Když už jsme minule byli u letadel, ještě u nich zůstaneme. Ale začnu trochu oklikou… Mám rád železniční muzeum v anglickém Yorku. Nechají vás tam vzít za regulátor rekordmana Mallarda, pohladíte si repliku lokomotivy Rocket, můžete obdivovat Evening Star, Duchess of Hamilton, salonní vozy monarchů a další technické skvosty. Můžete pozorovat rekonstrukci Létajícího Skota, pustí vás
Minule jsme si povídali o šlofíčku, dnes se ve vlaku doopravdy prospíme. Řeč bude o lůžkových a lehátkových vlacích. U nás se s nimi svezete na mezinárodních spojích na Slovensko, do Německa, Vídně, Basileje, Curychu, Varšavy, Krakova, Budapešti, Minsku, Moskvy, na francouzskou riviéru a v letní sezoně též do Chorvatska, Srbska a Černé hory. V rozlehlejších evropských
Nejsem přirozené ranní ptáče. Přesto tak třikrát týdně před půl šestou sbíhám do údolí na svůj vlak do kanceláře. Že bych byl vždy vysloveně svěží, to opravdu říci nemohu. Obzvláště teď, když mne celou cestu doprovází černočerná tma. Do Jablonce jedu něco přes půl hodiny, vlak je pohodlný, tichý, je v něm příjemné klima, a tak
Česko se může pochlubit jednou z nejhustších železničních sítí na světě. Více než devět a půl tisíce kilometrů tratí, téměř tři tisíce stanic a zastávek a sedm tisíc spojů denně vám nabízí přístup nejen do měst, ale otevírá cestu i na venkov, na hrady, k vodě, do lesů nebo třeba do hor. To dělá z vlaku fantastický
„Ještě jste měl napsat, že ve vlaku si můžu dát pivo,“ napsal mi v reakci na minulý díl o jídle jeden ze čtenářů. „Vždy se těším na cestu Pendolinem. Tam mají plzínku vymazlenou a ve skle.“ Nesmírně nerad své čtenáře zklamávám, takže dnešní díl bude o cestách a alkoholu. Pokud se mu pro věk, vyznání, z přesvědčení,
Kdysi dávno, byl jsem ještě docela malý kluk, ke mně doputoval prospekt jedné západoněmecké firmy vyrábějící železniční modely. Byla to pro mne neskutečná vzácnost. Opatroval jsem ho dlouhá léta. Možná ještě dnes bych ho našel. Žasnul jsem nad modelovým kolejištěm s točnou, valil jsem oči na propracované parní lokomotivy a zamiloval jsem se do skoro nekonečné
Z kraje roku mne pracovní povinnosti vedly do Brna. Našel jsem si spojení, koupil jízdenku a opsal si do diáře odjezdy mých vlaků. Přitom mne zaujala jejich jména. Do Brna mne poveze Franz Schubert, zpět do Pardubic Joseph Haydn. Došlo mi, že jejich díla vlastně skoro vůbec neznám. Rozhodl jsem se to napravit. A tak když
Moc rád sleduji krajinu ubíhající za oknem vlaku. Nevím vlastně proč, ale nesmírně mne to uklidňuje. Doma bych dlouho lelkovat nevydržel. Nutilo by mne to jít něco psát, něco číst, něco vymýšlet, hrabat se v zahradě, prostě něco dělat, někam se hnát. Pohled z jedoucího vlaku je mi jasným důkazem, že se již někam ženu. A
Samozřejmě to neplatí pro každého. Pokud je vaším úkolem třeba obrábění hřídele pro plynovou turbínu, tak do vlaku si ji opravdu nevezmete. Řadě jiných profesí ale cestování po železnici poskytuje velmi slušné podmínky pro práci. A to může v mnoha případech výrazně zamíchat kartami při rozhodování o tom, jaký dopravní prostředek zvolit pro služební cestu. Málokdo