Jsem Pavel Záleský – zkušený profesionál v oboru mezinárodního obchodu, marketingu a komunikace, žurnalista a copywriter na volné noze, milovník přírody, železnice a hor, který před lety vyměnil ruch velkoměsta za klid Jizerek.
Přesně víme, kolik nás stojí cesta autobusem, vlakem nebo letadlem. Náklady na jízdu vlastním vozem nám však zpravidla zůstávají skryty. Samotný výpočet není nikterak složitý. Náročný je však sběr dat. V uplynulých 45 měsících jsem pečlivě zaznamenával každou korunu, kterou náš rodinný vůz spolknul. Výsledek překvapil.
Rentgenové záření je pro lékařské účely využíváno již více než sto let. Přestože jsou v některých oborech rentgeny postupně nahrazovány sofistikovanějšími zobrazovacími přístroji, nadále hrají nezastupitelnou úlohu v širokém spektru vyšetření. Poslední vývoj v oblasti mobilních rentgenových přístrojů ukazuje, kam kráčí současná zdravotnická technika.
Osmadvacet kilometrů kolejí, tři stovky zaměstnanců, osm pseudosatelitů systému Galileo a důmyslné technické zázemí. K tomu kolejová vozidla, která po svém schválení vyrazí na tratě v různých částech světa. To je každodenní realita v Testovacím a validačním středisku Wegberg-Wildenrath.
Ticho prý léčí. Miliony lidí se však každým dnem noří do čím dál většího ticha nedobrovolně. Jejich sluchová vada začala banální neschopností rozlišit některé tóny. V rozvinutém stádiu jim však prakticky znemožňuje komunikovat s okolím a stěžuje každodenní orientaci. Ticho těmto lidem přináší zhoršené společenské uplatnění, samotu a psychické problémy. Pomoci jim mohou sluchadla.
Svět kolem nás je stále hlučnější. Narůstá intenzita dopravy, v zaměstnání hlučí stroje a životem nás doprovází reprodukovaná hudba. Náš sluch je nucen přijímat více podnětů. Díky tomu však slyšíme hůře a hůře. Studie britského Institute of Hearing Research předpokládá, že do roku 2015 dojde ke zhoršení sluchu u 700 milionů lidí. O deset let později může být postiženo o dalších 200 milionů osob více. Problémy se sluchem bude řešit každý devátý z nás.
V roce 2025 bude problémy se sluchem řešit každý devátý z nás.
Pod tímto trendem však není podepsán pouze hluk. Svůj podíl na něm mají i různé nemoci, nevhodná výživa a hlavně prodlužování délky našeho života. Sluchovou vadou dnes trpí čtvrtina osob starších 65 let. U lidí o deset let starších je to již polovina. A u seniorů nad 85 let jsou postiženy celé čtyři pětiny populace.
Mnohé vady sluchu jsou bohužel nevyléčitelné. Následky však mírnit dokážeme. Na pomoc přichází technika, v tomto případě sluchadla. Jejich výsledky nejsou vůbec špatné. Podle americké studie devadesát procent uživatelů potvrdilo, že sluchadla zlepšila kvalitu jejich života. Přesto zatím nepomáhají všude, kde by mohla. Na vině je pozvolný náběh nemoci a bohužel i předsudky. Stále ještě máme zažitý obraz dědy s nevzhlednou plastovou boulí za boltcem, který se zoufale snaží zbavit nesnesitelného kvílení v uchu. Výsledkem je, že z patnácti milionů nedoslýchavých Němců používá naslouchadlo pouhá čtvrtina.
Skrytý našeptávač
Jak vlastně sluchadla vypadají? Tradiční kapesní provedení, u kterého se jednotka nosila v náprsní kapsičce nebo zavěšená na klipu, se již až na výjimky nepoužívá. Dnes se nejčastěji setkáte se závěsným sluchadlem. To má tvar malého rohlíčku zakončeného trubičkou v podobě háku, pomocí kterého se pomůcka uchytí za ušní boltec. Drobné pouzdro je pro běžného pozorovatele téměř nepostřehnutelné. Na sluchadlo se nasazuje ušní tvarovka, která vede zesílený zvuk do ucha a pomáhá zařízení fixovat.
Tradiční kapesní provedení, u kterého se jednotka nosila v náprsní kapsičce nebo zavěšená na klipu, se již až na výjimky nepoužívá.
Stále častěji se využívají také sluchadla nitroušní, která se vkládají přímo do ucha. Existují tři provedení. Sluchadlo boltcové, neboli konchální, vyplňuje zvukovod a přilehlou část boltce. Sluchadlo zvukovodové se vkládá do zvukovodu, odkud vyčnívá jen jeho malá část s ovládacími prvky. Ještě hlouběji se zavádí sluchadlo kanálové, které po aplikaci prozradí jen kraťoučká šňůrka sloužící k jeho vytažení.
I technicky udělala sluchadla veliký pokrok. Podepsán je pod ním ze značné části Siemens. V roce 1997 nabídl dva mikrofony, které zlepšují směrové vnímání zvuku. O sedm let později přišel s bezdrátovou synchronizací mezi sluchadly a později uvedl i 3D skener, který usnadňuje individualizaci citlivých částí sluchadla. V posledních letech pak přidal ještě tři převratné technologie – SpeechFocus, FeedbackStopper a SoundLearning.
Tři rádcové
Sluchadlo musí umět i ve hlučném prostředí zdůraznit řeč. K tomu je důležitý směrový mikrofon. Tradiční technologie upřednostňují zvuky přicházející zepředu a potlačují zvuky ostatní. To ovšem není vždy ideální. SpeechFocus umí rozpoznat mluvené slovo a zvýraznit jej, ať jde odkudkoliv. Algoritmus vychází z faktu, že typická řeč osciluje čtyřikrát za vteřinu. Stačí proto hledat správnou frekvenci.
Druhým problémem je efekt zpětné vazby. Ten hrozí, je-li mikrofon umístěn příliš blízko reproduktoru. Vznik onoho nesnesitelného kvílení známého z koncertů je otázkou zlomku vteřiny. Sluchadla s ním umí bojovat. Porovnávají signál jdoucí z mikrofonu s tím, který byl vyslán do reproduktoru. V případě nebezpečí bleskově vygenerují signál s opačnou fází. Tím ale bohužel zmizí i některé přirozené zvuky. Například na flétnový koncert se sluchadlem nechoďte. Technologie FeedbackStopper proto přidává do audio signálu neslyšitelnou, ale detekovatelnou fázovou modulaci. Teprve pokud ji sluchadlo zaznamená ve vstupu, učiní odpovídající opatření. Bez zbytečných přehmatů.
Posledním oříškem je otázka hlasitosti. První nastavení provádí specialista při předávání sluchadla. Po několika týdnech používání jej pak zpřesňuje a hledá správnou rovnováhu. Zabere to dost času a po pacientovi to vyžaduje přesné formulování pocitů, které měl v různých situacích v uplynulých týdnech. Technologie SoundLearning tento proces odbourává. Umožňuje uživateli upravovat si hlasitost a vyvážení tónu samostatně. Přímo v okamžiku, kdy poslech není ideální. Sluchadlo se podle těchto zásahů učí a poznává svého uživatele. Již po několika týdnech díky tomu dokáže samo průběžně přizpůsobovat své nastavení aktuální situaci. Nová verze software dokonce rozeznává různé scénáře. Sluchadlo si díky tomu pamatuje specifické potřeby během hovoru, v divadle nebo třeba na koncertě.
Článek vznikl pro jarní číslo časopisu Visions (Visions 01/2011, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.
Zvonění vozů elektrické dráhy zní ulicemi již sto třicet let. Současné tramvaje každý den přepraví miliony cestujících, aniž by ve smogem zkoušených centrech měst vypustily jediný gram emisí. Považujeme je za pohodlný, efektivní a ekologicky šetrný způsob cestování. Napadlo Vás však někdy, zda by tramvaje nemohly být ještě úspornější a „zelenější“?
Možná ne. Tato otázka je přitom zcela na místě. Například po Praze se ve všední den prohání necelá tisícovka tramvají, které přepraví devět set šedesát tisíc cestujících. Jejich služba trvá v průměru patnáct a půl hodiny a souprava během ní ujede dvě stě deset kilometrů. U nově pořizovaných tramvají se přitom počítá, že nás budou vozit ještě za třicet let.
Topení, klimatizace a ventilace mohou v extrémních případech tvořit 30 až 40 % celkové spotřeby vozu. To jsou čísla k zamyšlení.
Moderní soupravy, za kterými se dnes vypravíme do Vídně, nabízejí svým pasažérům veškerý myslitelný komfort – nízkopodlažní uspořádání, informační systémy, kvalitní systém ventilace i klimatizaci. Ale každá legrace něco stojí. „Topení, klimatizace a ventilace mohou v extrémních případech tvořit 30 až 40 % celkové spotřeby vozu,“ říká Dr. Walter Struckl, expert na systémy veřejné dopravy společnosti Siemens. To jsou čísla, která stojí za zamyšlení.
Tramvaje pod drobnohledem
Proto vznikl ve Vídni projekt Ecotram, ve kterém spojily síly společnost Siemens, výrobce klimatizačních systémů Vossloh Kiepe, technická univerzita a dopravní podnik. Cílem osmnáctiměsíčního výzkumu je nalézt při udržování klimatu ve voze rovnováhu mezi energetickou efektivitou, ekonomikou provozu a uspokojivým pohodlím cestujících.
„Klimatizace a ventilace jediné soupravy spotřebují ročně 100.000 kWh elektřiny,“ prozrazuje motivy vídeňského dopravního podniku jeho výkonný ředitel Günter Steinbauer. „Pokud se nám podaří snížit toto číslo u všech našich tří stovek nových tramvají o desetinu, uspoříme ročně 3.000 mWh elektřiny.“ To odpovídá roční spotřebě dvanácti set domácností.
Cíl je jasný, řešení však nejsou jednoznačná. Dobrá izolace vozu sníží v zimě spotřebu energie potřebné pro vytápění, ale naproti tomu po celý rok zvyšuje hmotnost tramvaje. Výsledek takového opatření je tedy nejistý. Proto chtějí partneři zapojení v projektu Ecotram detailně prověřit efektivitu dvaceti úsporných návrhů.
Dvacet adeptů
Ve hře jsou vyspělé technologie i jednoduchá opatření. Dnešní ventilační systémy jsou dimenzovány na plnou obsazenost tramvaje. Senzory monitorující aktuální hladinu oxidu uhličitého proto mají pomoci určit potřebnou míru obměny vzduchu ve voze. Tím se sníží množství vzduchu, který je třeba ohřívat nebo chladit.
Ve hře jsou vyspělé technologie i jednoduchá opatření. Značné úspory někdy přinese pouhé plánování.
Ve hře jsou vyspělé technologie i jednoduchá opatření. Značné úspory někdy přinese jednoduché plánování.
Profesor Martin Kozek z vídeňské technické univerzity zase sází na prediktivní řídící jednotky. Víme-li, že na trati je tunel, můžeme k intenzivnímu vyvětrání vozu využít chladnějšího vzduchu v podzemí. Tramvaj projíždí stejnou trasu několikrát denně. K dosažení úspor nám proto postačí plánování.
Ke slovu přichází i psychologie. „Při studeném osvětlení vnímají lidé okolní teplotu jako o dva stupně chladnější,“ vysvětluje Dr. Struckl. „Pokud k osvětlování vozů použijeme LED, ušetříme značné množství energie pouhým přepínáním mezi teplými a studenými tóny osvětlení.“
V klimatické komoře
Mnohá z těchto doporučení mají podstatnou nevýhodu. Efekt přinesou pouze za specifických podmínek, které musí nastávat opakovaně. Experti proto zkoumali měnící se energetickou bilanci tramvaje v klimatické komoře, kde se snažili napodobit reálné provozní podmínky. Pro měření byly využívány dvě klimatické komory unikátního testovacího zařízení Rail Tec Arsenal. Komory umožňují simulovat arktické zimy i horké slunečné dny, vánek i vichřici, déšť i sněžení. Plynule se dá nastavovat i vlhkost vzduchu.
Unikátní klimatické komory testovacího zařízení Rail Tec Arsenal umožňují simulovat arktické zimy i horké slunečné dny, vánek i vichřici, déšť i sněžení.
Při testech tramvají výzkumníci pracovali v rozsahu běžných vídeňských teplot, tedy mezi mínus dvaceti a plus dvaatřiceti stupni Celsia. Simulovány byly různé rychlosti, kterými se tramvaj pohybuje. Na zastávkách se otevíraly a zavíraly dveře, cestující byli na sedadlech nahrazeni ohřívacími podložkami. Klimatizační a ventilační systémy tramvaje se stejně jako za běžného provozu snažily udržet požadovanou vnitřní teplotu. A experti zaznamenávali jejich energetickou spotřebu.
Hudba blízké budoucnosti
V květnu loňského roku opustil projekt laboratoř. Během následujících šesti měsíců probíhalo ověřování na soupravě nasazené v běžném provozu. Nasbíraná data budou konfrontována s modely vytvořenými na základě pokusů v klimatické komoře. Výsledkem všech testů bude software, který umožní simulovat jízdu po jednotlivých linkách, ověřit vhodnost jednotlivých úsporných konceptů a na základě toho optimálně nastavit systémy v tramvajové soupravě.
Tím však práce ani zdaleka nekončí. „Hlavními trendy do budoucna je zvyšující se energetická úspornost všech systémů, snižující se hmotnost celé soupravy a důsledná rekuperace energie získávané při brzdění i z odpadového tepla klimatizačních systémů,“ uzavírá Dr. Struckl. „Do roku 2030 by díky tomu mohla spotřeba tramvají klesnout na polovinu.“
Článek vznikl pro jarní číslo časopisu Visions (Visions 01-2011, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.
Víte, co má společného Vatikán s věštírnou z dob starého Říma? Slyšeli jste již o tom, že církevní stát dnes razí vlastní euromince, má své rádio, noviny, banku a bankomat s instrukcemi v latině? A tušíte, kdo bdí nad sídlem Svatého stolce tam, kde již ani udatná Švýcarská garda nestačí? Přijměte naše pozvání na krátkou exkurzi.
Požáry nejsou ničím výjimečným. V loňském roce vyjížděli profesionální hasiči v Česku k více než dvaceti tisícům případů. Na místo zásahu se dostávali rychleji než před lety. Přesto si oheň vyžádal škody ve výši 2,2 miliardy korun. Naštěstí existují technologie schopné podobným následkům předcházet.
Řešení, které již řadu let využívají archivy, knihovny, datová centra nebo administrativní budovy, spočívá v kombinaci inteligentní požární signalizace a stabilního hasícího zařízení. Zjednodušeně řečeno systém rozezná a lokalizuje požár v jeho počátku a sám bez zbytečného odkladu provede adekvátní zásah. Nedojde tak k rozšíření ohně a vzniku zbytečných škod. Faktor času je zde rozhodující, ne však jediný. Důležité je také jak hasíme. „Dle zkušeností našich likvidátorů bývá v případě vícepodlažních budov škoda způsobená hasebním zásahem vyšší než škoda ze samotného požáru,“ vysvětluje PhDr. Dagmar Koutská z České pojišťovny. Na vině je voda, která způsobí vyplavení objektu a nenávratně zničí dokumenty, elektroniku nebo jiné cenné předměty.
Podle zkušeností likvidátorů pojišťoven bývá v případě vícepodlažních budov škoda způsobená hasebním zásahem vyšší než škoda ze samotného požáru.
K dispozici však máme něco, čemu můžeme říkat suché hašení. Princip je jednoduchý. Každý oheň nezbytně potřebuje dostatek hořlaviny, tepla a kyslíku. Pokud tedy do chráněného prostoru vypustíme například dusík a snížíme tím koncentraci kyslíku ve vzduchu z obvyklých jednadvaceti procent pod třináct, oheň rychle uhasíná. Škoda způsobená zásahem je nulová. Místnost stačí jednoduše vyvětrat. Dusík však není jedinou možností. Dnešní hasící systémy pracují s vodou, přírodními plyny, chemicky vytvořenými plyny nebo s kombinací vody a plynu. Z přírodních plynů se nejčastěji využívá oxid uhličitý nebo dusík. Chemicky vytvořenými plyny se rozumí komerční hasiva, vyvíjená s ohledem na maximální účinnost, neutrální chemické vlastnosti a nezávadnost pro člověka i životní prostředí. Žádná z variant přitom není univerzálně nejlepší. Každá instalace má svá specifika. „Je nutné zvážit, co je cílem ochrany a podle toho vybrat optimální řešení. Vždy je důležitá úzká spolupráce zadavatele s projektantem,“ vysvětluje vedoucí oddělení zvláštních staveb pražského Hasičského záchranného sboru mjr. Ing. Zdeněk Salátek. Na dvě zajímavé instalace se nyní podíváme do Kodaně.
Dánská Saxo Bank je investiční banka obchodující s akciemi, dluhopisy, finančními deriváty a měnami. Obchody uzavírá online a v prostředí internetu se stala průkopníkem nových obchodních a investičních modelů. Její činnost závisí v první řadě na spolehlivém a nepřetržitém provozu výpočetní techniky. Na to pamatoval i návrh nového ústřední banky. Neobvyklá budova, uvedená do provozu v srpnu 2008, stojí na břehu průlivu Øresund. Fasáda sestavená z diagonálně uspořádaných bílých hliníkových desek a modrozelených skleněných panelů ladí s mořem a opakováním tvaru X odkazuje na název banky. Velkoprostorové kanceláře jsou uspořádány na šesti podlažích okolo otevřeného atria s velkoryse pojatým točitým schodištěm. Srdcem banky je nejvyšší patro. Říká se mu trading floor, je napěchované výpočetní technikou a pracují zde klíčoví specialisté.
Při návrhu budovy byla věnována náležitá pozornost i protipožární ochraně. Systém signalizace požáru pokrývá všechna podlaží. Celkem 920 inteligentních hlásičů kouře a 66 tlačitkových hlásičů je propojeno s ústřednou Siemens. Dvě místnosti, v nichž je umístěno jádro počítačového systému, jsou navíc chráněny hasicím systémem Sinorix N2. Oheň je v případě požáru hašen uvolněním plynného dusíku z šestnácti tlakových lahví. Po zásahu stačí prostor vytětrat. „Jakékoliv přerušení provozu našich služeb, a to i jen na několik málo minut, by nás stálo mnoho peněz,“ vysvětluje Attila Kiss, vedoucí oddělení zabezpečení a provozního rizika Saxo Bank. „Sinorix N2 proto představuje ideální způsob ochrany našeho podnikání, našich pracovníků i námi spravovaných cenností.“
Moderní hasicí systémy nabízejí značnou volnost při projektování jednotlivých instalací. To je velmi důležité při zástavbě do starších budov. „U nových a rekonstruovaných objektů je požární zabezpečení optimální, protože jsou zde uplatňovány současně platné právní předpisy a technické normy,“ konstatuje major Salátek. „Mnoho starších objektů ale potřebné vybavení požární ochrany doposud nemá.“
Mnoho starších objektů doposud nemá adekvátní vybavení požární ochrany.
Dánský královský archiv sídlí v téměř čtyřista let staré historické budově, která kdysi bývala součástí královského paláce. Instituce shromažďuje mapy, matriky narozených, záznamy ze sčítání obyvatel, obchodní záznamy a další jedinečné dokumenty dánského státu. Hrozbu představovanou požárem si zde proto dobře uvědomovali. „Požár je to nejhorší, co se může archivu stát,“ říká bezpečnostní technik Jan Pedersen. „Nejde jen o samotný oheň a zkázu, kterou způsobí mezi uloženými dokumenty. Zcela stejně může uškodit i voda použitá při hašení.“ Královský archiv hledal systém, který spolehlivě ochrání uložené dokumenty, nepoškodí historickou hodnotu budovy a vystačí s limitovaným prostorem.
Po důkladných zkouškách byl vybrán systém Sinorix H2O Gas, který kombinací dusíku a vody dosahuje dvojitého hasebního účinku. Dusík snižuje koncentraci kyslíku v prostoru požáru a vodní mlha ochlazuje hořlavé materiály pod teplotu, při níž by mohl znovu vzplanout. Plyn současně zajišťuje rovnoměrné rozptýlení vodní mlhy, která pokrývá povrchy velmi tenkou vrstvou vody. Ta předměty rychle ochladí, ale během několika minut se opět vypaří. Neuškodí tedy ani citlivým dokumentům a elektronice.
O šetrných technologiích “suchého hašení” jsem psal pro podzimní číslo časopisu Visions (Visions 03-2010, strana 22-23, http://www1.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.
Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně v Jeseníkách se může pochlubit několika rekordy a technickými unikáty. Je vybavena největší reverzní turbínou v Evropě o výkonu 325 MW. Úctyhodný je i spád 510 metrů využívaný jednostupňovým soustrojím. Dílo je vodní elektrárnou s největším instalovaným výkonem v Česku. A tím seznam zdaleka nekončí.
Čerpat vodu na kopec, abychom ji později použili pro výrobu elektřiny, se na první pohled může zdát nelogické. Pro stabilitu elektrizační soustavy je ale nezbytná rovnováha mezi aktuální spotřebou a výkonem dodávaným energetickými zdroji. Jinak hrozí vážné problémy, které mohou vyvrcholit rozpadem celé sítě. Vyrovnávání nabídky a poptávky není vůbec lehké. Zatímco spotřeba elektřiny se v průběhu dne dynamicky mění, uvedení uhelné nebo jaderné elektrárny do provozu trvá desítky hodin a jejich odstavování je neekonomické. Tyto elektrárny proto kryjí tak zvanou základní část spotřeby a v době špiček nastupují flexibilnější zdroje.
Vyrovnávání nabídky a poptávky není vůbec lehké. Zatímco spotřeba elektřiny se v průběhu dne dynamicky mění, uvedení uhelné nebo jaderné elektrárny do provozu trvá desítky hodin.
„V našich podmínkách se jedná především o vodní elektrárny,“ říká Ing. Zdeněk Saturka, ředitel organizační jednotky Vodní elektrárny ve skupině ČEZ. „Například převážná část výkonu vltavské kaskády slouží ke krytí těchto potřeb. Lipno, Orlík i Slapy jsou typickými špičkovými elektrárnami. Do sítě dokážeme dodat jejich maximální výkon z klidu během dvou a půl minuty a bezproblémové je i odstavení.“ Ještě zajímavější alternativu nabízejí přečerpávací elektrárny. Zjednodušeně řečeno, v době přebytku energie čerpají vodu z dolní nádrže do horní, aby v případě potřeby mohly rychle přejít do turbínového režimu a začít vyrábět elektrický proud.
Dlouhé stráně jsou unikátním dílem, které od dob svého vzniku přitahuje zájem odborníků i veřejnosti. Stavbu, která započala v roce 1978 a protáhla se na plných osmnáct let, provázely protesty. Trnem v oku bylo umístění v srdci chráněného území i údajná megalomanská velikost. Elektrárna však byla dokončena a veřejnost ji přijala za svou. Deset let po uvedení do provozu dílo s přehledem zvítězilo v anketě o největší div České republiky. Přeskočilo i Pražský hrad. Místní informační středisko se těší takovému zájmu, že muselo z důvodu ochrany přírody přikročit k omezení počtu exkurzí na osm autobusů denně. Přesto sem ročně zavítá kolem šedesáti tisíc návštěvníků. Zhruba stejně jako na královský hrad Bezděz.
Stavbu, která se protáhla na plných osmnáct let, provázely protesty. Dnes sem ročně zavítá kolem šedesáti tisíc návštěvníků. Zhruba stejně jako na královský hrad Bezděz.
Co vlastně k návštěvě láká? Stavební řešení, použitá technologie a provozní parametry elektrárny nabízejí několik unikátů a technických rekordů. Dolní nádrž se nachází na říčce Divoká Desná. Horní nádrž byla vybudována na vrcholu hory Dlouhé stráně v nadmořské výšce 1350 metrů kombinací výlomu a násypu. Jinými slovy hráz byla nasypána z materiálu vytěženého z prostoru nádrže. Vznikl tak tvar připomínající elipsu o délce 750 metrů, který pojme 2,72 milionu metrů kubických vody. Jeho dno je izolováno asfaltobetonovou směsí schopnou odolávat extrémním povětrnostním vlivům, které na hřebenech Jeseníků panují.
Zbytek elektrárny se nachází pod povrchem. Kaverna dlouhá 87,5 metru ukrývá dvě turbosoustrojí osazená reverzními Francisovými turbínami. Využívají spádu 510,7 metru a průtoku až 75 metrů kubických za vteřinu. „Každé soustrojí se může pochlubit výkonem 312 MW v čerpadlovém a 325 MW v turbínovém režimu,“ poznamenává Zdeněk Saturka. „Celý objem horní nádrže jsme díky tomu schopni načerpat za sedm hodin. Pak je elektrárna připravena šest hodin dodávat plný výkon. Hladina ve spodní nádrži přitom poklesne a opět vystoupá o dvaadvacet metrů.“
Celý objem do horní nádrže elektrárna načerpá za sedm hodin. Pak je připravena šest hodin dodávat plný výkon. Hladina ve spodní nádrži přitom poklesne a opět vystoupá o dvaadvacet metrů.
Ke každému soustrojí vede od horní nádrže jeden a půl kilometru dlouhý přivaděč. Ocelová tlaková potrubí o průměru 3,6 metru jsou po celé své délce zabetonována v podzemních tunelech. Pod spirálami turbín jsou osazena kulovými uzávěry, které po svém uzavření odolávají tlaku téměř šesti set metrů vodního sloupce. Prosákne jimi přitom necelý litr vody za vteřinu. Od uzávěrů pokračují dva čtyři sta metrů dlouhé odpadní tunely do dolní nádrže.
Většina elektrotechnického zařízení je umístěna v komoře transformátorů. Sto sedmnáct metrů dlouhý podzemní tubus členěný na pět podlaží ukrývá mimo jiné čtyři transformátory, akumulátorovnu nebo strojovnu vzduchotechniky. S vnějším světem elektrárnu spojuje dvě stě devadesát metrů dlouhý tunel, který slouží jako přístupová cesta, přívod vzduchu i kolektor pro potrubní a kabelová vedení.
Na povrchu jsou umístěny již pouze informační centrum, velín, kanceláře a jídelna. Provoz je plně automatizován a obsluha vykonává pouze pochůzku a dohled. Elektrárna je řízena na dálku a to ze dvou pražských dispečinků současně. „Část výkonu ovládá technický dispečink ČEZ a zpravidla pružně reaguje na hodinovou poptávku trhu. Zbývající reverzní výkon využívá dispečink ČEPS, který od nás odebírá podpůrné služby pro zajištění stability sítě. Na jejich požadavky jsme schopni reagovat okamžitě,“ přibližuje Zdeněk Saturka.
Elektrárna v poslední době najíždí do čerpadlového i turbínového režimu několikrát denně. Rytmus je méně vypočitatelný, než býval. Podíl na tom mají též změny v portfoliu energetických zdrojů v Evropě. „Vlivem nástupu větrných a slunečných elektráren se výrazně zvýšila nestabilita nabídkové strany. V reakci na změny počasí může během dne vzniknout třeba i přebytek dvou nebo tří set megawatt. Do čerpadlového režimu, který tradičně probíhal převážně v noci, tak čím dál častěji přecházíme i v průběhu dne,“ uzavírá pan Saturka.
Význam elektrárny se projevil i při rekonstrukci v roce 2006, kdy byl měněn řídicí systém a výměnou a úpravami prošly rozvaděče. Na zajímavou zakázku vzpomíná Ing. Roman Vlach ze společnosti Siemens Engineering. „ČEZ trval na tom, aby po celou dobu prací bylo jedno soustrojí připravené plnit svou regulační funkci. Na přechodnou dobu tak bylo nutné zkombinovat dva různé řídicí systémy a vypořádat se s tím, že některé části systému byly pod proudem. Zajistit jsme museli bezpečnost techniků provádějících montáž i bezpečnost a funkčnost samotného zařízení.“
O přečerpávací elekrárně Dlouhé Stráně jsem psal pro letní číslo časopisu Visions (Visions 02/2010, strana 38 – 39, http://www1.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.