Vlak vás zklidní

Důvod 8: Vlak vás zklidní

Pro Boha, proč se ten chlap tak courá? … Lepší čas na opravu si tu opravdu nemohli vybrat… Trochu života do toho přecházení, babi… No, a ty se mi nelep na pr***, ty inteligente… Jen počkej, já Tě vyškolím…  Zdá se vám to alespoň trochu povědomé? Nenapadlo vás někdy něco podobného cestou autem do práce? Nic z toho? Vůbec nic? Silnice rozhodně nejsou místem, které by vám přidalo na klidu. Stačí trocha stresu, spěch, únava, hustší doprava a zdánlivá drobnost dokáže spustit lavinu negativních emocí. Nazývá se to agresivita za volantem.

U části řidičů je dána čistě vadou osobnosti. „Odborná literatura říká, že mezi lidmi je asi 10 až 15 procent psychopatů, kteří porušují pravidla a zákony,“ nechal se slyšet psycholog Michal Walter v článku pro časopis Reflex. Lidé, o kterých hovoří, mívají problémy s agresivitou i mimo automobil.  Na silnici jsou pak nevhodně zaujati chováním ostatních řidičů, cítí potřebu je vychovávat a trestat. Díky tomu jsou schopni způsobit nehodu „výchovným vybržďováním“, najíždět na jiná vozidla, fyzicky napadat řidiče nebo utlouct příliš pomalého důchodce na přechodu. Při tom všem jsou skálopevně přesvědčeni, že oni jsou v právu.

Za volantem ale dělají čas od času hrozivé věci i lidé, do nichž by to jejich okolí nikdy neřeklo. Příkladem může být manažer, který v jednom okamžiku vytlačil slabší vůz z dálnice a o pár vteřin později již trpce litoval asi nejhorší chyby svého života. To krátké zaúřadování adrenalinu si jen šťastnou náhodou nevyžádalo žádné lidské životy. Viníkovi ale s životem zatočilo pořádně. Člověk, který možná ráno ohleduplně pomohl sousedce s kočárkem do schodů, skončil s pětiletým trestem za mřížemi.

Co je na silnicích tak ďábelského? Je to výbušná kombinace mnoha faktorů. Zmiňme si jich alespoň pět. Za prvé je řízení samo o sobě stresující činnost vyžadující si plnou pozornost. Za druhé se události na silnici odehrávají rychle a to nahrává impulzivnímu, pudovému a zkratkovitému jednání. Do třetice ještě přispívají stereotypy. V Audi, které vás „vyblikává“ z rychlého pruhu budete vidět spíše arogantního zbohatlíka, než starostlivého chlapa, který chvátá s ženou do porodnice. Není prostě čas, ptát se, kdo je kdo. Za čtvrté si řada lidí buduje citový vztah ke svému vozu, který se stává jejich teritoriem, hradem a součástí vlastní identity. Je-li teritorium – byť domněle – ohroženo, je třeba zahájit adekvátní protiútok. A posledním významným prvkem do koktejlu je anonymita. Na silnici jste uzavřen v autě, v úkrytu. Nikomu se nemusíte dívat do očí. Nikomu neukazujete tvář. Nejste to přeci vy, je to jen anonymní řidič v autě ujíždějícím do dáli. A stejně tak nevnímáte člověka venku nebo v druhém voze vy.

 

A co vlak? V něm se pohodlně usadíte a necháte se na místo určení dovézt. Zdaleka se vyhnete dopravním zácpám, stresu, řidičům ovládaným adrenalinem, chvástajícím se mladíkům i skutečným psychopatům za volantem. Nemusíte nic dohánět – ono to vlastně ani nejde. Jen seďte a nechte drážní zaměstnance, ať se postarají o váš včasný příjezd. Jak jsme si dokázali před čtyřmi týdny, jsou v tom výrazně lepší než vy. To oni jsou těmi, kdo dohání případná zpoždění. To oni budou bojovat s nevypočitatelným počasím, rozmary techniky a nepříznivými souhrami náhod. Vy ten čas na cestě využijte účelněji a příjemněji. Do cíle dorazíte v klidu, odpočatí, dobře naladění a s úsměvem. A zůstanete tím milým sousedem.

 

Fakta a užitečné zdroje:

Reflex: „Psychopati za volantem. Proč se někteří z nás chovají při řízení auta jako šílenci?“

Centrum dopravního výzkumu: „Proč selháváme za volantem?“

Psychologie: „Proč se za volantem proměňujeme“

AutoRevue: „Agresivita za volantem“

 

Tento článek je součástí seriálu 44 důvodů proč jezdit vlakem. Prozkoumejte také dalších třiačtyřicet důvodů.

4 komentáře

  • Radim Škopec

    Super články, líbí se mi ta pasáž, kde se píše o nás, zaměstnancích. Například my strojvůdci máme přímo předpisem dáno, že v případě zpoždění musíme využít maximálního výkonu stroje, abychom jej dohnali. A mě osobně mnohem víc baví, když musím honit minuty a zajistit, aby lidi dojeli ideálně na čas. To pak klidně i slezu z mašiny a jdu zavřít dveře ve voze, protože vlakvedoucí je až na konci soupravy 🙂 Tak, a teď jdu pokračovat ve čtení 🙂

    • Pavel Záleský

      Dobrý den, Radime,
      jsem rád, že se Vám články líbí. To „dohánění“ je opravdu často velmi zřetelně vidět. Obzvláště nyní s aplikací „Můj vlak“ se to hezky sleduje 🙂

      Přeji hezký den a mnoho úspěšných dohánění.
      Pavel

  • Adam Bartoň

    Velmi pěkně napsané, nicméně poslední odstavec bych po tomto víkendu škrtl a nahradil tímto:

    A co autobus? Pokud jste maminka s kočárkem a projdete úspěšně vstupním lustračním filtrem grobiána za volantem, může se vám klidně stát, že během parného dne vypoví službu nejen klimatizace, ale i chlazení motoru. To pak skončíte po několika přestávkách v nejbližším větším městě s nepojízdným autobudem a od řidiče, který pasažéry vypoklonkuje z autobusu, se dovíte, že „vůbec neví co má dělat“ a odejde kamsi s mobilem na uchu.

    A co vlak? Na základě výše zmíněné zkušenosti a na základě článků ultrarailwayisty Záleského se rozhodnete pro jízdu po železnici. Nasednete do zbrusu nového vagónu, kde máte s kočárkem na výběr hned dvě možnosti. Buď se nacpete mezi visící kola a posadíte se na výklopnou sedačku nebo celou cestu stojíte v tzv.místě pro kočárky. Ano stojíte, protože zde sedačka nainstalována není. Musí se uznat, že oproti autobusu zatím alespoň jedete. Není to však úplně přesné. V posledních letech svítí na IDOSu skoro u každého spoje varování „omezení provozu“. Takže si tak jednou dvakrát přestoupíte do autobusu. S kočárkem. S milým řidičem. Ale je to mnohem pestřejší. To nejlepší přichází ve chvíli, kdy vlak naplánovaně zastaví a vy musíte přestoupit do jiného vlaku. Spěchá se, luxusní vlak tu čeká už patnáct minut a výpravčí rozhazuje rukama na ploužící se cestující. Nacpete se tedy s kočárkem do prvních dvěří. První komu dojde trpělivost, je vaše bejby. Začne mohutně vřískat v dokonale sladěném interiéru plném notebooků, stylových smartfonů, drahých bot a celozrných proteinových tyčinek. Druhý, komu dojde trpělivost, je notebook HP, v elegantní fialové barvě, který ženským ječivým hlasem vytýká, že toto je „tichá zóna“ a matka s dítětem tady nemá co dělat. Třetí, komu dojde trpělivost, je samotná matka, která asi po pěti přestupech a s vědomím, že do cíle přijede patrně až po skončení akce na kterou se těšila, zpraží dotyčný notebook slovy: „Starejte se laskavě o sebe! Já jsem tímhle vlakem jezdit nechtěla!“. Naštěstí přichází průvodčí a dovede matku do vkusně upraveného dětského koutku.

    Do cíle tak dorazíte vynervovaný, unavení, špatně naladění a naštvaní na celý svět i na sebe, že vám ruply nervy a vy jste nezůstali tím dobrým sousedem.

    • Pavel Záleský

      Adame, díky za komentář…

      Jen co vyšetřím trochu času navíc, pokusím se sepsat ještě „5 – 10 užitečných rad pro cestování vlakem se špunty“. Jisté penzum zkušeností jsem v této oblasti nasbíral a identifikuji ve Vašem stresujícím příběhu pár míst, kde by byly mohly výrazně pomoci.

      Doufám, že nějaký „železniční pokus“ ještě učiníte a že jeho výsledek bude uspokojivější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *