Rychlík do Cornwallu

Cesta z rušného londýnského nádraží Paddington do šestadvacetitisícového Penzance na samém jihozápadě Cornwallu zabere něco málo přes pět hodin. Za okny vlaku během nich ubíhají krásy anglického venkova – malebná městečka, starobylé plavební kanály, zelené kopce, staré hvozdy, tiché zátoky i pobřežní útesy odolávající neúnavnému příboji. A také četné technické památky.

Většina trasy, která nás dnes čeká, byla uvedena do provozu mezi lety 1841 a 1867. Stavba železnice tehdy na mnoha místech připravila svým projektantům doposud nevídané výzvy a vyžádala si neotřelá řešení. Dodnes tu díky tomu můžeme obdivovat fascinující technické památky, nejčastěji spojené s legendou ostrovní techniky, geniálním matematikem, inženýrem a stavitelem Isambardem Kingdomem Brunelem.

Pokud si pospíšíte, bude vás provázet ještě jedna legenda. Do Penzance stále ještě jezdí soupravy známé jako Intercity 125 neboli HST (High Speed Train). Ty byly v roce 1976 ráznou odpovědí britských drah na konkurenci silniční a vnitrostátní letecké dopravy. Cestovní rychlost 201 kilometrů v hodině, pohodlné vozy a nové služby na palubě pomohly obnovit zájem veřejnosti o cestování vlakem. Když se ozve čtyř a půl tisíce koní dvou dieselelektrických lokomotiv řady 43, je to dodnes přesvědčivá demonstrace síly. I legendy však stárnou a vládce britských neelektrifikovaných tratí postupně předává žezlo svým nástupcům.

 

Z londýnského nádraží Paddington vyráží denně zhruba desítka přímých vlaků do Penzance. Stále ještě se tu svezete soupravou Intercity 125 neboli HST.

 

Tryskem anglickým venkovem

Do Penzance denně odjíždí zhruba desítka spojů. Vlak vyráží z nádraží Paddington na západ po čtyřkolejné trati Great Western Main Line (GWML) směřující na bristolské nádraží Temple Meads. Poměrně rychle opouští centrum, proplétá se mezi úhlednými řadovými domky na předměstích Londýna, uhání poli a pastvinami a po pětadvaceti minutách poprvé zastavuje v šestatřicet mil (58 km) vzdáleném Readingu.

Cestou překoná u Maidenheadu Temži po viaduktu, ze kterého z vlaku mnoho neuvidíte, ale za zmínku rozhodně stojí. Stavba byla dokončena dle Brunelova návrhu roku 1838. Most vyzděný z červených cihel využívá ostrůvku uprostřed řeky a proud překonává dvěma elegantními eliptickými oblouky o shodné délce 39 metrů. Původně nesl pouze dvě koleje Brunelem prosazovaného širokého rozchodu (2.134 mm). Avšak v letech 1890 až 1892 byl rozšířen, aby poskytl prostor pro čtyři koleje standardního rozchodu. Jeho původní podoba tehdy zůstala zachována díky citlivému přístupu Sira Johna Fowlera a stavba bez dalších zásadních změn slouží do dnešních dní.

V Readingu náš vlak opouští hlavní trať do Bristolu a míří po Reading – Tauton line do Exeteru. Traťová rychlost klesá ze sto pětadvaceti mil za hodinu (201 km/h) na sto deset (180 km/h), ale krajina vám to vynahradí. Za okny ubíhá malebný anglický venkov, zahlédnout můžete bílého křídového koně u Westbury a část cesty železnici provází starý plavební kanál spojující řeky Kennet a Avon. To nejlepší nás ale ještě čeká.

 

Rychlík do Penzance rychle opouští centrum a uhání předměstími Londýna na západ.

Maidenhead Railway Bridge z roku 1838 překonává proud Temže dvěma elegantními eliptickými oblouky. (Zdroj: Wikipedia, Nancy, 2008)

 

Slaná koupel

Ve Stanici Exeter St. Davids máme za sebou lehce přes dvě hodiny cesty a dvě stě osmdesát kilometrů. Rychlík pokračuje dále na Plymouth a čeká ho úsek, který patří k nejpůsobivějším na celé trase. Trať jednadvacet kilometrů věrně kopíruje pobřeží. Vpravo se přimyká k vysokým červeným útesům, vlevo ji od moře dělí úzká plážička a ochranná kamenná zeď, místy doplněná promenádou. Za slunečných dní je to idylka, pro kterou se tu trati říká Riviera Line.

Idylka však končí za bouří. Nespoutaný příboj divoce doráží na ochrannou zeď, vlny se tříští a zpěněná voda vystřikuje projíždějícím vlakům až přes střechy. Udržení trati v provozu je neustálým soubojem mezi člověkem a přírodou. A příroda má občas navrch. Naposledy moře odneslo část trati u města Dawlish během silných bouří na začátku února roku 2014. Provoz se podařilo obnovit díky téměř nadlidském výkonu zaměstnanců Network Railu po dvou měsících. Na pár dnů se za to po zásluze stali národními hrdiny.

I zde je dráha spojena se jménem pana Brunela. Železnici tu postavil smělou, důkladnou a dodnes fascinující. V něčem se ale přeci jen zmýlil. Původně zde prosadil revoluční systém pneumatického pohonu vlaků. Síť parních čerpacích stanic udržovala vaakum v mohutném potrubí uloženém mezi kolejemi a rozdíl tlaků hnal soupravy kupředu více než stokilometrovou rychlostí. Unikátní systém se však neosvědčil a pro nespolehlivost a astronomické udržovací náklady byl již po roce činnosti (1847-1848) deinstalován. Jeho hlavní slabinou byly kožené těsnící manžety, které se špatně vyrovnávaly s rozmary počasí a chutnaly krysám.

