohu v sobotu ráno vystoupit třeba v Rybništi a odpoledne po celodenním putování malebnými Lužickými horami skončit v České Kamenici. Díky tomu mohu vystoupit večer v Kořenově a po nočním přechodu Jizerek nastoupit do vlaku druhý den po poledni v Oldřichově v Hájích. Také si mohu občas po práci vyrazit do Jindřichovic pod Smrkem, putovat při západu slunce prastarými alejemi Frýdlantského výběžku, obdivovat impozantní panorama hor, usrknout v Libverdě z Kristiánova pramene a pak nastoupit v Chrastavě na noční vlak domů. V zimě zase mohu vzít běžky, dojet vlakem do Polska a bílou stopou doputovat horami zpět do Čech. Vlak mi zkrátka otevírá spoustu možností, které by mi auto nedovolilo.
Podobných výletů, krátkých i dlouhých, najdete i ve svém okolí spoustu. Můžete si udělat malý výlet s dětmi, navštívit třeba hrad a nastoupit po pár kilometrech na příští stanici. Můžete ale také vzít na záda krosnu a do vlaku se vrátit po dvoutýdenním putování rumunskými horami. Fantazii se meze nekladou. Meteorologové nám na víkend slibují docela slušné počasí, není čas vyrazit ven?
Fakta a užitečné zdroje:
Pokud vyrážíte o víkendu, na trochu delší vzdálenost a navíc ještě ve skupince nebo s rodinnou, podívejte se na nabídku skupinových víkendových jízdenek. Docela na nich ušetříte. Dva dospělí s až třemi dětmi díky nim mohou například za 225,- Kč cestovat celý den po Libereckém kraji. Za 650,- Kč může pětičlenná rodina cestovat celý den po celé republice. Podobné nabídky platí i pro ostatní kraje, příhraniční regiony nebo u železnic v sousedních státech.
„Ještě jste měl napsat, že ve vlaku si můžu dát pivo,“ napsal mi v reakci na minulý díl o jídle jeden ze čtenářů. „Vždy se těším na cestu Pendolinem. Tam mají plzínku vymazlenou a ve skle.“
Nesmírně nerad své čtenáře zklamávám, takže dnešní díl bude o cestách a alkoholu. Pokud se mu pro věk, vyznání, z přesvědčení, ze zdravotních nebo jiných důvodů vyhýbáte, prosím vás o shovívavost. Rozhodně tu nechci nikoho nabádat ke konzumaci, ani podporovat alkoholismus, ani zvát do vlaku opilce. Ale pravdou zkrátka je, že v životě průměrného středoevropana se vyskytne řada situací, kdy by si skleničku nebo dvě rád dal. Za volant poté slušný člověk nesedne. Alkohol je druhým nejčastějším zabijákem na našich silnicích. Vlak nám naštěstí ta dvě piva odpustí a bez hloupého riskování nás doveze k cíli.
Ač se nepovažuji za alkoholika, sám toho občas rád využiju. Zhruba ob rok jezdím z Jizerek do Mnichova Hradiště na sraz spolužáků z gymnázia. Díky vlaku si tam mohu o tom, co jsme prováděli kdysi a co děláme teď popovídat nad pivem. Vypráví se nad ním příjemněji a to, co ušetřím na sifonu, mi konec konců zaplatí i část cesty. V Jablonci se zase několikrát do roka scházíme se současnými nebo bývalými kolegy. Končíme nezřídka v době, kdy „autobusáci“ dávno spí. Poslední vlak na Tanvald je mi proto vítanou záchranou.
Někdy zatoužíte dát si sklenku vína k večeři v restauraci, nebo se po celodenním výšlapu chcete odměnit oroseným pivem. Jindy cestujete na rodinnou oslavu, vinobraní v Roudnici, otevřené sklepy na Moravě nebo firemní vánoční večírek. Ve všech případech se můžete buď v odpovědi na zvídavé dotazy ohledně nečekané abstinence jen uculovat a nesměle zvonit klíčky od vozu, nebo můžete nechat auto doma a vyrazit jinak. Třeba vlakem.
