Tajemství Kafkovy hlavy

Tajemství Kafkovy hlavy

O uměleckých dílech se na stránkách Visions přiliš často nedočítáte. Kritiky ani teoretiky umění nejsme, ani se na to necítíme. Některá díla jsou však unikátní i po stránce technické a proto naší pozornosti ujít nemohla. Na pozadí vzniku jedné „neklidné“ sochy se dnes podíváme.

Sochaře Davida Černého asi není třeba příliš představovat. Autor slavné Entropy, miminek lezoucích po žižkovské televizní věži a dalších hojně diskutovaných děl patří mezi nejznámější české soudobé umělce. Jeho díla mají téměř vždy početný tábor nadšených příznivců i horlivých odpůrců, nelze je však minout bez povšimnutí. Narazíte na ně nejčastěji na veřejných místech, kde budí zájem. Jsou neobvyklá, provokativní a často kontroverzní. Někdy až do té míry, že k realizaci návrhů nakonec nedojde. A pokud ano, tak se o ní píše. Většinou hodně.

Když investor nového nákupního centra, které bylo v loňském roce dokončeno na pražské Národní třídě, hledal autora, který dotvoří veřejný prostor před centrem, obrátil se právě na Davida Černého. Projekt vnímal jako jednu z posledních zásadních příležitostí umožňujících vetknout nějakou další tvář do historického centra Prahy. Hledal originalitu, která místo dodá charakter. A výběr nezklamal.

V listopadu tak náměstíčko vymezené Vladislavovou a Charvátovou ulicí oživila stříbrná hlava Franze Kafky. Je holdem spisovateli, jehož vliv podle autora formuje Prahu do dnešních dní. Média ji nazvala hlavou „neklidnou“. Socha z nerezu je totiž složena ze dvaačtyřiceti pater, která se jednotlivě otáčejí a Kafkovu tvář utvoří jen při správném postavení všech segmentů. Pokud uvážíte, že impozantní socha měří na výšku téměř jedenáct metrů a váží 39 tun, je jasné, že její realizace představovala značný oříšek i po technické stránce.

 

Roztančených devětatřicet tun

„Z laického hlediska je socha tvořena podstavcem a 42 patry. Pohledem technika se ale jedná o 252 větších konstrukčních segmentů, téměř kilometr kabelů, 1 500 m² nerezového plechu zrcadlového lesku a více než 16 300 kusů spojovacího materiálu,“ přibližuje náročnost Jan Kislinger, ředitel společnosti Deimos, která se sochu vyprojektovala, zkonstruovala i nainstalovala. Její vývojáři, konstruktéři a programátoři strávili na projektu tisíc osm set hodin. Vytvořili 3D model, jehož datový objem činí více než dvacet gigabytů, který následně rozkreslili do více než dvou tisíc technických výkresů. Přípravu pak zakončili ještě dvěma staticko-dynamickými posudky.

Pro pohon kolosu bylo použito dvaačtyřicet synchronních motorů napájených jednadvaceti motorovými moduly schopnými rekuperace. Energie získaná při brzdění pohybu jednotlivých pater je odváděna zpět do elektrické sítě. To snižuje spotřebu a provozní náklady řádově o desítky procent.

Činnost celé sochy řídí systém Simens Simotion. Proč průmyslový systém? „Jedním ze základních požadavků technické části projektu byla aplikace otevřeného řídicího systému, který v budoucnu umožní snadno rekonfigurovat veškeré pohyby zařízení,“ vysvětlil důvody volby Jan Karas ze společnosti Siemens. Stručně řečeno, chování sochy je kdykoli v budoucnu možné upravit podle přání jejího autora.

 

Novodobý orloj

Na projekční část navázala neméně náročná realizace. Začala již pečlivou přípravou prostoru. Socha totiž spočívá na stropní desce pod ní se nalézajících podzemních garáží. Výroba dílů samotné sochy si vyžádala přes čtyři tisíce hodin. Vznikaly unikátní komponenty, využívající inovativní řešení z oblasti průmyslové automatizace a robotizace. Značnou část z nich přitom veřejnost nikdy neuvidí. Například ozubená lineární vedení, po nichž je prováděn pohyb jednotlivých pater. Jejich příprava trvala měsíce.

Téměř tři tisíce hodin si vyžádala závěrečná montáž. Požadavky na přesnost a pečlivost se zde snoubily se značnou hmotností. Nejlehčí patro sochy totiž váží sto devadesát kilogramů. To nejtěžší pak více než půl tuny. Přesto se vše podařilo stihnout během plánovaného půl roku mezi koncem dubna a koncem října.

Stálo takové množství práce za to? Sami to nejlépe posoudíte, až budete stát se zakloněnou hlavou pod plynule se materializující Kafkovou tváři. Ať už si nakonec uděláte názor jakýkoliv, určitě tuto sochu nedokážete minout bez povšimnutí. A jak to celé hodnotí realizační tým? Tady je cítit stavovská hrdost. „Celkově dílo chápeme jako jakýsi novodobý Staroměstský orloj, který v sobě také nese spoustu krásné mechaniky,“ uzavřel Jan Kislinger.

 

Článek vznikl pro časopis Visions (Visions Jaro 2015, http://www.siemens.cz/visions/). V případě zájmu o použití textu prosím kontaktujte pražské Tiskové centrum koncernu Siemens.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *