Jsem Pavel Záleský – zkušený profesionál v oboru mezinárodního obchodu, marketingu a komunikace, žurnalista a copywriter na volné noze, milovník přírody, železnice a hor, který před lety vyměnil ruch velkoměsta za klid Jizerek.
Páteř železniční sítě u nás i v západní Evropě vznikala v 19. století. Ty nejstarší tratě jsou již přes sto sedmdesát let součástí naší krajiny. Vinou se po vrstevnicích mezi pahorky, sledují toky řek, s rozvahou stoupají do kopců, respektují krajinu a dotvářejí ji. Naleznete na nich malebná nádraží, poctivé kamenné viadukty a další drážní stavby, které jsou důkazem vkusu a technického umu našich předků.
Tento měsíc mne služební povinnosti opět zavedly na palubu letadla. Čtyři lety během jednoho dne už nějaký čas zaberou, já letěl nalehko, knihu nechal kvůli nedostatku prostoru doma, a tak jsem zalovil v kapse před sebou a vytáhl poměrně tlustý palubní magazín.
Minulou neděli jsme měli „Valentýna“, svátek všech zamilovaných. Pojďme si při té příležitosti povědět něco o vlacích, romantice a vztazích. Že je Valentýn importovaný a měl jsem počkat na tradičnější první květen? To už ale bude 44 důvodů uzavřených. Že to sem nepatří vůbec? Laskavý čtenář nechť promine a třeba se dnes vrátí k nějakému staršímu dílu.
Celý loňský rok jsem pracoval na své „Pětině“. Předsevzal jsem si, že se budu v nejvyšší možné míře vyhýbat cestám automobilem. Mým cílem bylo, aby na konci roku tvořily maximálně jednu pětinu všech kilometrů, které jsem po zemi absolvoval. Věřil jsem, že ve střední Evropě s propracovanou veřejnou dopravou to nemůže být problém. Ani pro člověka žijícího na venkově, který se živí jako obchodník v mezinárodním obchodě a má doma dva malé synky. Jak to celé dopadlo?
Dnes to bude trochu nevláčkové. Sledovali jste někdy v poslední době, co dělají lidé třeba v čekárně? Všimli jste si, kolik z nás neustále „čumí do placky“ (tj. cosi neodkladného hledá ve svém chytrém telefonu)? Podíl „placičkářů“ se bude v různých prostředích a kontextech lišit. Ale jistě na ně narazíte na zastávce, ve frontě v obchodě, na lavičce v parku, na pláži, na rozhledně, v kině i při romantické večeři v restauraci. Někteří politici neváhají fotit „selfíčka“ ani na pohřbech a můj kamarád Petr chodil se slečnou, která se telefonu nevzdala dokonce ani při… no, však víte. Už s ní nechodí.
Můžeme si o takovém chování myslet, co chceme. Určitě vykazuje známky závislosti, určitě má vliv na způsob, jakým žijeme, na naše vztahy i naši psychiku. Ale je to prostě fakt a týká se mnoha lidí. Celá třetina z vás chroupe tento článek na mobilním zařízení. A telefon pravděpodobně neodloží ani po dočtení posledního odstavce. Nu, což. Kdo si hraje, nezlobí.
Velkým průšvihem však bez diskuzí je, pokud si tuto závislost odneseme za volant. Ruku na srdce – opravdu neznáte ve svém okolí někoho, kdo si občas při řízení vyřídí hovor? Nebo jen tak rychle „jukne“, co to přišlo? Ti nejotrlejší zvládnou za volantem sledovat ruch na sociálních sítích a dokonce na zprávy odpovídat. Jaké to může mít následky? V roce 2014 bylo nevěnování dostatečné pozornosti řízení vozidla nejčastější příčinou dopravních nehod. Mělo na svědomí 14.098 kolizí, při kterých zemřelo 72 lidí. Samozřejmě zdaleka ne všechno měli na svědomí „placičkáři“, ale patří přesně do této kategorie.
Takže – když už tu placičku z ruky prostě nedáte, za žádnou cenu, nechte auto doma. Jeďte vlakem. Tam váš nový vtipný status nikoho nezabije. Vaše „selfíčka“ budou méně rozmazaná. Ve zprávách budete mít méně překlepů. Udržíte lépe tempo s emotivními diskuzemi. Dopraváci po vás nepůjdou a některé vlakové spoje vám nabídnou i WiFi připojení. Řekněte, není to lepší strategie?
Dnes už končím. Něco mi píplo na telefonu…
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.
V neděli jsem jel se synkem do Jablonce koupit lyžařskou výbavu. Náš osvědčený lyžařský obchod je jen pár stovek metrů od vlakové stanice. Dětskou sadu dospělý pohodlně pobere. Oba jezdíme rádi vlakem. A vlak je k lyžařům přívětivý. Navíc mi i o víkendu platí „traťovka“. Takže jsme samozřejmě vyrazili po železnici.
To, že vás železnice přivítá s otevřenou náručí i s lyžemi nebo kolem, je další věc, kterou na ní mám rád. Už hodně dlouho. A vděčím jí za mnoho zážitků. Ranní rychlík mne o prázdninách často vozil i s kolem z Bakova do Tanvaldu na celodenní vyjížďky po Jizerských horách. Tehdy jsem netušil, že jezdím kolem svého budoucího domova. Jindy nás zase vlak dovezl do Hradce, nechal projet polabskou cyklostezku a zase nás vyzvedl v Ústí nad Labem.
Často nás také zachraňoval. Vzal nás domů, když jsme promokli jak kachny při toulkách Podkrkonoším. Odvážel zničené, ochořelé a simulující kamarády z našich studentských cykloturistických výprav po vlasti. A vloni v létě nás odvezl se dvěma dětmi, bagáží a dvěma koly na dovolenou na jižní Moravu. Auto se nevrátilo včas ze servisu, vlak nezklamal a zachránil dovolenou. Řada kamarádů mi dodnes nevěří, že jsem v tom záhadném odstavení vozidla neměl prsty. Neměl. Vážně.
Na možnost přepravy kol vlakem narážím na svých cestách prakticky všude. Ať kolo cestuje na háku jako spoluzavazadlo, skryté kdesi v úschově během přepravy, nebo jen tak opřené na představku, vlak vás s ním sveze. S kolem se dostanete do naší jizerskohorské lokálky, libereckých i tanvaldských rychlíků, příměstských spojů kolem Prahy, ale stejně tak do Pendolina nebo Railjetu. Vlakem jsem si předloni přivezl z Berlína své zánovní kolo vydražené na eBayi. A věřte nebo nevěřte, dva cyklisté s námi cestovali i ve vlaku do Splitu.
Dost ale o kolech. Přes zimu to své nechávám spát (upřímně řečeno – vloni jsem na něm obecně najezdil kulové). Ale už teď se těším, že jakmile to sněhové podmínky dovolí, budu každé nedělní ráno stát s běžkami na „Riedlovce“ a čekat na svůj spoj do Jakuszyc. Až budete usedat k nedělnímu obědu, budu v Harrachově zase nasedat do vlaku zpět domů. Vlak je totiž shovívavý i k běžkařům a „bílá stopa“ navíc v obou stanicích tvoří přes zimu prakticky dodatečnou staniční kolej.
Užitečné tipy:
Přestože je síť spojů nakloněných cyklistům široká, vždy si dopředu zjistěte, za jakých podmínek váš spoj kola přepravuje. V některých případech je nutná rezervace předem, někde to nemusí jít vůbec.
Kola přepravují spoje Českých drah (viz přehled služeb) a někteří další dopravci (např. Trilex/Vogtlandbahn). RegioJet a LEO Express ovšem kola neberou. Nemají na ně prostor, tak to prosím respektujte.
Vyzkoušel jsem i nabídku drážních půjčoven. Moje kolo je samozřejmě moje kolo. Ale i na tom půjčeném se jezdit dalo – fungovalo a cena byla slušná. Někde můžete kolo vrátit i na jiné určené stanici.
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.
Je sice po Vánocích… Ale dovolte mi ještě jedno lidské téma…
V pondělí jsem jel po jedenácti dnech „prázdnin“ opět do práce. Kdybych tvrdil, že se mi ráno dvakrát chtělo vstávat, lhal bych. Ve skutečnosti se mi do kanceláře zatraceně nechtělo. Ale ať si staré pořekadlo říká, co chce, někdy je večer moudřejší rána. A tak se mi to během dne rozleželo. Viděl jsem rád kolegy, rád jsem se ponořil do tvůrčí práce. I když vánoční lenošení se synky bylo příjemné, tak je skvělé, že mám kolem sebe báječné spolupracovníky, práci co mne většinou baví a kancelář tady doma, v regionu, v Jizerkách. Půl hodiny vlakem od domu. To je dnes velká výhoda.
Práci v regionech dává lidem i dráha. Všímáte si, kolik lidí se kolem vlakům točí? Vážení přednostové stanic, výpravčí s výpravkou elegantně založenou v podpaždí, výhybkáři v oranžových vestách, šmírem zamazaní posunovači, vozmistři, usměvavé, ale nekompromisní průvodčí, strojvedoucí bezpečně vedoucí svůj vlak k cíli, lidé vytrvale udržující soupravy v čistotě, pokladní a další a další. Jen v Českých drahách pracovalo ke konci roku 2014 přes patnáct tisíc lidí. A další tisíce na „cargu“, správě dopravní cesty nebo u soukromých dopravců.
Mějte mne za naivku, ale přijde mi, že většina z nich svou práci dělá ráda. „To mu včas vezměte. Železnice je prokletí,“ říkal sice kdysi strojvedoucí z naší lokálky, když mu mladší synek ukazoval svou dřevěnou mašinku. Ale vozí nás dál a podobně věrní své profesi jsou i jeho kolegové. Vloni prošel pracovní portál Profesia pětatřicet tisíc životopisů uchazečů o zaměstnání a došel k jednoznačnému závěru. Mezitím co průměrný makléř ve svém zaměstnání nevydrží ani rok a půl, tak průměrný strojvedoucí pracuje na svém místě 12,7 roku. Je to vůbec nejstálejší profese na českém trhu práce.
Vztah k profesi jasně vidím i u dalších železničářů. Určitě ho má zkušená pokladní, která mi v Liberci vždy ochotně pomáhá hledat optimální nabídku na cesty do zahraničí. Určitě ho má ta sympatická průvodčí, která mne každou chvíli cestou domů budí, abych zase nepřejel. Nepochybně ho mají stewardi lůžkových vozů, kteří pořád dokola laskavě vysvětlují, jak ten jejich hotel na kolech funguje. A z té party chlapíků, která po práci chodí v Tanvaldu udržovat staré ozubnicové mašiny, to také vysloveně číší. Něco na té dráze bude.
Dráha zkrátka udržuje v regionu pracovní místa, o která je zájem. Považuji to za přínosné a jsem rád, že svým dojížděním k tomu mohu svou troškou přispět. Já na cestě do práce ušetřím, přečtu si knihu, nemusím ometat auto a mám ze sebe dobrý pocit. Někdo jiný může vykonávat práci, která ho baví. A region nepřichází o lidi, kteří by třeba jinak za prací museli cestovat jinam. Tomu se moderně říká „win-win“ strategie. Nemyslíte?
Fakta a užitečné zdroje:
Statistika není nuda… Máte rádi čísla? Skupina Českých drah každoročně vydává statistickou ročenku.
http://www.ceskedrahy.cz/pro-investory/financni-zpravy/statisticka-rocenka/-5599/
Na co přišli personalisté… Některé profese utečou ze zaměstnání skoro do roka a do dne. Průměrný strojvedoucí však vydrží na jednom místě skoro třináct let… Zde je o tom článek.
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.
Pozítří budou Vánoce. Buďme dnes trochu poetičtí…
Mám rád ruch velkých nádraží. Všechen ten shon a vlaky odjíždějící do mnoha směrů mi voní dálkami. Mám rád i atmosféru malých lokálek vinoucích se krajinou. Připomínají mi prázdninová putování. Mám rád moderní rychlíky téměř neslyšně uhánějící krajinou. Ale stejně tak tu nezaměnitelnou vůni dýmu, páry a oleje, kterou po sobě zanechávají roztopené parní lokomotivy. Mám rád šustění jízdního řádu, rachocení kol přes výhybky, hvizd píšťalky, večeře v jídelním voze, noci strávené na cestách v lůžkových vlacích a mnoho dalších věcí.
Mám prostě železnici a cestování po ní rád. A vím, že v tom nejsem sám. Pojďme si dnes popovídat o dětech, dospělácích i starcích, kteří vlaky prostě milují.
Obraz první: Budoucí topič
Můj mladší synek zbožňuje vláčky. S těmi svými dřevěnými si dokáže vyhrát celé hodiny a vymýšlí si u toho fantastické příběhy. Nejoblíbenější mašinky bere všude s sebou. V noci mu je vyndávám z postýlky, ráno ve školce z kapes, v poledne je uklízíme z jídelního stolu. Bere si je s sebou na prázdniny k babičce a dědovi, na dovolenou, na výlety a zpravidla u něj nějakou najdu i na vycházce. Do dopisu pro Ježíška si namaloval jediné přání – mašinku Gordona. Opravdu nechceš nic jiného, Františku? „Jenom Gordona. Bez uhláku. Ten už mám.“ Už více než rok má stejně jasnou představu i o své budoucnosti. Bude topičem na rychlíku. Franti, ale topiči už na rychlících nejezdí. „Molli má topiče.“ Dobře, tak tedy jo.
Víte, kdo je Molli?
Obraz druhý: S notýskem u trati
Všimli jste si někdy, kolik dětí mává na kolemjedoucí vláček? K dokonalosti to kdysi dovedly děti ve Velké Británii. Mou knihovnu před časem doplnila anglická publikace mapující zlatou éru trainspottingu. Zejména v padesátých a šedesátých letech byly tratě v ostrovním království obleženy dětmi, které s radostí vítaly každý příchozí vlak a do svých papírových notýsků si systematicky zapisovaly čísla mašin, které zahlédly. Z jejich vyprávění dodnes cítíte pocit křivdy, když musely jít psát domů úkoly jen chviličku předtím, než po jejich trati měla výjimečně projíždět třeba „Pacific á čtyřka“.
Víte, jak vypadal trainspotterský zápisník?
Obraz třetí: Nosy na výloze
Trainspotterské notýsky jsou dnes raritou. Náklonnost k vláčkům dětem ale zůstala. Hodně z nich pozítří pod stromečkem najde nějakou tu mašinku. Vláčky totiž patří již po několik generací k jedněm z nejrozšířenějších hraček. Ty první se objevily prakticky hned s příchodem železnice. Do dnešního pojetí je však dovedla roku 1891 německá firma Märklin. Využila tehdy filozofie odladěné na svých domečcích pro panenky a představila plechový natahovací vláček. K základnímu setu jste si mohli dokupovat další koleje, vagony, mašiny, závory, semafory a další příslušenství. Pořád bylo po čem toužit a proč otiskovat nosy na výlohách hračkářství. Však to znáte, funguje to tak dodnes.
Jak vypadala první mašinka Märklin?
Obraz čtvrtý: Seriál pro dvě generace
Pokud máte ve svém okolí děti, museli jste zachytit také fenomén „Tomáš a jeho přátelé“. Mašinka Tomáš má svůj seriál, svůj film, své časopisy, svá trička a samozřejmě své vláčky. Věděli jste, že letos se připravuje již devatenáctá série televizního seriálu? Ta první vznikla v roce 1984. Nebyla animovaná, ale natáčená v ateliéru na velkoryse pojatém modelovém kolejišti. Vypravěčem nebyl nikdo jiný než Ringo Starr. Dnes, po více než třiceti letech, má Tomáš stále své malé diváky. To je slušný výkon, ne? Na těch mašinkách prostě něco musí být.
Podívejte se na první sérii… Stojí to za to.
Obraz pátý: Mašiny mají jména
Když už mluvíme o Tomášovi, všimli jste si, že lokomotivy mají svá jména? A vynechme teď přezdívky typových řad, případně hrdá oficiální pojmenování jednotlivých lokomotiv. Když jedu rychlíkem z Prahy k nám nahoru do Tanvaldu, veze mne zpravidla Miloš, Lenka, Nikolka nebo Kristýnka. Někde v depu bylo pro někoho nepředstavitelné, že by mašina neměla své jméno. A tak ji pojmenoval a jméno na ní láskyplně vylepil. Lokomotivy nejsou jen obyčejné stroje.
Obraz šestý: Železniční modeláři
Železniční modeláři jsou (většinou) chlapi, co si nenechali své hračky vzít ani v dospělosti. Z pohledu jejich zaujetí je zcela jedno, jestli se doma hrbí nad titěrnou „zetkovou“ železničkou v hliníkovém kufříku, jestli pyšně postávají u modulového „há nulkového“ kolejiště na výstavě, jestli pečlivě zastřihávají mateřídoušku u zahradního „géčka“ nebo dokonce vedou svůj miniaturní vláček plný pištících dětí po parkové dráze. Nadšenců, kteří svým „malým“ mašinkách věnují nemálo času, úsilí i peněz je zkrátka hodně.
Nechtěli byste si postavit třeba své vlastní Eso? Nebo si snad raději přejete něco vonícího párou?
Obraz sedmý: Báječní blázni v montérkách
Některým ovšem ani parková dráha o sebevětším rozchodu nemůže stačit. A tak se vrhnou na mašiny skutečné. Obdivuji tu partu, která na kořenovské zubačce udržuje při životě Rakušanky. Další nadšenci v Turnově opravili a udržují Kafemlejnka. V Liberci si zase dva kamarádi koupili Brejlovce. Smekám klobouk před machry, kteří se v Jaroměři pustili do uvádění stroje Conrad Vorlauf, třetí nejstarší lokomotivy v zemi (r.v. 1873), do provozuschopného stavu. Trochu závidím ušmudlaným lokomotivním četám německých parních úzkokolejek a k naprostému úžasu mne přivádějí dokonale udržované staré rychlíkové lokomotivy ve Velké Británii. Za vším tím je neskutečné množství práce lidí, kteří to dělají ze srdce.
Viděli jste někdy parní rychlík řítící se plnou parou vpřed?
Obraz osmý: Stařec na mašině
Na Dampfloktreffen v Drážďanech jsem z roztopené rychlíkové lokomotivy řady 01 sledoval, jak rodina pomáhá starci vyrvat se po schůdkách nahoru na její stanoviště. Ve finále jsem mu nabídl ruku a pomohl mu vystoupit nahoru. Potichu poděkoval, rozhlédl se, pohladil regulátor, položil ruku na rukověť brzdy a vzhlédl ven z okna. Bylo na něm vidět, že je dojatý. Z oka mu ukanula i slza. Mne v tu chvíli došlo, že tento pán se sem nepřišel podívat, jak to tu vypadá. On to tu dobře znal, byl tu doma. V tu chvíli jsem se v duchu omluvil, že jsem doposud tento výstup považoval za poněkud pošetilý. Potichu jsem se rozloučil a opustil stanoviště. Protože dávno penzionovaný fíra, který se přijde podívat na svou milovanou mašinu, si zaslouží trochu respektu.
Jak vypadá „jednička“? Parádně.
Přeji vám překrásné svátky.
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.
V úterý jsem se dal do hovoru s vlakvedoucí na naší lokálce. Řeč přišla i na blížící se svátky. „Na mne letos vyšel Štědrý den. Ale děti už jsou velké, syn udělá kapra a já budu po deváté doma. Třeba ještě stihnu i nějakou pohádku,“ povídala s naprostou samozřejmostí. Půjde zkrátka o svátcích do práce, stejně jako se jí to určitě stalo již mnohokrát v minulosti. Stejně jako chodí do práce o víkendech nebo v noci. Chodí do práce, protože vlak je tu pro nás ostatní téměř pořád.
Z pohledu cestujícího se na to moc dobře zvyká. Vlak mne do našeho třítisícového městečka spolehlivě odveze odpoledne po práci, stejně tak jako po půlnoci po vánočním večírku. V sobotu po ránu mne vezme třeba na kopečky na běžky a v neděli odpoledne s kluky někam na výlet. Jaký je to luxus si většinou uvědomím až tehdy, když cestuji do místa, kam vlak nejezdí.
Na podzim jsem takto stál na náměstí v Golčově Jeníkově a zkoumal, jak se dostat do sousedního Vilémova. Ve všední den by to nebyl takový problém. V neděli ano. Autobus prostě nejel a aplikace v mobilu radila „sedni na rychlík do Havlíčkova Brodu, pak na osobní vlak do Chotěboře, tam chytíš autobus“. Celkem to znamenalo 77 kilometrů a něco přes dvě hodiny času na cestě. Vyrazil jsem tedy pěšky a ty čtyři kilometry do Vilémova jsem za tři čtvrtě hodinky zdolal po svých.
Povzdechy nad frekvencí spojení o víkendech a svátcích jsem slyšel od více známých, kteří bydlí v obcích odkázaných pouze na autobusy. Češi si ale stěžují pořád. Pojďme se tedy na dvou příkladech podívat, jak to s tím spojením je.
Jablonec nad Nisou – Desná
| Vlak |
Počet spojů |
První |
Poslední |
|
| Pátek |
25 |
05:30 |
01:21 |
|
| Sobota |
17 |
68% | 06:31 |
01:21 |
| Štědrý den |
14 |
56% | 06:31 |
18:33 |
| Autobus |
Počet spojů |
První |
Poslední |
|
| Pátek |
28 |
05:00 |
22:36 |
|
| Sobota |
12 |
43% | 06:35 |
19:40 |
| Štědrý den |
4 |
14% | 08:55 |
14:55 |
Mezi Jabloncem nad Nisou (bývalé okresní město) a patnáct kilometrů vzdálenou třítisícovou Desnou poskytuje ve všední den dobré spojení dráha i autobusy. Autobusů zde jede o trochu více, byť občas s přestupem. Dráha ale zase jezdí déle do noci. Síly jsou vyrovnané.
V sobotu se ale situace mění. Na dráze sice vyjede oproti pracovnímu dni o třetinu méně spojů, ale pořád jezdí od rána až do pozdní noci. Autobusů jede necelá polovina a po osmé večer se již nesvezete vůbec.
Nejpropastnější rozdíl pak nastává o Štědrém dnu. Vlaků jede čtrnáct a ten poslední dorazí do Desné po půl sedmé večer. Autobusy jedou pouze čtyři. A ten poslední přijíždí již před třetí hodinou odpoledne.
Pokud jsou tedy přes pracovní týden síly dráhy a autobusů vyrovnané, tak v sobotu již autobusům dochází dech. A o Štědrém dnu na autobus prakticky nečekejte. Nechcete-li trávit Vánoce na zastávce, běžte rovnou na vlak.
No, jo. Ale co když ty autobusy nejezdí právě proto, že jezdí vlaky? To je dobrá připomínka, podívejme se na to.
Liberec – Český Dub
| Autobus |
Počet spojů |
První |
Poslední |
|
| Pátek |
30 |
05:25 |
23:43 |
|
| Sobota |
9 |
30% | 07:53 |
19:35 |
| Štědrý den |
6 |
20% | 09:25 |
17:15 |
Naším kontrolním spojením bude linka z krajského města Liberce do Českého Dubu. Český Dub spadá pod stejného objednatele dopravy jako Desná, má necelé tři tisíce obyvatel, leží třiadvacet kilometrů jízdy od Liberce a nemá železnici. Je tedy plně odkázán na autobusy. I zde však sledujeme stejný trend. Slušných třicet spojů v pracovní den se v sobotu smrskne na třetinu a na Štědrý den na pětinu. Snaha o udržení základní dopravní obslužnosti je vidět, ale o luxusu, jaký poskytuje obyvatelům Desné vlak, si v Dubu mohou nechat tak akorát zdát.
A jak to s tím Vilémovem? V týdnu tam jede z Golčova Jeníkova slušných čtrnáct autobusů. V sobotu vyrážejí na cestu dva. A na Štědrý den ani jeden.
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.
Ještě jednou zůstaneme u aut. Lépe řečeno u pokut a botiček. Považuji se za velmi klidného a ukázněného řidiče. Přesto se ani mne za těch osmnáct let co řídím, dvakrát drobnému „seknutí“ nevyhnul. Poprvé jsem přehlédl v Praze čtyřicítku, díky čemuž mi rychlost jednapadesát kilometrů v hodině vynesla pozvánku na Pražského povstání. Takovou tu s modrým pruhem. Pokorně jsem nastoupil, třikrát zopakoval, že přestože na snímku nejsem přes lesknoucí se okno vidět, vím, že jsem to byl já. Potvrdil jsem, že jsem si vědom, že „v tom případě nemají jinou možnost, než dát mi pokutu a odečíst body“. Poslal jsem zkrátka do veřejných rozpočtů příspěvek navíc. Mám pořádně koukat.
Podruhé jsem zaplatil před lety v Kolíně. „Já vím, že tam zůstal odbočovací pruh a je to nepřehledně značené. Ale je tam nově zákaz odbočení vlevo a taky kamera. A mne sem poslali speciálně kvůli tomu na žádost radnice. Musím…,“ vysvětloval mi policista. No, kdyby radnice místo policisty poslala někoho se štětkou a kýblem žluté barvy, byl bych asi raději. Trochu jsem remcal, ale vyřídili jsme to na místě. Konec konců, mám pořádně koukat.
V autě obecně musíte neustále někam pořádně koukat a něco hlídat. A přestože nejste žádný pirát silnic, tak v dnešním hustém provozu se čas od času stejně chybě a následnému postihu nevyhnete. Můj někdejší lehce vystresovaný kolega projel vyšší rychlostí hned dva měřené úseky na pražské Jižní spojce. Přestože cestu dokonale znal. Můj současný kolega zase „skóroval“ v proslulé obci na jičínské silnici. Každý ví, že je tam obec. Každý ví, že se tam už léta měří. Kamarád z vysoké školy dostal botičku při nedělním výletě na venkov. Ta ulice asi opravdu byla na parkování úzká. A právě jeho auto v celé řadě jiných bohužel mělo pražskou značku. Jinému kamarádovi odtáhli automobil od hotelu ve Znojmě. Prostě přehlédl značku. A dalšímu udělali totéž ve Florencii, protože nevěnoval dostatečnou pozornost italsky psané papírové cedulce nalepené na parkovacím automatu. Ten den zametali. Pruhované dopisy občas chodí i domů družce. Většinou mají spojitost s ranním chvatem do práce. Všichni měli pořádně koukat.
Na silnici zkrátka musíte být neustále ve střehu. A někdy i přesto sháníte auto po odtahových parkovištích, čekáte na odstranění botičky, nebo následujících pár dnů přemítáte, jestli to opravdu „blesklo“ na vás. Případně stojíte u schránky a přemítáte, kdo vám asi tak mohl poslat ten dopis do vlastních rukou, který čeká na poště. Naproti tomu ve vlaku se prostě vezete. Ručičku rychloměru, dopravní značky, změny značení, dočasná dopravní omezení, kolony a následný spěch můžete v klidu hodit za hlavu. Pokud máte platný cestovní lístek, tak se vás pokuty netýkají.
Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dosavadní důvody. Nechcete přijít o ty nové? Přihlaste se k odběru pátečního výběru.