A máte-li chuť, sklenku si můžete dát i přímo ve vlaku. O půvabech jídelních vozů, bister na kolech a slečen roznášejících občerstvení se již rozepisovat nebudu. Toho jste si užili minulý týden. Ale při příští cestě Pendolinem zkusím určitě zjistit, jestli Vojtěch s tou „plzínkou“ nepřeháněl.
Fakta a užitečné zdroje:
Nezapomínejte, že psi se ve vlaku přepravují, ale lidé „pod psa“ mohou být z přepravy snadno vyloučeni. Takže pijte s mírou.
Kdysi dávno, byl jsem ještě docela malý kluk, ke mně doputoval prospekt jedné západoněmecké firmy vyrábějící železniční modely. Byla to pro mne neskutečná vzácnost. Opatroval jsem ho dlouhá léta. Možná ještě dnes bych ho našel. Žasnul jsem nad modelovým kolejištěm s točnou, valil jsem oči na propracované parní lokomotivy a zamiloval jsem se do skoro nekonečné bílo červené rychlíkové soupravy. Hlavně do vagonu, za jehož okénky byly vidět lampičky a lidé u stolků. Tak proběhlo moje první setkání s jídelním vozem.
Vagony s lampičkami na stolkách pro mne mají zvláštní půvab dodnes. Možná je v tom ta láska z dětství. Možná, je to proto, že jsem vždycky bydlel u tratí, na kterých vůbec nejezdily. Možná proto, že mi voní nepoznanými a lákavými dálkami. A možná prostě proto, že jídelní vůz považuji za restauraci s nejhezčím výhledem na světě. Sedět v pádícím rychlíku u jedné z těch lampiček a při večeři pozorovat pozvolna usínající krajinu je prostě okouzlující zážitek. Pro mne vždy výjimečný, tak trochu slavnostní, skoro až aristokratický.
Ale buďme praktičtí. Na delších cestách se občas něco k snědku hodí. Motoristé v tokovém případě zastaví u nejbližší benzinky nebo motorestu. Na dráze je nejlepším řešením jídelní vůz. Ty dnešní poskytují kultivované prostředí. Na rozdíl od řady motorestů striktně nekuřácké. Zpravidla se v nich slušně najíte. Podle mého soudu určitě výrazně lépe než v průměrném motorestu, jaké potkáte třeba na trase Hradec Králové – Brno. Stálé menu doplňují sezónní nabídky a vždy je tak na co se těšit. Během jídla se navíc pořád pohybujete k cíli, nemusíte hltat a nikam chvátat. Klidně zakončete oběd ještě kávičkou, neztratíte tím ani minutu. To vše pořídíte za vcelku rozumný peníz. Ceny sice nejsou vysloveně nízké, ale jsou akceptovatelné. Hlavní chod Vás povětšinou vyjde něco nad sto korun. Pravda, na některých spojích z Budapešti lze natrefit na trochu unaveně působící maďarské „jídeláky“, jejichž cenová úroveň evidentně vznikla chybou při překladu z maďarštiny. Ale jsou spíše výjimkou.
Dráha umí příjemně gastronomicky překvapit, i když v soupravě není řazen jídelní vůz. Na spojích Českých Drah do Žiliny si mne získalo občerstvení rozvážkou. Příjemná a úslužná slečna pendlovala soupravou s vozíčkem a nabízela rozumný sortiment za lidové ceny. S podobně vstřícným přístupem jsem se setkal později i v Leo Expressu na cestě do Olomouce. Ve Velké Británii mne v bistro vozech baví lokální značky čajů. A tak vám třeba v Intercity z Londýna do Yorkshire ze šálku visí červená cedulka Yorkshire Tea. Co jiného byste čekali, že? Německé dráhy vám zase na nočních vlacích po ránu až k lůžku donesou vydatnou a úhledně zabalenou snídani. Prvně to bylo moc milé překvapení.
Probouzet se začínají i služby na našich nádražích. Nádražní restaurace v Tanvaldu je asi tak jediným podnikem ve městě, který bych vám bez uzardění doporučil na oběd. V Liberci zase miluji pekárničku s obloženými houskami a chlebíčky. Na přestupech v Praze chodím na burgera. A čisté a útulné restaurace najdete, často skoro překvapivě, i na mnoha dalších nádražích. V Jablonci nad Nisou, na Špičáku u Železné Rudy nebo třeba v Kyjově na Moravě. A ještě víc je bufetů, byť někdy svérázných. Vyzkoušel jsem jich od Harrachova, přes Bohumín až po Hodonín skutečně mnoho.
Když na vaší cestě nic z výše uvedeného nezabere, pořád ještě můžete mít v batohu v záloze svačinu. Sníte si ji bez ztráty času v rozhodně větším klidu a pohodlí než v autě. Jedete a přitom nemusíte řešit, jak dvěma rukama současně řídit, řadit, blikat, troubit, gestikulovat, vybalovat bagetu a čistit si majonézu z kalhot. Ve vlaku je to prostě jiné. V něm se v klidu najíte.
Přeji vám příjemné cestování a dobrou chuť. Já se dnes odpoledne asi stavím v Liberci na chlebíček.
Z kraje roku mne pracovní povinnosti vedly do Brna. Našel jsem si spojení, koupil jízdenku a opsal si do diáře odjezdy mých vlaků. Přitom mne zaujala jejich jména. Do Brna mne poveze Franz Schubert, zpět do Pardubic Joseph Haydn. Došlo mi, že jejich díla vlastně skoro vůbec neznám. Rozhodl jsem se to napravit.
A tak když se mnou ráno modrý Railjet téměř neslyšně uháněl zimní krajinou na Moravu, provázela mne přitom Schubertova Winterreise (Zimní cesta) a výběr jeho symfonické tvorby. Odpoledne na zpáteční cestě je pak vystřídaly Haydnovy Londýnské symfonie. Cesta se tím stala velice příjemným kulturním zážitkem, rozšířil jsem si rozhled a Haydna dokonce zařadil na svůj stálý „playlist“.
Možnost nasadit si během cesty sluchátka, zcela se odstřihnout od zvuků okolního světa, pozorovat krajinu za oknem a nerušeně se zaposlouchat do hudby, je dalším z důvodů, pro které mám cestování vlakem rád. Sebelepší audio soustava v autě vám stejný zážitek nenabídne. Prostě nemůže. Pořád tam budou zvuky a hluky okolí. Pokud řídíte, tak je jednoduše vnímat potřebujete.
Sluchátka již dlouho mají své stálé místo v mém batohu. Často po nich sáhnu nejen na dlouhých cestách, ale třeba i ráno na půlhodinové cestě do práce. Hudba, kterou z nich poslouchám, se různí. Příjemný a nerušený zážitek ale přetrvává. Moc hezky se přitom čte, studuje, pracuje nebo jen tak kouká z okna.
Moc rád sleduji krajinu ubíhající za oknem vlaku. Nevím vlastně proč, ale nesmírně mne to uklidňuje. Doma bych dlouho lelkovat nevydržel. Nutilo by mne to jít něco psát, něco číst, něco vymýšlet, hrabat se v zahradě, prostě něco dělat, někam se hnát. Pohled z jedoucího vlaku je mi jasným důkazem, že se již někam ženu. A tak mohu spočinout ve vnitřním klidu a kochat se. Často si ve vlaku vyndám knihu, ale později ji stejně najdu zavřenou v klíně. Krajina zase zvítězila.
Možná jsem to zdědil po svém dědovi. Ten se kochal v autě. Domů pak občas dorazil autobusem. Jednou auto vyklátilo mladé jablůňky kdesi u Hradce, jindy se kolona na Jiráskově mostě zastavila ve chvíli, kdy obdivoval dokonalou siluetu Hradčan. Nárazník před ním stojící Volhy byl nesmlouvavý. Na rozdíl od dědy se v autě pro jistotu věnuji řízení a provozu. Je to bezpečnější. O to raději ale jezdím vlakem. Ve vlaku se můžu během cesty v poklidu zahledět do krajiny, opravdu ji vnímat a všímat si i drobných detailů.
Díky tomu si užívám i banální každodenní cestu do Jablonce. Mám rád jarní a podzimní rána na tanvaldském nádraží, kdy první sluneční paprsky ozáří vršky kopců, pomalu postupují dolů po úbočí Muchova a Terezínky a začínají ukusovat z mlh táhnoucích se údolím Kamenice. Pokaždé se těším na smržovský viadukt, odkud se otevírá podhled přes Jizerské hory až na hřebeny Krkonoš. Ráno za nimi vychází slunce, odpoledne vám svítí do zad a vy máte hory jako na dlani. Nakonec přichází Jablonec. Vilové čtvrti stékající po svazích, věže jabloneckých kostelů a tam vzadu v pozadí Ještěd. V ranním slunci to vše vypadá spíše jako Hobitín. Tyhle pohledy se mi asi nikdy neomrzí.
Své vlastní půvaby má snad každá trať. V divokém kaňonu řeky Jizery nad Železným Brodem málem zapomenete, že jste v Čechách. Cestou dále na Starou Paku a Jaroměř vás okouzlí kraj oblých kopečků a zapomenutých vesniček, na které shora shlíží Černá hora a další krkonošští velikáni. Od Liberce na západ vám zase pohladí výhledy na malebné Lužické hory a roztomilá nádražíčka stavěná z neomítnutých cihel. Z Děčína se svezete mohutným údolím podél Labe a než se úrodnými rovinami vydáte ku Praze, zamáváte lodím, přívozům i žernoseckým vinicím.
Zůstal jsem převážně u nás na severozápadě, ale mohl bych pokračovat dále a dále. Povídal bych o tratích, které doprovázejí řeky a říčky. O hlubokých údolích, kolejích šplhajících se do kopců a protínajících hluboké hvozdy. O úrodných lánech, kde si vítr pohrává s dozrávajícím obilím, nebo o zlatavých strništích s opuštěnými balíky slámy. Povídal bych o zapomenutých vesničkách a živoucích městech. O dravcích, kteří na chvíli zakrouží kolem vašeho vlaku, plachých srnkách a stádech poklidně se pasoucích na pastvinách. Zavzpomínal bych na rychlíky kopírující mořská pobřeží, z jejichž oken suchozemec fascinovaně hltá neklidnou, příbojem zpěněnou hladinu. Vzpomenul bych i na všechny strhující východy a západy slunce, které jsem kdy z vlaku pozoroval. A nakonec bych se rozvyprávěl i o lidech tam venku. O dospělých, kteří se na chvíli otočili za vlakem i o dětech, které mu zamávají.
Psát a číst by se dalo dlouho. Bylo by to spíše na knížku, než na příspěvek na blogu. Osobní zážitek by to ale stejně plně nenahradilo. Raději sedněte do vlaku, odhoďte starosti spolu s batohem někam nahoru do police a zadívejte se z okna. Sami poznáte, jestli jste také „kochací“ typ. Možná ne. Ale možná ano.
Samozřejmě to neplatí pro každého. Pokud je vaším úkolem třeba obrábění hřídele pro plynovou turbínu, tak do vlaku si ji opravdu nevezmete. Řadě jiných profesí ale cestování po železnici poskytuje velmi slušné podmínky pro práci. A to může v mnoha případech výrazně zamíchat kartami při rozhodování o tom, jaký dopravní prostředek zvolit pro služební cestu.
Málokdo stráví na cestách tolik času jako obchodníci. Pokud vynecháme strojvedoucí, vlakvedoucí, průvodčí, piloty, letušky, profesionální řidiče, astronauty a obdobné profese, budou obchodníci někde na pomyslné špičce žebříčku. Nebo hodně blízko ní. Služební cesty jsou u nich běžnou rutinní záležitostí. Před pár měsíci připadla jedna taková cesta na mne a kolegyni. Cílem byl Český Těšín a my tam chtěli zajet „na otočku“. Jednání naplánované na třináctou hodinu to plně umožňovalo a pro dopravu na místo a zpět se nabízely dokonce dvě varianty.
Mohl jsem ráno dojet do Jablonce nad Nisou na firmu, tam bychom před osmou sedli do auta a absolvovali v něm cestu na východ odhadnutou Googlem na čtyři hodiny a dvacet minut. Nebo jsme mohli jet vlakem. Místo na firmě se sejdeme v sedm v Železném Brodu na nádraží a podnikneme pět hodin a pětatřicet minut dlouhou cestu po železnici. Přes dřívější vstávání jsme zvolili vlak. Proč?