 

Úsek z Exeter St. Davids do Plymouthu patří k nejpůsobivějším na celé trase. Trať jednadvacet kilometrů věrně kopíruje pobřeží.

 

Další Brunelův odvážný kousek nás čeká hned za Plymouthem. Trať zde překonává řeku Tamar po mostě Royal Albert Bridge, který dodnes působí takřka futuristicky. Projekt musel být několikrát kompletně přepracován, aby vyhověl požadavkům admirality, jejíž souhlas byl pro přemostění splavné řeky vyžadován. Nakonec tu mezi lety 1854 a 1859 vyrostl 666,8 metru dlouhý a přes padesát metrů vysoký ocelový most. Každé z jeho dvou hlavních polí má délku bezmála sto čtyřicet metrů a nad hladinou ponechává třicet metrů volného prostoru pro plavbu. Most již sto padesát devět let dobře slouží a spojuje Cornwall se zbytkem království. Jako příjemný bonus skýtá úchvatný výhled na přístav a doky v Devonportu, kde můžete při troše štěstí zahlédnout i některá z větších plavidel britského námořnictva.

 

Royal Albert Bridge překonávající řeku Tamar nedaleko Plymouthu zajišťuje již 159 let spojení Cornwallu se zbytkem království. (Zdroj: Wikipedia, Geof Sheppard, 2009)

Z Royal Albert Bridge se otevírá výhled na přístaviště v ústí řeky Tamar.

 

Vzhůru do Cornwallu

Jsme tedy na východní hranici Cornwallu. Do Penzance, naší konečné stanice na západě hrabství, nám ale naštěstí ještě zbývá pětasedmdesát mil po Cornish Main Line. Nejvyšší rychlost klesne na pětasedmdesát mil v hodině (121 km/h) a v kopcovaté krajině na několika úsecích dokonce mizí druhá kolej. Čeká nás hodina a půl cesty skutečným Hobitínem. Staré husté lesy se střídají se sluncem zalitými šťavnatými pastvinami, výhledy na členité pobřeží a vesničkami přikrčenými v údolích. Cesta na západ vede přes impozantní kamenné viadukty a roztomilá starosvětsky působící nádražíčka. I návěsti si tu ještě uchovaly své mechanické rameno.

Čas jako by se tu zastavil a vy čekáte, že každou chvíli se musí ozvat parní píšťala a stanicí se prožene supící lokomotiva se svým londýnským rychlíkem. Celý Cornwall na cestovatele působí nesmírnou malebností a starobylou ctihodností. Železnice, která ho spojuje se světem, do toho všeho dokonale zapadá. Od svého dokončení v roce 1859 poskytovala cestovatelům přístup k vyhlášeným letoviskům a dokonce i náklad tu byl voňavější než jinde. Převažovala zelenina z Cornwallu, zejména vyhlášený květák a brokolice, a řezané květiny z ostrovů Scilly.

Než vlak po tři sta pěti mílích (491 km) a pěti hodinách zastaví na konečné stanici v Penzance, ujíždí poslední dvě míle podél moře. Z něho vystupuje impozantní silueta středověkého hradu St. Michael vystavěného na ostrově u pobřeží. Během odlivu je přístupný po kamenné cestě, jindy jen lodí. Až ho prozkoumáte a projdete si i další perly v okolí Penzance, vraťte se o stanici zpět, do St. Erth a svezte se lokálkou do St. Ives. Trať zaříznutá v pobřežních útesech i městečko na jejím konci za to rozhodně stojí.

 

Cornish Main Line nabízí výhledy na řadu malebných zákoutí.

Cornish Main Line nabízí výhledy na řadu malebných zákoutí.

Cornish Main Line. Na útulných venkovských nádražích jakoby se zastavil čas. V dobrém slova smyslu. (St. Erth, Cornwall)

Lokálka ze St. Erth do vyhlášeného letoviska St. Ives se zařezává do pobřežních útesů.

Pobřežní útesy nedaleko St. Ives (Cornwall)

 

Fotogalerie a mapa

 

 

Několik tipů:

  • Zpátky do Londýna můžete jet přes Bristol Temple Meads a udělat si cestou pár zastávek. Návštěvy Plymouthu, Bristolu nebo Bathu nebudete litovat.
  • Cestování vlakem je ve Velké Británii drahé. Kupte si proto dopředu síťovou jízdenku BritRail. Před jejím prvním použitím si ji nechte označit na pokladně v železniční stanici.
  • Pokud se vám nevyplatí BritRail, nakupte si jízdenky alespoň v předstihu přes internet. Vyjdou vás často výrazně levněji.
  • Dálkové vlaky, zejména ve atraktivních časech, před víkendem nebo svátky, bývají poměrně plné. Pokud si chcete užít společnou cestu ve větší skupině, zvažte rezervaci míst nebo se vyhněte kritickým časům.
  • V Británii je běžné, že při nástupu i výstupu na nástupišti procházíte turniketem. Jízdenky proto mějte při ruce. Běžnou jízdenku zkontroluje automat, síťovou jízdenku BritRail předložíte staničnímu personálu.
  • Pokud do Británie poletíte, vyhněte se na cestě z letiště poměrně drahým „airport expresům“. Z Heatrow, Stanstedu i Gatwicku se dá cestovat levněji běžným vlakem (nebo na síťovou jízdenku BritRail).
  • Spolehlivé informace o spojeních vám poskytne http://www.nationalrail.co.uk/, který sdružuje jízdní řády všech železničních dopravců.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *