Žijeme ve světě náhražek. Doba je už taková. V chladicím pultu ve Vašem oblíbeném obchodě najdete výrobek, který o smetaně nikdy neslyšel. Přesto nese označení „máslo“. Mezi uzeninami jsou ukryty „párky“, které neochutnaly maso. Z regálů lákají „čokolády“ ze ztuženého rostlinného tuku. V zásadě nemám nic proti takovým inovacím. Řada lidí je uvítá a je skvělé, že se jejich autoři pouštějí na pole neprobádaného. Mrzí mne však, že si za svými díly nestojí. Že hrdě nevykřičí: „To není obyčejný párek! Toto je nový kožo-kopyto-sojo-mls!“
Místy se mi to líbilo a mám z toho i zážitky. Ale Shakespeare to nebyl.
V pátek jsme se ženou zašli na „Krále Leara“ do Národního divadla. Známá jména a skvělé herecké výkony byly doplněny osvědčeným modernizační klíčem. Neotřelá scéna – tentokráte plavecký bazén, rajcovní oblečky, kožené postroje, správná dávka plné nahoty, trochu obscénnosti, impozantní práce se světly a sem tam nějaké to hrubší slovo. Do toho režisér Jan Nebeský přimíchal pěvecké vstupy, gagy, trochu nočního kabaretu, opery i rapu. A tak trochu rozpačité ukončení ve stylu televizních zábavných šou. Měl jsem pocit, že původní předloha byla režisérovi místy poněkud těsná.
Co na to publikum? Pár sedadel v našem sektoru se uvolnilo již po přestávce, bezprostřední reakce zněly spíše rozpačitě. Podstatu vystihl uhlazený komentář jedné starší elegantní dámy: „Kdyby to neměl být Shakespeare, tak by to bylo dobré. Místy se mi to líbilo a mám z toho i zážitky. Ale Shakespeare to nebyl.“ Právě v tom je ten háček. Představení se schovává za etalonem „William Shakespeare: Král Lear“ a je to vlastně škoda. Na titul „Jan Nebeský: Odkaz krále Leara“ by se třeba neprodalo tolik vstupenek a asi by je koupili jiní lidé. Publikum by však přicházelo otevřenější a ochotnější naslouchat. Obávám se, že v pátek řada diváků odcházela s pocitem, že viděli jenom náhražku.
