Páteř železniční sítě u nás i v západní Evropě vznikala v 19. století. Ty nejstarší tratě jsou již přes sto sedmdesát let součástí naší krajiny. Vinou se po vrstevnicích mezi pahorky, sledují toky řek, s rozvahou stoupají do kopců, respektují krajinu a dotvářejí ji. Naleznete na nich malebná nádraží, poctivé kamenné viadukty a další drážní stavby, které jsou důkazem vkusu a technického umu našich předků.
Tento měsíc mne služební povinnosti opět zavedly na palubu letadla. Čtyři lety během jednoho dne už nějaký čas zaberou, já letěl nalehko, knihu nechal kvůli nedostatku prostoru doma, a tak jsem zalovil v kapse před sebou a vytáhl poměrně tlustý palubní magazín.
Minulou neděli jsme měli „Valentýna“, svátek všech zamilovaných. Pojďme si při té příležitosti povědět něco o vlacích, romantice a vztazích. Že je Valentýn importovaný a měl jsem počkat na tradičnější první květen? To už ale bude 44 důvodů uzavřených. Že to sem nepatří vůbec? Laskavý čtenář nechť promine a třeba se dnes vrátí k nějakému staršímu dílu.
Celý loňský rok jsem pracoval na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem bylo, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřil jsem, že ve střední Evropě s propracovanou veřejnou dopravou to nemůže být problém. Ani pro člověka žijícího na venkově, který se živí jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky. Jak to celé dopadlo?
Dnes to bude trochu nevláčkové. Sledovali jste někdy v poslední době, co dělají lidé třeba v čekárně? Všimli jste si, kolik z nás neustále „čumí do placky“ (tj. cosi neodkladného hledá ve svém chytrém telefonu)? Podíl „placičkářů“ se bude v různých prostředích a kontextech lišit. Ale jistě na ně narazíte na zastávce, ve frontě v obchodě, na lavičce v parku, na
V neděli jsem jel se synkem do Jablonce koupit lyžařskou výbavu. Náš osvědčený lyžařský obchod je jen pár stovek metrů od vlakové stanice. Dětskou sadu dospělý pohodlně pobere. Oba jezdíme rádi vlakem. A vlak je k lyžařům přívětivý. Navíc mi i o víkendu platí „traťovka“. Takže jsme samozřejmě vyrazili po železnici. To, že vás železnice přivítá s otevřenou
Je sice po Vánocích… Ale dovolte mi ještě jedno lidské téma… V pondělí jsem jel po jedenácti dnech „prázdnin“ opět do práce. Kdybych tvrdil, že se mi ráno dvakrát chtělo vstávat, lhal bych. Ve skutečnosti se mi do kanceláře zatraceně nechtělo. Ale ať si staré pořekadlo říká, co chce, někdy je večer moudřejší rána. A
Pozítří budou Vánoce. Buďme dnes trochu poetičtí… Mám rád ruch velkých nádraží. Všechen ten shon a vlaky odjíždějící do mnoha směrů mi voní dálkami. Mám rád i atmosféru malých lokálek vinoucích se krajinou. Připomínají mi prázdninová putování. Mám rád moderní rychlíky téměř neslyšně uhánějící krajinou. Ale stejně tak tu nezaměnitelnou vůni dýmu, páry a oleje,
V úterý jsem se dal do hovoru s vlakvedoucí na naší lokálce. Řeč přišla i na blížící se svátky. „Na mne letos vyšel Štědrý den. Ale děti už jsou velké, syn udělá kapra a já budu po deváté doma. Třeba ještě stihnu i nějakou pohádku,“ povídala s naprostou samozřejmostí. Půjde zkrátka o svátcích do práce, stejně jako se
Ještě jednou zůstaneme u aut. Lépe řečeno u pokut a botiček. Považuji se za velmi klidného a ukázněného řidiče. Přesto se ani mne za těch osmnáct let co řídím, dvakrát drobnému „seknutí“ nevyhnul. Poprvé jsem přehlédl v Praze čtyřicítku, díky čemuž mi rychlost jednapadesát kilometrů v hodině vynesla pozvánku na Pražského povstání. Takovou tu s modrým pruhem. Pokorně