Protože během cesty do Těšína jsme zvládli dokončit překlad prezentace do češtiny, vše jsme si společně projeli a domluvili se na postupu. Probrali jsme si historii zákazníka, připravili se na jednání a navrch ještě zvládli vyřídit dopolední příděl mailů. Express Landek nám poskytl solidní pracovní stůl, kultivované prostředí, občerstvení s roznáškou a světe div se – až nečekaně dobře fungující WiFi připojení. Ke stejnému stolu jsme odpoledne nastoupili na zpáteční cestu. Sepsali jsme zápis z jednání, připravili vyúčtování, vyřídili odpolední korespondenci a splnili pár dalších úkolů, na které předešlý den v kanceláři nezbyl čas.
Vlak byl na každé cestě o hodinu a čtvrt pomalejší než auto. Současně nám ale na každé cestě umožnil plnohodnotně se věnovat práci minimálně ty tři hodiny strávené v Landeku. Ušetřili jsme odpoledne předcházejícího dne, které bychom jinak věnovali přípravě na jednání. A ušetřili jsme také dopoledne následujícího dne, které bychom jinak věnovali zápisům a likvidaci přeplněné mailové schránky. Jet vlakem prostě stálo za to a obdobně dopadlo mé rozhodování na řadě další cest. Ať to byl Bohumín, Brno, Olomouc, Bratislava nebo Hannover, tak i když byl vlak třeba i o čtvrtinu jízdní doby pomalejší, pořád se mi časově vyplatil.
Mám kamarádku, jejíž vysoká manažerská pozice vyžadovala trávit každý týden jeden den na centrále společnosti ve Vídni. Pravidelně proto v Praze usedala na svůj ranní Railjet, aby se večerním spojem zase vracela zpět. Auto by všechen ten čas strávený na cestách prostě zabilo a jí by asi hodně chyběl. Letadlo na takto krátké trase také nebylo žádným řešením. Vlak byl zkrátka nejlepší volbou. Pokud se někdy rozhlédnete po spolucestujících, hlavně ve vlacích vyšších kategorií, zjistíte, že takové uvažování není nikterak výjimečné. Lidí, kteří jedou někam za prací a cestou klobou do svých notebooků nebo se prohrabávají papíry, tam naleznete dost.
Ale dost o práci. Přeji vám hezký víkend a pro příště pro vás mám zase jeden poetičtější důvod.
PS: V zimě jsem cestou do Brna pomáhal spolucestujícímu sušit papíry, do kterých si nešikovně zvrhnul vodu… Týkaly se jakési turbíny.
Při prohlížení těchto stránek neukládáme žádné cookies umožňující perzonalizaci, marketing nebo měření návštěvnosti. Docházet může pouze k dočasnému ukládání technických cookies systému Wordpress, které jsou nezbytné pro zajištění provozu webu.
This website uses cookies to improve your experience while you navigate through the website. Out of these, the cookies that are categorized as necessary are stored on your browser as they are essential for the working of basic functionalities of the website. We also use third-party cookies that help us analyze and understand how you use this website. These cookies will be stored in your browser only with your consent. You also have the option to opt-out of these cookies. But opting out of some of these cookies may affect your browsing experience.
Necessary cookies are absolutely essential for the website to function properly. These cookies ensure basic functionalities and security features of the website, anonymously.
Cookie
Délka
Popis
cookielawinfo-checkbox-analytics
11 months
This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Analytics".
cookielawinfo-checkbox-functional
11 months
The cookie is set by GDPR cookie consent to record the user consent for the cookies in the category "Functional".
cookielawinfo-checkbox-necessary
11 months
This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookies is used to store the user consent for the cookies in the category "Necessary".
cookielawinfo-checkbox-others
11 months
This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Other.
cookielawinfo-checkbox-performance
11 months
This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Performance".
viewed_cookie_policy
11 months
The cookie is set by the GDPR Cookie Consent plugin and is used to store whether or not user has consented to the use of cookies. It does not store any personal data.
Functional cookies help to perform certain functionalities like sharing the content of the website on social media platforms, collect feedbacks, and other third-party features.
Performance cookies are used to understand and analyze the key performance indexes of the website which helps in delivering a better user experience for the visitors.
Analytical cookies are used to understand how visitors interact with the website. These cookies help provide information on metrics the number of visitors, bounce rate, traffic source, etc.
Advertisement cookies are used to provide visitors with relevant ads and marketing campaigns. These cookies track visitors across websites and collect information to provide customized ads.
