Archiv rubriky: Proud

Glosy, komentáře, články a myšlenky, které se nevešly do ustálených škatulek.

Pětina po devíti měsících

Od začátku roku pracuji na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem je, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřím, že ve střední Evropě s rozvinutou veřejnou dopravou to nemůže být problém. I když člověk žije na venkově, neřku-li na horách, do práce dojíždí, živí se jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky.

Pětina po devíti měsících
Kilometry absolvované za prvních devět měsíců roku 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi stále daří držet pod kontrolou.

 

Tři čtvrtě roku mám za sebou a nadešel tedy opět čas podívat se, jak svému předsevzetí dostávám. Původně jsem očekával, že letní prázdniny se statistikou zamíchají. Přeci jen, bude více cestování, auto přijde ke slovu. Zase tak moc nepřišlo a léto opět dokázalo, že i na dovolenou se dá jet vlakem. I s dětmi. I s koly.

V úhrnu jsem letos nacestoval již 20 149 kilometrů. Dominantním dopravním prostředkem je stále vlak. Postaral se o rovné tři čtvrtiny ujeté vzdálenosti. Používám ho pro každodenní dojíždění do práce, použil jsem ho na velkou část svých služebních cest, jezdím s ním na návštěvy příbuzných, na výlety, v červnu mne a kluky odvezl na dovolenou k Jadranu a v červenci s ním celá rodina se dvěma koly odjela z Jizerských hor na týden na Moravu. Auto neplánovaně skončilo v servisu, vlak nás podržel.

Na místě druhém je s necelými devíti procenty chůze. Chodím na vlak, chodím po městě, chodím na výlety. Tento týden překonám letošní hranici dvou milionů kroků. Chůze je zdravá, levná a neskutečně příjemná. Stále ještě „utíkám“ autu, ale to se mi nepříjemně lepí na paty.

Na místě třetím je automobil. Jen dvakrát jsem v něm letos seděl sám. V obou případech jsem někam převážel vůz. Vyhýbám se mu, kdykoliv je to možné a většinou mi nijak nechybí. Nevyhnul jsem se ale jedné (jednosměrné) cestě na Moravu. V tabulce tak autu patří osm procent a stále se nepříjemně „lepí“ na chůzi.

S odstupem necelých tří set kilometrů poté následuje autobus (7 %) a s velkou ztrátou uzavírá kolo (1 %). Od kola jsem si sliboval výrazně více, ale dnes je již zcela jasné, že tady už k žádným zázrakům nedojde.

 

Podtrženo sečteno jsem v autě doposud absolvoval 8,4 % vzdálenosti na svých cestách. Do pětiny mám tedy ještě značnou rezervu. Také jsem letos ještě necestoval letadlem (vloni 23 letů). Takže teď jen vydržet poslední čtvrtletí. Tak co, nezkusíte to někdo se mnou?

 

Už jste slyšeli, že jsem našel jsem 44 důvodů, proč jezdit vlakem?

I hrdinové někdy potřebují pomoci

Opravdoví hrdinové se občas skrývají docela nenápadně v davu. Bez ohledu na to, co v životě udělali, si někdy i jejich anděl strážný „schrupne“. A pak si zaslouží naši pomoc.

Když si ve středu na přejezdu ve Studénce řidič kamionu zachraňoval krk a podstrkoval návěs plný plechů do dráhy rozjetému rychlíku, seděl hrdina v kabině Pendolina. Strojvedoucí, který byl vloni vyznamenán za odvrácení jiné nehody, ani tentokrát v rozhodujících vteřinách neopustil stanoviště. Brzdil a dle svědků stihl i varovat cestující. Podle všeho bude žít. Ale na mašinu se už nikdy nevrátí a čekají ho měsíce, které nebudu žádným medem.

Prosím, zvažte svou podporu finanční sbírce, kterou pro něj organizují kolegové. Číslo účtu je v reportáži ČT. Ten chlap nikdy nenechal cestující ve štychu. Pokusme se mu to alespoň trochu vrátit. Díky.

 

Reportáž České televize s odkazem na číslo účtu finanční sbírky:

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/318296-strojvudce-pendolina-bude-mit-dozivotni-nasledky-kolegove-pro-nej-zalozili-ucet/

 

Článek Železničáře o tom, co se stalo vloni:

https://zeleznicar.cd.cz/zeleznicar/lide-a-pribehy/strojvedouci-pendolina-zabranil-jiste-srazce-na-prejezdu/-5737/

Pětina po šesti měsících

Od začátku roku pracuji na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem je, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřím, že ve střední Evropě s rozvinutou veřejnou dopravou to nemůže být problém. I když člověk žije na venkově, neřku-li na horách, do práce dojíždí, živí se jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky.

 

Kilometry absolvované v první polovině roku 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi zatím daří držet docela pod kontrolou. Uvidíme, jak s kartami zamíchá léto.
Kilometry absolvované v první polovině roku 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi zatím daří držet docela pod kontrolou. Uvidíme, jak s kartami zamíchá léto.

 

První polovinu roku mám již za sebou. Jak si aktuálně stojím? Letos jsem již nacestoval třináct tisíc kilometrů. Mým dominantním dopravním prostředkem na nich byl vlak. Postaral se o téměř čtyřiasedmdesát procent ujeté vzdálenosti. Používám ho pro každodenní dojíždění do práce, použil jsem ho na velkou část svých služebních cest, jezdím s ním na návštěvy příbuzných, na výlety a v červnu mne odvezl i na dovolenou k Jadranu.

Na místě druhém je s necelými devíti procenty chůze. Chodím na vlak, chodím po městě, chodím na výlety. Již jsem překročil letošní hranici milionu a čtvrt našlapaných kroků a pokračuji dále. Chůze je zdravá, levná a neskutečně příjemná. Stále ještě „utíkám“ autu, ale to se mi již nepříjemně lepí na paty. V létě mne asi předběhne.

Na místě třetím je automobil. Jen jednou jsem v něm letos seděl sám. Vyhýbám se mu, kdykoliv je to možné a většinou mi nijak nechybí. V tabulce autu patří necelých devět procent.

S odstupem sto třiceti kilometrů poté následuje autobus (7,7 %) a s velkou ztrátou uzavírá kolo (1,1 %). Od kola jsem si sliboval výrazně více, ale zatím se mi v této oblasti nějak nedaří.

 

Podtrženo sečteno jsem v autě doposud absolvoval 8,7 % vzdálenosti na svých cestách. Do pětiny mám tedy ještě značnou rezervu. Takže teď jen vydržet. Nezkusíte to někdo se mnou?

Pětina po pěti měsících

Od začátku roku pracuji na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem je, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřím, že ve střední Evropě s rozvinutou veřejnou dopravou to nemůže být problém. I když člověk žije na venkově, neřku-li na horách, do práce dojíždí, živí se jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky.

Kilometry absolvované od ledna do května 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi zatím daří držet hluboko pod jednou pětinou.
Kilometry absolvované od ledna do května 2015 různými druhy přepravy. Automobil se mi zatím daří držet hluboko pod jednou pětinou.

 

Jak své předsevzetí plním po pěti měsících? Až doposud si vedu slušně. Na necelých devíti tisících kilometrech, které jsem letos zatím nacestoval, se ze sedmdesáti procent podílí vlak. Používám ho pro každodenní dojíždění do práce, použil jsem ho na velkou část svých služebních cest, jezdím s ním na návštěvy příbuzných i na výlety.

Na místě druhém je s jedenácti procenty chůze. Chodím na vlak, chodím po městě, chodím na výlety. Před dvěma týdny jsem překročil letošní hranici milionu našlapaných kroků a v týdnu příštím překročím tisíc kilometrů. Chůze je zdravá, levná a neskutečně příjemná. Díky tomu jsem i pěšky „utekl“ autu.

Na místě třetím je prozatím automobil. Ani jednou jsem v něm letos neseděl sám. V řadě případů má účast na cestě byla spíše ústupkem z mé strany. Ale nesporné i tak je, že na 857 kilometrech jsem se autem svezl. A ty kilometry jdou za mnou.

Poté již následuje autobus (7,8 %) a kolo (1,3 %). Od kola jsem si sliboval výrazně více, zatím mne v tom zradilo vždy buď počasí, plánování nebo zdraví. Léto ale máme před sebou, tak třeba ještě do pedálů pořádně šlápnu. Ještě nad sebou nelámu hůl.

Podtrženo sečteno jsem v autě doposud absolvoval 9,6 % vzdálenosti na svých cestách. Do pětiny mám tedy ještě značnou rezervu. Takže teď jen vydržet. Nezkusíte to někdo se mnou?

 

Glosa: O významu umění prohrát slušně

V té vteřině, kdy můj nepoužitý volební lístek padal do koše u vstupu do volební místnosti, jsem to najednou prostě věděl. Tyto volby pro nás nedopadnou dobře a má dlouho hýčkaná naděje, že budeme mít po letech zase prezidenta, kterého bych si mohl vážit, mít ho rád a dávat ho za příklad svým klukům, je na dalších pět let ztracena. Přemohl mne pocit bezmoci a přiznám se, že jsem později doma uronil slzu. Opět se u nás věci moc nezmění. Pokud ano, tak spíše k horšímu.

Předtucha se dnes naplnila. Přesto je můj pohled s odstupem jednoho dne o mnoho pozitivnější. Nadále jsem přesvědčen, že pod prezidentskou standartou by měl pracovat člověk slušný, čestný, důvěryhodný, schopný spojovat a motivovat, jít ostatním tak trochu příkladem a schopný říkat i bolestivé pravdy. To se nám tentokrát bohužel moc nepovedlo. Co mne naopak naplňuje velkou nadějí a optimismem je nadšení a energie, kterou do kampaně vložili podporovatelé Karla Schwarzenberga. Dlouho jsem necítil takový masový zájem o věci veřejné, ochotu dobrovolně se na něčem podílet a táhnout za jeden provaz. A to vše v pozitivní atmosféře hodné prezidentských voleb v zemi v srdci Evropy.

Z tohoto pohledu může nakonec těch 45 procent hlasů pro Schwarzenberga znamenat pro tuto zemi mnohem více, než Zemanova většina vydatně posílená hlasy lidí vystrašených falešnými hrozbami ztráty domova, nedostupných léků a propagandou inzerátů placených bývalými estébáky. Pokud pozitivní energie a nadšení, které „Karel“ vybudil a sjednotil, nevyhasne, může sehrát zásadní úlohu v příštích parlamentních volbách. Pak by opravdu mohla přijít změna a věci by se opravdu mohly začít hýbat k lepšímu – na pravici i levici. Potom by slušná kampaň pana Schwarzenberga mohla mít pro tuto zem větší přínos, než celé pětileté prezidentování pana Zemana.

 

Pavel Záleský nejml.

„Pravdoláskař“ a podporovatel Karla Schwarzenberga

Glosa: Tahle země není pro malý

Tropický vzduch proudící k nám z Afriky vyhnal sloupeček rtuti v teploměru pořádně vysoko i u nás v Jizerkách. A tak jsem po školce sebral oba synky a uháněli jsme na sluneční louku jabloneckého bazénu. V horkém letním dni není nad svlažení se ve vodě. Voda bohužel neměla být tím jediným, co nás „svlaží“.

Pokračování textu Glosa: Tahle země není pro malý

Glosa: O Králi Learovi, levných párkách a jiných náhražkách

Žijeme ve světě náhražek. Doba je už taková. V chladicím pultu ve Vašem oblíbeném obchodě najdete výrobek, který o smetaně nikdy neslyšel. Přesto nese označení „máslo“. Mezi uzeninami jsou ukryty „párky“, které neochutnaly maso. Z regálů lákají „čokolády“ ze ztuženého rostlinného tuku. V zásadě nemám nic proti takovým inovacím. Řada lidí je uvítá a je skvělé, že se jejich autoři pouštějí na pole neprobádaného. Mrzí mne však, že si za svými díly nestojí. Že hrdě nevykřičí: „To není obyčejný párek! Toto je nový kožo-kopyto-sojo-mls!“

Místy se mi to líbilo a mám z toho i zážitky. Ale Shakespeare to nebyl.

V pátek jsme se ženou zašli na „Krále Leara“ do Národního divadla. Známá jména a skvělé herecké výkony byly doplněny osvědčeným modernizační klíčem. Neotřelá scéna – tentokráte plavecký bazén, rajcovní oblečky, kožené postroje, správná dávka plné nahoty, trochu obscénnosti, impozantní práce se světly a sem tam nějaké to hrubší slovo. Do toho režisér Jan Nebeský přimíchal pěvecké vstupy, gagy, trochu nočního kabaretu, opery i rapu. A tak trochu rozpačité ukončení ve stylu televizních zábavných šou. Měl jsem pocit, že původní předloha byla režisérovi místy poněkud těsná.

Co na to publikum? Pár sedadel v našem sektoru se uvolnilo již po přestávce, bezprostřední reakce zněly spíše rozpačitě. Podstatu vystihl uhlazený komentář jedné starší elegantní dámy: „Kdyby to neměl být Shakespeare, tak by to bylo dobré. Místy se mi to líbilo a mám z toho i zážitky. Ale Shakespeare to nebyl.“ Právě v tom je ten háček. Představení se schovává za etalonem „William Shakespeare: Král Lear“ a je to vlastně škoda. Na titul „Jan Nebeský: Odkaz krále Leara“ by se třeba neprodalo tolik vstupenek a asi by je koupili jiní lidé. Publikum by však přicházelo otevřenější a ochotnější naslouchat. Obávám se, že v pátek řada diváků odcházela s pocitem, že viděli jenom náhražku.

Kolik stojí automobil?

 

 

Přesně víme, kolik nás stojí cesta autobusem, vlakem nebo letadlem. Náklady na jízdu vlastním vozem nám však zpravidla zůstávají skryty. Samotný výpočet není nikterak složitý. Náročný je však sběr dat. V uplynulých 45 měsících jsem pečlivě zaznamenával každou korunu, kterou náš rodinný vůz spolknul. Výsledek překvapil. Pokračování textu Kolik stojí automobil?